Pocházíte ze spisovatelské rodiny. Kým je pro Vás spisovatel?

Ano. Vyrostla jsem v rodině autorů – slova byla rodinným podnikem. Můj otec je scénárista a filmový producent, příběhy žije a dýchá. Matka mu vždy pomáhala s vymýšlením příběhů a upravováním jejich prvních náčrtů, a já tak vyrůstala obklopena příběhy. Mluvili o nich v autě cestou do školy nebo třeba u stolu při společné večeři. Tajně jsem chodívala do otcovy kanceláře a četla si jeho scénáře. Oba moji dědečkové – z matčiny i otcovy strany – byli a pořád jsou spisovatelé. Závěr, ke kterému jsem jako dítě došla, byl, že spisovatelé jsou tak rozmanití, jako jsou rozmanití lidé obecně. Naštěstí neexistuje žádná konkrétní šablona, která by určovala, jak má spisovatel vypadat či jak se má chovat. Nicméně, pokud jde o nějaké sdílené vlastnosti, asi mohu říci, že jakýkoli druh psaní vyžaduje nesmírnou disciplínu a že spisovatelé jsou obvykle fascinováni situací člověka ve světě, lidskou existencí jako takovou. Je radostí setkávat se s neznámými autory a poznávat jedinečnost a originalitu, kterou jejich dílo přináší našemu řemeslu. Stejnou radost pociťuji, když objevím román, který přesně zachycuje atmosféru určitého času, komunity lidí nebo místa.

Jaká je role spisovatele v současné společnosti? Měl by svou prací pouze bavit, nebo by měl i vzdělávat a vyjadřovat se k současným společenským tématům?

Kniha by primárně měla vyprávět dobrý příběh. Všechno ostatní může počkat. Skvělé knihy vypráví chytlavé a kouzelné příběhy – obsahují krutou pravdu, kterou se často sami bojíme vyslovit, a odhalují jedinečné aspekty toho, co to znamená být člověkem. Z tohoto pohledu mohou být politické, vzdělávací a nebo také jenom zábavné. Mohou ovlivnit naši osobnost, přivést nás k slzám, nebo nás rozhněvat. Za sebe mohu říci, že se nechávám při psaní vést svou kreativitou, svými instinkty a nadšením. U Hadích listin jsem jako první uviděla scénu: Spatřila jsem zavražděnou herečku Natalii Hernández, jak leží nahá na schodech katedrály v Barceloně, a musela jsem se ptát: Proč? Ten příběh mě úplně pohltil.

Ke komunikaci se svými fanoušky často používat moderní technologie – máte účet na Twitteru i na Tumblru. Vnímáte to jako výhodu, které nemohou starší spisovatelé tak dobře využívat?

Instagram a Tumblr jsem si zamilovala – jsou skvělými platformami pro spisovatele a kreativní lidi vůbec. Můžete tam sdílet svá vizuální vodítka, malé inspirace, a tím si okolo sebe vytvořit komunitu lidí, kteří se zajímají o vaši práci. Přesto si mě lidé často dobírají, že jsem staromódní – píšu dopisy a volám přes telefon – moc mi nejde psát krátké věci a hlídám si své soukromí… Takže služby jako je Twitter pro mě představují spíše výzvu… Ale byla jsem svědkem toho, jak moc internet pomohl mým kolegům a kamarádům v propagaci jejich umění. Každopádně jsem se rozhodla, že během psaní druhého dílu si dám od sociálních sítí pauzu. Myslím, že je důležité uchovat si nějaká tajemství.

Dočetl jsem se, že jste se spisovatelkou nikdy stát nechtěla. Píšete spíše kvůli konkrétnímu tématu Hadích listin, nebo kvůli psaní jako takovému?

Oboje! Nejdříve musím trochu upřesnit Vaše tvrzení: Vždycky jsem se chtěla stát spisovatelkou – ale nikdy jsem sama sobě nepovolila o to nějak vážněji usilovat. Vlastně až do chvíle, kdy jsem začala psát Hadí listiny. Nedokázala jsem si sama sebe představit jako autorku. Spisovatel byl pro mne vždy velice výraznou osobností, byl to Spisovatel s velkým S. Můj dědeček je takovým velikánem a pánem písmen, takovou legendou svého řemesla, že pokaždé, když jsem něco zkoušela psát sama, připadala jsem si vedle něj maličká. I přes svůj počáteční strach jsem vždy měla vnitřní nutkání psát. Píšu každý den, je to práce, usedám k ní téměř automaticky, prostě musím. Pracuji tvrdě, opravdu velmi tvrdě, neexistuje pro mne žádná alternativa. Objevila jsem svobodu své vlastní vynalézavosti. Příběhy mě udržely naživu. Všechny tyto zkušenosti mě pak postrčily k tématům, která rozvíjím v Hadích listinách – násilí páchané na ženách, přepadení, vražda, němota, spolu s objevem magie a znovuobjevením posvátného a profánního.

Jessica Cornwell

Vaše kniha je založena na historických záhadách a mytických událostech. Co Vás vedlo k výběru tohoto žánru?

Vlastně nepíši žádný konkrétní žánr. Forma následovala obsah – pokud vám to dává smysl. Chápu Hadí listiny spíše jako knihu, která svůj žánr ohýbá – možná se z něj dokonce vymaňuje, rozbíjí ho –, než jako knihu žánrově jasně zařaditelnou. Pokud přece nějaký takový žánr v historii existoval, řekla bych, že moje kniha se dotýká anglických gotických románů z konce osmnáctého a začátku devatenáctého století, pro příklad mohu uvést Otrantský zámek Henryho Walpola. Proč gotické romány? Vždycky mne přitahovaly pohádky (obzvláště ty velmi staré). Najdeme v nich fascinující, typicky ženské charaktery. V tolika různých mýtech o stvoření a pohádkách vystupují chytré ženy, které se dopustí fatálního přestupku – a za trest jsou terorizovány, pronásledovány a často také brutálně potrestány. Krásné ženy, dobré dívky, spící krásky vždy slaví vítězství skrze svou podřízenost. Násilí je symbolické, fantaskní, neprůhledné a všudypřítomné. Sestry ztratí své podpatky a prsty, oči mají vyklovány, jejich hlavy se odkutálí, ženská těla jsou neustále pohlcována, a přesto se znovu rodí. Když jsem začínala psát Hadí listiny, chtěla jsem prozkoumat téma ženy přestupující zákazy – tak jak se toto téma jeví v evropském folklóru. Chytrou, leč ze společnosti vyřazenou ženu ve středověkých pohádkách. Tak jsem se dostala k čarodějnicím. Začala jsem zkoumat historii evropských čarodějnic a postupně jsem se dopracovala až k antickým mýtům, k bohyním starověkých kultur Středozemního moře a k těm, kteří jsou jejich lidskými protějšky či věštci. Knihu jsem zasadila do Barcelony, protože ta se mi zdála být dokonalým gotickým městem.

Hadí listiny jsou moderní pohádkou: plnou lesů a starých katedrál, magie a nebezpečí… Chrličů, fantomů a postav měnících tvar. Nic není úplně skutečné a ani by být nemělo. Důraz, který kladu na mýty, kodexy a alchimistické dokumenty – sibyly, tajné jazyky a bohyně –, vychází z důkladného studia prastarých evropských ženských archetypů. První kniha je zaměřená na temnotu, čarodějnice a krev. Až po dokončení celé knihy jsem si uvědomila, že jsem stvořila thriller. Ono to vlastně dává smysl, gotické romány, které jsem si brala za inspiraci (a mezi které se řadí některé původní feministické romány), se v průběhu času vyvinuly v thrillery, jak je známe dnes. Upír se stal manželem, neznámým mužem od vedle nebo úspěšným businessmanem s úchylkou k bondáži. Mám pocit, že to je velice zajímavé.

Druhou část rozhovoru najdete zde.

Rozhovor byl přeložen z angličtiny. Pokud máte zájem o originální verzi rozhovoru, můžete mi napsat e-mail.

Související knihy

Cornwellová, Jessica

Plus, 2015