Knihu Matkou ze dne na den od autorky Rowan Coleman vydalo nakladatelství Domino v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy.

„Hmm, to je moje kočka Artemis,“ řekla Sophie. „Je trochu…“ chtěla říct nespolečenská, ale rozmyslela si to. „Trochu ostýchavá. Vzala jsem si ji z útulku. Poslední majitelé se k ní nechovali moc hezky, takže lidi nemá zrovna v lásce. Nikdo jiný ji nechtěl, protože je tak… stydlivá. Ale vycházíme spolu dobře. Já ji zbožňuju a ona si mě nevšímá. Funguje to velmi dobře.“

Izzy si klekla na podlahu a nahlédla pod gauč.

„Číčo? Kde jsi, číčo?“ dožadovala se odpovědi. „Vrať se. Izzy si tě chce pochovat!“

„Takže, Izzy,“ promluvila Sophie za zády dítěte, „dokud tu budete, uděláte nejlíp, když ji necháte na pokoji. Platí?“

„Platí,“ souhlasila Izzy vesele. „Číčoooooo? Kde jsiiiiii?“ Vyjukla ze dveří a rozhlédla se oběma směry po krátké chodbě, načež zamířila k ložnici. Izzyin výklad slova platí se zjevně od Sophiina lišil. Hledáním Artemis se na pár minut zabaví, usoudila Sophie. V oblíbené skrýši nahoře na skříni kočku stejně nenajde, takže budou obě na nějakou dobu v bezpečí.

„Tess povídala, že vám mám připravit čaj,“ obrátila se k Belle, která zůstala sedět s dlaněmi způsobně položenými na kolenou. „Jak ho máte rády? S mlékem? S cukrem? Earl Grey? Myslím, že tu někde mám Darjeeling…“

Bella na ni zamžikala hnědýma očima zpod husté černé a trochu přerostlé ofiny.

„Podle mě myslela svačinu, teto Sophie,“ řekla pomalu, jako by angličtina nebyla Sophiiným rodným jazykem. „Něco k jídlu, ne?“

Sophie se posadila vedle ní na pohovku. „Já to přece vím!“ lhala. „Dělala jsem si legraci. Ha ha! Chápeš?“

Bella zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla s nehybným obličejem. „To nebylo směšný.“

Sophie si vzpomněla, že kdysi viděla film o nepřátelských vetřelcích, kteří se vydávali za děti. Vyhnala tu myšlenku z hlavy. Je dospělá a tohle jsou dvě malá děvčátka. Byla jí svěřena do péče. Nejde o film Přichází Satan! Před sebou má dcerky své přítelkyně Carrie, žádného Antikrista – i když Louise pořádně nezná, takže tuto možnost nemůže úplně vyloučit.

„Jídlo!“ prohlásila s novým elánem. „Že bychom se zašly podívat, co je v lednici, Bello?“

Lednice zela prázdnotou, až na čtvrt litru mléka, tři seschlé jarní cibulky, nízkotučný margarín a dvě hotová jídla s nízkým obsahem tuku od Markse & Spencera: thajské kuře na karí a těstoviny s mořskými plody. To bude muset stačit.

Vzala oba pokrmy, rázně propíchala vidličkou obal a vložila je do mikrovlnky.

Bella, která dohlédla těsně nad okraj pracovní desky, pozorovala, jak Sophie předvádí rozsah svých kulinářských dovedností. „Co je to?“ zeptala se.

„Těstoviny s mořskými plody a kuře na karí,“ odpověděla Sophie. „Mňam, mňam!“

Bella neříkala nic, jen chvíli starostlivě sledovala mikrovlnku. Pak se rozhlédla po úzké kuchyni. „Máš malou kuchyni,“ řekla. „Kde jíš?“ Případná otázka!

„Většinou na gauči. Spokojená?“

Bella se zatvářila pochybovačně. „No, já jo, ale…“

„Výborně, pak je všechno v pořádku!“

V okamžiku, kdy pípla mikrovlnka, ozval se z ložnice rachot a vřeštění vzteklé kočky a vzápětí křik rozrušeného dítěte. Sophie s Bellou vběhly do místnosti. Izzy ležela rozplácnutá na Sophiině posteli, v ruce Sophiin starý deštník a jednou nohou do poloviny vězela pod prázdným a naštěstí lehkým kufrem.

„Číčo!“ vzlykala Izzy a divoce mávala deštníkem směrem k otevřenému oknu. „Číčo, vrať se!“

Sophie sklouzla pohledem k malému okénku, které nechávala stále otevřené, aby Artemis mohla dovnitř a ven podle libosti. Kočka zřejmě proletěla balkonem a na stříšku nad schody a ven do večerního šera dvojnásobnou rychlostí. Sophie tušila, že se zvíře hned tak nevrátí, a hruď se jí sevřela bezmocnou úzkostí, i když věděla, že o Artemis nemusí mít strach. Kočka byla mimořádně houževnatá. Dnes večer určitě neunikne jejím spárům nějaký ubohý hlodavec.

Bella vylezla na postel a odstrčila kufr, který s žuchnutím dopadl na podlahu. Objala Izzy, políbila ji na husté tmavé vlasy a třikrát ji rázně popleskala po zádech.

„No tak, klid, klid,“ domlouvala jí. Sophie nevěděla, jak se zachovat. Nejspíš měla také Izzy obejmout a pohladit, ale nějak si s takovými věcmi nevěděla rady. Nechala to na Belle a posadila se na kraj postele.

„Co se stalo, Izzy?“ zeptala se.

„Číča uvízla, chtěla jsem jí pomoct, jako Bořek stavitel pomohl Micce,“ vzlykala Izzy. „Ale ona utekla! A já si ji chtěla pochovat!“

Sophie usoudila, že Izzy spatřila kočku na skříni, a protože na ni nemohla dosáhnout, vylezla na postel a snažila se ji zachytit zahnutým držadlem deštníku. A tím ubohou starou Artemis vyděsila. Nicméně tento čin dokládal, že Izzy má přinejmenším stejně rozumu jako border kolie. Sophie sebrala odvahu, pohladila Izzy po koleni a rychle ruku stáhla.

„Neboj se. Artemis se vrátí. Ale nejlíp uděláš, když si ji nebudeš chtít chovat – ona chování nemá moc v lásce.“

„Hmm,“ popotáhla Izzy.

Sophie si nebyla jistá, jestli odpověď může považovat za souhlas. Mikrovlnka znovu pípla. „Jídlo je připravené!“ prohlásila a holčičky se zatvářily o poznání veseleji. Musely mít hrozný hlad, chuděry!

Sophie usadila obě na gauč a podala každé papírovou utěrku, aby zabránila ušpinění. Pak jim rozdělila příbory a zapátrala v nabídce v podstatě středověkých pěti kanálů, aby pro ně našla něco ke sledování. Nakonec se rozhodla pro pořad Richard & Judy.

„Jé, nůž!“ vyjekla Izzy a zkoumala nástroj, jako by to byla vražedná zbraň.

Sophie v kuchyni vyklopila každé jídlo na jeden talíř. Na chvíli se zamyslela a pak přidala těstoviny ke kuřeti a promíchala, až hmota dostala zelenavý odstín. Pak pokrm rozdělila na dvě poloviny a jednu přesunula zpátky na druhý talíř. Zamezí tak dohadování, kdo co má, pomyslela si a najednou měla sama ze sebe radost. Prozíravost: o tu v téhle situaci jde. Umět si poradit s problémem znamená vyřešit ho dříve, než nastane.

Odnesla talíře do pokoje, kde se Izzy usilovně snažila proříznout vroubkovaným nožem pohovku.

„No teda!“ Sophie si dávala záležet, aby nezvýšila hlas. „Izzy, nedělej to, ano?“ požádala malou a v duchu přemítala, jestli by informace o nehorázné ceně pohovky malé něco řekla. Asi ne.

„No jo!“ řekla a lhostejně řezala dál.

„A stejně už vám nesu jídlo.“ Sophie jim podala talíře. „Nechte si chutnat. Já si jen vyřídím pár krátkých telefonátů a za chvíli jsem zpátky, ano?“

„No jo!“ ujistila ji Izzy a místo gauče začala krájet jídlo.

Bella si podezřívavě změřila pokrm a dloubla do něj vidličkou. „Jasně,“ dodala s mnohem menším nadšením.

Sophie si vzala telefon do ložnice a nejprve zavolala Calovi.

„Tak jak to jde?“ zeptal se, neschopen ovládnout pobavený tón.

„Skvěle, opravdu skvěle!“ Uvažovala, jestli její hlas zní i na druhém konci tak pronikavě, jako v jejích uších. Cílevědomě se pokusila snížit tón o půl oktávy. „Připravila jsem jim jídlo a předpokládám, že pak půjdou spát,“ dodala sebejistě.

„Cože, v pět?“ Cal si tak jistý nebyl.

„To je jedno,“ odbyla Sophie jeho pochybnosti. „Přišly ty smlouvy z banky?“ Cal potvrdil, že přišly. Podal jí stručný přehled odpoledních událostí a důvěrnou zásadní zprávu o tom, jak Lisa zvládla nové povinnosti.

„Perfektně, vážně,“ ujistil ji. „Celý odpoledne nezaplakala. Sotva popotáhla. No, možná sem tam nějaký vzlyk – ale vcelku si myslím, že tvoje nepřítomnost v kanceláři jí prospívá. Mě se příliš bojí, než aby si se mnou zahrávala.“

Poslední větu Sophie ignorovala. „Dobře. Poslechni, chci, abys ráno přijel. Přines mi notebook – když jsme odcházely, neměla jsem čas ho sbalit. Vezmi všechny papíry, o kterých jsem dnes mluvila, a náš plán na příští týden. Ráda bych upřesnila, co kdo a kdy udělá.“

—————————

Rowan Coleman patří mezi velice známé autorky nejen v našich končinách. Již dříve jsme vám formou ukázky představili její knihu Není co ztratit a naleznete u nás také recenzi na Knihu vzpomínek. Tak hurá do čtení!

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Coleman, Rowan

Domino, 2016