Do dveří vbíhá maminka s malinkatým miminkem. „My se jdeme očkovat.“
„Ano, pojďte dál,“ přivítá ji s úsměvem sestra.
„Brr, očkování, a tak malému dítěti,“ probíhá mi hlavou.
„Okamžitě se uklidni, Tobiasi,“ okřikne svého synka rázně další maminka.
„Chtěla bych vidět ji, jak se okamžitě uklidňuje. Takové nelásky plné rozkazy,“ proletí mi opět hlavou další myšlenka.
V tom se zastavím. Už zase, už zase kritizuji a hodnotím. Podívám se na knihu, kterou držím ve svých rukou. Je to vlastně jen malá příručka meditací Mettá. Jako bych už přes pět let nevěnovala tolik pozornosti oproštění se od svých myšlenek. Každý den, znovu a znovu se přistihuji, jak mé ego hovoří, hodnotí a kritizuje.
Zklidním se a pootevřu své srdce. Načerpávám opětovný klid a bdělost do své mysli.
Znáte to také? Někdy si říkám, že to snad nikdy nepřestane. Že ten hlásek v mé hlavě bude povídat neustále, až se z toho třeba zblázním.
Druhý den ráno jsem si přivstala, synek ještě spinká a já si konečně můžu vychutnat chvilku nerušené meditace. Pozoruji svůj dech, zklidňuji mysl a vydávám se do krajiny srdce. Najednou zjišťuji, že není s kým bojovat, že hlásek v mé hlavě, proud myšlenek, který je neustále v pohybu, utichá. Přicházím na to, že pokud ho budu brát jako svého nepřítele, budu proti němu bojovat, jeho síla a otravnost se bude jen násobit. Pokud ho ale přijmu a s láskou z něj vytvořím nástroj pro mě prospěšný, bude můj život o to dobrodružnější a zároveň klidnější. Otázka ale zní, jak ze své mysli vytvořit svého spojence.  Odpověď zní – pozorovatel. Zdá se vám to jako zvláštní odpověď? Nebojte, hned vám to vysvětlím.
Když prožíváme emoce, vydáváme se ze svého středu a vždy se nakláníme na jednu stranu, někdy jásáme, jindy zase pláčeme. Když se ale přijmeme takoví, jací jsme, probudíme v sobě lásku k sobě samým. Přestaneme s jakoukoliv naší částí bojovat a hodnotit se. Dostaneme se přesně tam, kam potřebujeme. Do svého středu. Ze svého nitra můžeme pak jen pozorovat, co se nám to v hlavě a v životě děje. Neponořovat se do hlubin emocí a myšlenek, jen tak v tichu sedět a pozorovat. Na jednu stranu můžete namítnout, že se stane život sušším, ale pokud to zkusíte, půjdete do toho, objevíte nové kvality, které mohou být mnohem pestřejší.
Tak co, nestojí to za to? Pro někoho je tato cesta celoživotní prací na sobě samém, jiný toho dosáhne hned. Já medituji a pozoruji již několik let. Přiznám se ale, že se někdy ráda svezu na emoční vlně, silně se raduji a jindy si zase s radostí zapláču, ale hlavní je, že z toho nedělám velkou vědu. Žiji život jako hru, kterou neberu tak vážně a kterou si náramně a radostně hraju.

Kateřina Bromová

Narodila jsem se svým rodičům v podzimní den v roce 1992 na Žižkově, kde teď se svou rodinou shodou okolností také žiji. Jako malá jsem měla o svém životě jasnou představu. Budu herečka, říkala jsem stále svému okolí.
„Budu slavná, mami,“ tvrdila jsem vehementně svým rodičům.
Má láska k herectví stále rostla a spolu s tím se rodila i vášeň pro psaní. Již od malička jsem skládala básničky, psala krátké povídky, příběhy, vymýšlela svým panenkám pohádky.  Postupem času ale mou touhu pro herectví přerostla touha po cestování. Začala jsem tedy studovat cestovní ruch a zároveň s tím i cestovat. Jelikož jsem velice aktivní člověk, různé druhy sportu nesměly chybět.  Po střední škole jsem opět přemítala, kam dál. Seděla jsem jeden den na přednášce na vyšší odborné škole v Poděbradech, učili jsme se zrovna stolování, jak daleko má být vidlička od nože na stole, a v tu chvíli mi došlo – já potřebuju život žít a ne ho studovat.  Potřebuju cestování prožívat a ne se jen o něm učit. A hlavně nejsem schopná papouškovat profesorům informace podle jejich přání. Mladá a plná entuziasmu jsem se vydala na svou vlastní cestu.
Po meditaci v lese jsem dospěla k tomu, že dalším krokem v mém životě bude poznat dokonale své tělo. Odhalit, proč je nemocné, bolavé a co se v tu chvíli v něm děje. Absolvovala jsem tedy masérské kurzy a začala studovat školu přírodní medicíny. Zároveň s tím jsem odjela na dva měsíce do Francie dobrovolničit na farmách. Se snoubencem jsme stopem projeli Francii od severu k jihu. Po našem návratu, kdy jsem již pracovala jako masérka a terapeutka, jsem dostala od kamaráda nabídku spolupracovat na transformačních pohádkách. Moje vášeň do psaní se konečně mohla projevit.  A tak jsme spolu vytvořili úžasnou knihu Astrálek a planeta Moudrosti. Kniha už je v prodeji a my pracujeme na další, spolu s knihou také tvoříme deníček vděčnosti, který je pro naše životy velice transformační. Již brzy také vznikne příručka Astrálkův průvodce po planetě Zemi.
Dalším skvělým projektem, na kterém spolupracuji, je Czech Spirit TV. Internetová televize, kde se nacházejí přednášky a rozhovory s inspirativními lidmi na téma osobního rozvoje. Svůj herecký talent také uplatňuji na živých akcích Czech Spirit Live, které moderuji.
No, a jelikož jsem aktivní maminka, i z mateřství vzniknul další projekt KojKoj. Spolu se svými kamarádkami šijeme kojící trička a šatičky pro maminky. Podporujeme v kojení, točíme rozhovory a organizujeme přednášky i maminkovské kruhy.
Můj život je sice teprve ještě na začátku, ale i tak nabírá velké grády. Jsem zvědavá, co mi přinese a kam mě ještě zanese. Mám svých několik představ, ale nechávám se příjemně překvapovat. Dělám, co mě baví, mám skvělé přátele a hlavně milující rodinu. Za každý okamžik života jsem vděčná. Neměla jsem to vždy v životě jednoduché, prošla jsem i temnými fázemi, ale díky tomu jsem teď tam, kde jsem. Šťastná maminka, snoubenka, kamarádka, dcera, podnikatelka, herečka, moderátorka, spisovatelka, masérka, terapeutka, dobrovolnice, plavkyně, potápěčka, zvířecí milovnice, žena, jemná esence vesmíru.

—————————–

Na stránkách o Astrálkovi najdete plno zajímavých informací o tom, jak vznikal jeho příběh. Také si zde můžete přečíst další články od autorů e-knihy Astrálek a planeta Moudrosti a dozvědět se něco poutavého o nich samých.