Zmíněné monumentální audiodílo vznikalo asi rok a půl a ve výsledku čítá celkem sto pět hodin mluveného slova, což ho činí nejdelší audioknihou na českém trhu. Tento rekord však zajisté velice brzy překoná mluvená verze Husitské epopeje.

Nahrávka vznikala ve spolupráci s Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé Karla Emanuela Macana a načetl ji herec a dabér Jan Hyhlík. Herec se na křest a prezentaci knihy dostavit nemohl, neboť vyrazil na divadelní turné (nebo s dětmi na hory). Celou ságu pan Vondruška ještě neslyšel, ale když si značnou část poslechl, pomyslel si, že to s délkou asi přehnal. Je však velmi rád, že se Tympanum i přes situaci na trhu s mluveným slovem rozhodlo právě jeho knihu převést do audio podoby. (Naše čtenářská společnost stále výrazně upřednostňuje tištěný formát.) Spisovatel si cesty za čtenáři zpříjemňoval posloucháním svého díla a stojí si za přesvědčením, že historie má smysl.

Pokud dějinám porozumíme, dokážeme se vypořádat s mnohými skutečnostmi, kterým čelíme v přítomnosti. Lidé z dob minulých se často neřídili dogmaty a vychechtávali se hlouposti vládců a ideologů. Já jsem v době svých studií pravidelně jezdíval na folklorní festival do Strážnice. Jeden z ročníků byl věnován vítězství pracujícího lidu. Nad pódiem byl obrovský transparent „Tvůrčí práce: základ štěstí a socialistického pokroku“. Pak ale vystoupila kapela Chorea Bohemica, pan Krček došel k mikrofonu a řekl, že bychom se měli řídit zkušenostmi rodičů, neboť otec mu vždy říkal, že když přijde někam, kde se zpívá, tancuje, má tancovat a zpívat. Když přijde někam, kde se pracuje, má jít stranou, aby nepřekážel. A festival mohli zrušit.

Zjednodušeně z toho plyne, že by člověk tato obecná sdělení neměl brát jako samozřejmost a měl by je neustále zpochybňovat. Lidský život je zcela jiný. To se odráží i v historických ságách, v nichž pan Vondruška přenáší čtenáře do doby, kdy se muži chovali jako rytíři a ženy jako ženy. Romány se odehrávají v časech, kdy nebylo nikomu zatěžko hájit svou zemi.

Oddanost vůči zemi by se určitě dala v historických dokumentech dohledat, ženské manýry už jen stěží. Ostatně tak tomu je i v historických románech, o kterých byla během literárního večera řeč. Nejedná se o rozsáhlé učebnice dějepisu, které by se jen těžko tak úspěšně prodávaly. Historická studie se prolíná s romanopiseckou fikcí. Jak ale najít rovnováhu mezi těmito dvěma světy?

Někteří autoři tvrdí, že literatura je o určitém nitru. Autorovi by pak mělo být jedno, že ho nikdo nečte. Důležité je, že si on realizuje ego. Takhle se historický román psát nedá. Musíte zvažovat onu míru mezi realitou a imaginací. Snažím se minulost zobrazit co nejvěrohodněji a jednoduchými prostředky čtenáře do té doby přenést. Chci, aby se tam čtenáři cítili stejně dobře jako já.

Aby úspěšně dosáhl věrohodnosti, nemůže spisovatel nikdy předpokládat, že všichni čtenáři vědí o historii totéž co on. Je třeba mluvit srozumitelným jazykem. Některé věci je třeba dovysvětlit, některé zase vypustit, aby se děj nadále nekomplikoval.

Akademické spisy se píší, abych kolegům dokázal, že jsem chytřejší než oni. Nedávno jsem dostal do ruky studii, kterou napsal jeden můj kolega. Studie se věnuje dějinám pil a první věta zní: „Primárním způsobem rozmítání dřeva je rozmítání dřeva dvoumužnou pilou.“ Což v praxi znamená, že nejstarší pila byla taková, kterou tahali dva chlapi proti sobě. Takhle se ale věda nedá dělat. V beletrii je to přesně naopak.

Míra věrohodnosti by měla odpovídat žánru. Je údajně také velmi důležité pomýšlet na to, že knihu autor nepíše, aby se líbila kritikům, ale aby se líbila čtenářům. I mistr se však někdy utne, jsme přeci jen lidé, a stane tváří v tvář historické nepřesnosti. Na ty je odbornicí autorova maminka, která je navíc specialistkou na ženskou historii. Ví přesně, kdo byl čí manželkou či milenkou.

Knížku jsem jí hrdě odvezl domů, vrátil jsem se domů a zvoní telefon. Maminka mi do telefonu říká: „Vlastíku, to je hrozný. Ta Kunhuta. Ona byla vnučka a ne dcera.“

Kromě humorných historek zazněla v podkroví Jindřišské věže také ukázka z audioknihy. Jan Hyhlík se interpretace zhostil velmi seriózně a dává tak promluvit postavám, které bychom si jinak už neměli šanci poslechnout. Jak sám autor zmínil, volbou tohoto herce je nadšen také proto, že jeho výkon nezastiňuje obsah románu, což bývá často u jiných, především seriálových, herců problém. Dramatizace je tak výrazným prvkem, že se v mluveném slovu začne zcela vytrácet příběh, který kniha nabízí.

Literární večer nabídl nejen historickou diskusi na úrovni, ale byl proložen hudebním vystoupením, za které by se nemuseli stydět ani hudebníci středověkých hal a síní. Pro zpestření programu byl navíc ze změti vstupenek vylosován jeden šťastlivec, který si domů odnesl nejen mysl obohacenou o dějepisná fakta, ale také kompletní sadu představených audioknih, které byly na závěr večera pokřtěny.

Přemyslovskou epopej si nyní díky Tympanu mohou nadšenci do časů minulých nejen číst, ale také poslechnout. Jak je na tom autor s pokračováním další rozsáhlé ságy, Husitské epopeje?

Dnes, než jsem odjížděl z domova, jsem dopsal čtyřicátou devátou kapitolu čtvrtého dílu, neboť do konce února musím odevzdat rukopis.

Na čtvrtý díl se můžeme těšit v květnu, kdy vyjde u příležitosti veletrhu Svět knihy. Čtenáři si jistě povšimli, že v prvním díle zmíněné série je uvedeno, že se jedná o několikadílnou ságu. Původním záměrem nakladatele i autora bylo dílů sedm, už teď je však dost pravděpodobné, že se historická dějová linie protáhne do knihy osmé. Když se totiž Vlastimil Vondruška rozpovídá, je těžké ho zastavit.