Novinářka New York Times Stephanie Cliffordová napsala svůj první román s českým názvem Hazardérka (v originále Everybody rise) tak sugestivně, že jí to vyneslo ohodnocení „bestseller“ a velké množství pozitivních reakcí. Knihu v překladu Lucie Menclíkové a Evy Maršíkové vydalo nakladatelství Leda na sklonku minulého roku a já jsem se rozhodla zjistit, proč je tolik ceněná.

Přiznávám, že mě příliš neupoutalo prostředí, v němž se román odehrává – americká zazobaná smetánka a její život mě opravdu nebere. Nicméně musím říct, že si mě kniha přes moji počáteční nedůvěru nakonec získala. I když námět typu „pýcha předchází pád“ patří k těm docela obehraným.

Hlavní hrdinkou příběhu je Evelína Beeganová, šestadvacetiletá absolventka dobré školy, která hledá své místo v New Yorku i v životě. Momentálně začala pracovat jako hlavní náborářka pro exkluzivní web Sobě rovní, jehož cílovou skupinou jsou ti nejbohatší z bohatých, smetánka společnosti. Pohled do světa vyšší společnosti jí však zamotá hlavu a ona zatouží patřit mezi ně – být jejich kamarádkou, důvěrnicí, nejlépe manželkou některého z bohatých dědiců, a obětuje této touze úplně vše. Zapomene na své věrné přátele, kteří jí byli oporou, i když nic neznamenala, přestane poslouchat dobré rady a začne žít nad poměry.

Tak, jako celá Amerika vyměňuje jednu kreditku za druhou a neplatí dluhy, což nutně musí přinést pád z výšin. Musí klesnout na úplné dno, aby pochopila, že mezi Sobě rovné nepatří, a začít úplně znovu.

Stephanie Cliffordová své čtenáře, no, troufnu si říci, že asi spíše čtenářky, zavádí do světa nedotknutelných celebrit, jejichž tváře zdobí úvodní stránky společenských magazínů. Líčí nekonečné charitativní večírky a párty uzavřených společností. Rituály, o nichž prostý člověk málem ani neslyšel nebo má pocit, že náleží do předminulého století (např. uvádění debutantek). Pro mne nic lákavého, připadala bych si jako ve zlaté kleci. Nicméně lze předpokládat, že prostředí lesku a bohatství lidi odedávna fascinuje a přitahuje, vždyť právě ze zpráv z vyšší společnosti žije bulvární a společenský tisk.

Evelíně bylo jasné, že na Francouzském plese musí za každou cenu zazářit. Pokud tam udělá dojem, nejenže by si tak mohla zajistit u Sobě rovných větší důvěryhodnost, ale taky získat pro sebe pozvání na další akce. (str. 167)

Autorka však také ukazuje, že není možné si na dámu jen hrát, nestačí mít stejný svrchní nátěr, tady je zapotřebí mnohem více, aby si člověk mohl osvojit stejný životní styl. Nemůžete se prostě jen na vrstvu známých a bohatých přilepit, jak se o to snažila Evelína, musíte se do ní narodit a disponovat s miliony na kontě, což hlavní hrdince došlo příliš pozdě.

No a co, že párkrát zalhala. No a co, že porušila Kamilina pravidla. Tvrdě dřela, aby se sem dostala, zasloužila si to a nehodlala si připustit porážku jen proto, že jí to Kamila nakázala. (str. 291)

Na můj vkus je příběh sepsán příliš podrobně, ale zřejmě jde o mnohomluvný styl autorky, která i poděkování rozepsala na čtyři strany. Skoro čtyřista stran však ocení ti, kteří se rádi ponoří do dlouhého příběhu, milují popisné pasáže (těch si v románu opravdu užijí), přitahuje je pozlátko života vyšší společnosti a jsou stejně jako Evelína schopní obětovat vše, aby dosáhli svého cíle. Střízlivý čtenář však bude celou dobu trnout, kdy se to pověstné ucho utrhne…

I přes výše řečené je třeba Hazardérku hodnotit kladně, nelze jí totiž upřít to, že je psána tak, aby čtenářky nenudila. Autorka ukazuje, že je novinářkou a psát opravdu umí. Docela dobře si umím představit Evelínin příběh i na filmovém plátně – osud dívky hledající svoji identitu a smysl života určitě může být nosným motivem.

Jestli jej však někdo skutečně natočí, to asi není ještě jisté, proto bude schůdnější si dodat kuráže a začíst se do knihy.

Související knihy

Clifford, Stephanie

Leda, 2015