Organizátorům z nakladatelství Paseka se před zahájením akce doneslo, že se o setkání dozvěděli členové ruských zpravodajských služeb. Údajně měli setkání narušit provokatéři. K žádnému podobnému povyražení ale nedošlo.

Ljudmila Ulická (vpravo) s překladatelkou Alenou Machoninovou (vlevo)

Politicko-literárním podvečerem provedla překladatelka Alena Machoninová, po jejímž boku usedla právě Ljudmila Ulická, světově uznávaná ruská novelistka a autorka povídek, která ve svých dílech poodhaluje nejen vnitřní svět ruských žen a dívek leckdy zbavený logiky, ale také kruté okolnosti života pod ruským režimem, jenž autorku po mnoho let zatracuje.

Prozaička možná mnohým českým čtenářům nemusí být známá, ačkoliv už v roce 2004 vyšla v překladu její sbírka povídek Sonička, ale do poslední řady zaplněný sál, ve kterém se mísila čeština s laskavou ruštinou, mluví za vše, ať už návštěvníky nalákalo jméno autorky ve spojení s její tvorbou, či tragická situace v současném Rusku.

Právě povídkou Sonička vstoupila Ljudmila Ulická do světa literatury na začátku devadesátých let a zajistila si pozici literátky. Původně je totiž genetičkou. Poté, co byl ústav, v jehož prostorech pracovala, rozpuštěn za údajné šíření samizdatu, začala se postupně vyvíjet v kronikářku své disidentské epochy. Ve své tvorbě se neleká tabuizovaných témat, naopak by se dalo směle tvrdit, že je vyhledává. V kapitolách jejích románů se tak setkáme s tématem navrátilců a nakládání s nimi či ožehavým tématem legalizace potratu.

Beseda v zaplněném divadle Perštýn byla zčásti věnovaná především románu Zelený stan, jehož děj se odehrává během druhé poloviny dvacátého století. Na pozadí historických událostí se tu rozvíjí rozmanité příběhy desítek lidských osudů, jak to má autorka ostatně ve zvyku i ve zbytku své prozaické tvorby.

Je to pro mě zvláštní pocit, protože ten román vznikl již dávno. Její překlady v angličtině a češtině vyšly souběžně. Samozřejmě si knihu pamatuji, ale četla jsem některé úryvky znovu a díky mé špatné paměti mi občas připadalo, že knihu čtu zcela poprvé. Kniha se sice zčásti týká mého života, ale neměla by být čtena jako memoár.

V knize kromě aluzí na autorčin život nalezneme také střípky osudů jejích přátel. Románu byl dán volný prostor, aby měl šanci vzniknout, a to fúzí několika povídek. Je ostatně na samotném čtenáři, zda bude právě Zelený stan považovat za román, či za sbírku povídek.

Do ložnic a kuchyní protagonistů a protagonistek zcela bez varování vtrhne velká historie. Ačkoliv Ljudmila Ulická věnovala nemalou část své prózy ženám, v Zeleném stanu najdeme hrdinky něžného pohlaví upozaděné a nevýrazné. Stačí se letmo podívat na přehled ruské literatury a velice rychle zjistíme, že valná většina ruského romanopisectví má tendenci diskutovat pouze mládí chlapců, ale ne dívek. Proč je tomu tak?

Něco bylo i o dívkách, ale podle mého názoru se nejedná o kvalitní literaturu. Nikdo si takové romány nepamatuje.  Proč dětství dívek není tolik popsáno, mě vždy velmi zajímalo. Dokonce jsem napsala knížku, která se tomu věnuje. Zaměřila jsem se na dospívání dívek a chlapců a jak se liší. Feministky to možná nerady slyší, ale když jsem byla dvakrát těhotná, říkala jsem si, že pokud se mi narodí kluk, tak vím, co s ním. Pokud by se mi narodila holka, tak nemám tušení.

V dívkách se velice brzo údajně probouzí ženský živel, a právě s tím si autorka neví rady. Při pohledu na dívku je pak možné spatřit, jak z ní vykukuje žena. Když se díváme na muže, vidíme chlapce.

Ljudmila Ulická svým rázným, rozhodným přednesem několikrát pobavila dav diváků, kteří mlčky po celou dobu besedy naslouchali ať už ruské, či české verzi diskuze. Ačkoliv autorka představila pár radikálních názorů, sama uznala, že se nebrání jakékoliv, nejen feministické, argumentaci. Díky své kariéře v genetice byla navíc schopna své přesvědčení podložit i faktickými důkazy.

Děj Zeleného stanu, jak už bylo řečeno, se točí také kolem disentu. Kde se vlastně autorka nachází, když přijde právě na tento životní styl?

Kolem mě byli neustále lidé, kteří posílali a podepisovali listiny a dopisy. Například Natalia Gorbaněvská psala kroniku. Věděla jsem o disentu hodně, osobně jsem se ho však neúčastnila. Prostě jsem četla knihy, které se ke mně dostávaly. Jako přepisovatelka zakázané literatury jsem se moc neuplatnila, protože jsem měla od začátku smůlu. Hned první kniha se ocitla v KGB. Neměla jsem žádnou kariéru disidentky. Pravděpodobně jsem měla štěstí, neboť spousta lidí se dostala do problémů.

Právě díky své literární kariéře, která jí postupem času získala status profesionální spisovatelky, se k Ljudmile Ulické často dostávají dopisy začínajících autorů, které u ní hledají kritiku či pouhou radu do začátku. K dopisům také přikládají svá díla. Autorka však nemusí dílo číst, aby věděla, že má cenu v psaní pokračovat.

Když člověk píše, musí si pokládat mnoho otázek. O čem to bude? Proč to píši? Je to obrovská duševní práce. Mezi impulzem něco napsat a skutečnou realizací je dlouhatánská cesta. Nezáleží na tom, zda se z člověka stane profesionální spisovatel. Důležitý je právě onen proces.

Po hodinové besedě zasvěcené autorčině dílu, ale také politickým postojům, byl vyhrazen čas na dotazy, mnohé z nichž zazněly v ruském jazyce a byly plny obdivu, chvály a pokory. Dle mnohých zúčastněných by romány Zelený stan či Daniel Stein, překladatel neměly nikomu chybět na polici knihovny.

Související knihy

Ulická, Ljudmila

Paseka, 2016