Čtení ke kávě: Řeka je jako žena (Štěpán Neuwirth)

Řeka je jako žena

8.3.2016 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Vždycky, když potřebuji zůstat sám se svými myšlenkami, když se chci vymanit z přecivilizovaného prostředí, vydám se po směru letu divokých ptáků – holubů, kachen, labutí u husí. Jdu za SVOU řekou a s každým krokem se těším na setkání.

Na chvíli zaváhám uprostřed louky, ale pak si vyberu jedno ze zákoutí Odry, té staré řeky, kterou člověk ještě nepokořil regulací, ale ponechal jí půvab meandrů. Z louky tam vede uzounký chodníček, zastíněný širokými listy devětsilu a pochýlenými větvemi vrboví. Olše, duby, lípy, jasany… Mnohé kmeny ovíjejí úponky svlačce, kopřivy mě sem tam šlehnou po rukou, cítím pach vody a slyším šumění proudu na brodu. Chodníček vyústí na kamenité pláži; Odra ji obtéká v širokém oblouku, voda olizuje valounky a na protější straně naráží do vysokánského břehu. Ty černé flíčky, kterými je vyzdobený, jsou vletové otvory břehulí…

Najdu si místečko za trsem ostřice, usednu a budu čekat na východ slunce. Na tu chvíli, kdy se objeví bílí rackové, úžasní plachtaři, kteří vyděsí rybí drobotinu pod hladinou. Brod se zatřpytí stříbrnými těly ostroretek, v tišině pod starou vrbou hlavaticí zaloví štika. Někdy přijde k řece srnec, ze spleti popadaných větví a travin vyhopkuje na pláž zajíc.
Mám ji rád, tu starou Odru, protože ji znám od útlého dětství. Naučil mě ji milovat můj táta. Toulali jsme se Poodřím na jaře, v létě, k podzimu a v období sněhu a mrazu. Nejvíce jsem k ní přilnul v letním čase. Kolem na loukách vonělo seno (ta vůně se mísila s pachem líně tekoucí vody). Vstupoval jsem do řeky, aniž bych se bál. Nejdříve objala mé kotníky, pak ochladila podkolení, podbřišek, hruď, ale to už jsem s Odrou splynul v mileneckém objetí. Nesla mě po proudu a já se nebránil. Pak jsem se obrátil a začal bojovat s její silou – a byl to boj vyčerpávající. Když jsem doplaval ke břehu a usedl na kameny, začalo o mě pečovat slunce. Skrčil jsem se, objal rukama kolena, hlavu položil na paže a oddal se slasti tepla z jeho paprsků.
Letní řeka. Řeka ledňáčků, vážek a hlemýžďů. Řeka ticha a příslibů. Řeka tajemství. Člověk netuší, co je pod její hladinou, stejně jako ho překvapí náhodný objev divočáka, kterého přivábil pach leklé ryby.
Sedával jsem na oblíbených místech jako dítě, později jako mladý rybář a ještě později jako mladý myslivec. Náš vztah sílil, pouto lidského a říčního živlu nabývalo na intenzitě. Pokaždé, když jsem do řeky vstoupil, něčím mě Odra obohatila. Nořil jsem se do jejího objetí tím hlouběji, čím více a úžeji se ke mně přimykala rameny vln. Dýchala mi do tváře vůně, opájela mě až k mrákotám. Když jsem se hrudí vzepřel proti jejímu proudu, pocítil jsem vášnivé vzedmutí. Chtěla mi tak projevit svou věrnost?

Řeka je jako žena. Odro, ty krasavice, ozdobo rodného kraje! Máš tisíce převleků, tisíce odstínů. Jinak jsi zbarvená v létě, kdy slíbáváš pel z luk a kvetoucích lip, jinak na podzim, který tě obléká do zlata a nahořklých vůní. Jsi ledově krásná a sněžně čistá v zimních měsících. Jaro tě však učiní stonásobně silnou rvavostí všech tvých přítoků, bičujícími proudy deště, který barví tvou hladinu žlutí a hnědí tvých břehů…

Zestárnul jsem na tvých březích. Už nemám tolik sil, abych vstoupil do proudu a utkal se s tebou. Dvaasedmdesát let! Tak dlouho (ale co je to proti tvému věku?)se toulám Poodřím a kochám se jeho krásami. Pamatuji povodně, kdy z tebe šel strach. Bál jsem se však nejvíce v roce 1997 a pak ještě v roce 2002. Šla z tebe hrůza a vedle mě už nebyl táta, který by mi objal ramena a jen tímto gestem posílil moje ego. Tehdy jsem si uvědomil, že lidem píšeš poselství, poslední výzvu, poslední varování, aby přestali ničit přírodu a uvědomili si, komu vděčí za život, za jídlo, za teplo, za krásu, za naději…
Pak jsi ustoupila, stejně jako to dělá moře krátce před tím, než udeří tsunami, vraždící vlna, která smete vše živé, vše lidské a když zase ustoupí, zůstane po ní změť všeho, co vytvořil člověk, co není dílem přírody. Tvoje vody poklesly, dno se obnažilo, odkrylo se bahno, kterým člověk zahltil tebe Odro, tvoje přítoky, protože zničil ornou půdu a svými činy způsobil její erozi. Matka Země vydala další výstrahu. Nastala doba sucha. Mnohé potůčky vyschly, z těch větších zůstaly pouhé stružky. Zmizela hejna ryb, zbytek šupinatých vybrali kormoráni, vydry, volavky, vrány… Po březích se místo ondater toulají zástupy potkanů. Na pomoc ti, řeko, přišli bobři, stavitelé hrází, aby pomohli zadržet tvoje vody. Marně. Lidská bezohlednost napáchala škody, které jen těžko mohou být odstraněny, protože – zatím – není vůle člověka, jenž stále ještě nedohlédl do budoucnosti…

Píše se rok 2016. Na sklonku života se bojím o svou řeku. A to i přesto, že jsem si vědom síly přírody, té dřímající energie, která je všude kolem nás. Jeden z mých mysliveckých přátel, Jirka Tileček, mi kdysi řekl: „Musíme vrátit krajině její přirozenou podobu. Musíme respektovat ne ty lidské, ale přírodní zákony. Změna k lepšímu nenastane, pokud nedojde ke zvratu, kterým docílíme vyváženou a zdravou krajinu. Jsme jen a pouze jeden živočišný druh, který je na této planetě tak krátce, ale už jsme stačili zničit tak mnoho, tak mnoho, tak mnoho…“

Napsala mi jedna moje čtenářka, cituji: „Jak jsem četla vaši knihu Když myslivci vyprávějí, prožívala jsem vše jako ve snu…“
Snad ten sen jsem jí umožnil právě tím, že se ve svém díle vyhýbám fabulaci zlého, škaredého, člověku nedůstojného konání. Pokud jsem se v této reportáži jen dotkl špatných lidských vlivů na krajinu řeky Odry, pak to bylo takřka ohleduplně. Třeba se mi nelíbí regulace vodních toků. Regulovaná řeka je jako stará žena bez šatů. Člověk ji zbaví krásy proměn, vezme řece půvab zátočin, nad nimiž sedávají ledňáčci. Člověk řeku regulací popožene rychleji k moři, třebaže ona sama by nespěchala, protože po tisíciletí zavlažovala nivu, dávala pít kořenům stromů, napájela rybníky, jezera, tůně. Dnes nám začíná voda scházet, a to i díky regulacím, třebaže je spousta jiných lidských vlivů, které to mají na svědomí.
Je proto zbytečné dál pátrat po příčině mého silného vztahu ke starému řečišti Odry. V této chvíli už není těžké najít odpověď na otázku, proč utíkám z civilizovaných míst (tak strašně strohých a zhoubných svou jednoduchostí) právě sem, k řečišti, k jeho proměnám – ne vždy hezkým – ale přece jen k proměnám, jejichž pochopením mohu činit závěry. Proč dokáži přemýšlet o pocitech řeky (protože ona je skutečně má!) a podle nich se chová.
Jednou jsem našel svou řeku ve strašlivé křeči. Tehdy jsem viděl Odru umírat. Někde nahoře, snad až u Maria skály, kde Odra pramení, člověk nasytil vodstva jedy z polí. Byla to krutá a zlovolná navštívenka v podobě bílé smrti. Odra zbělela tisíci těl otrávených ryb.

Memento mori, člověče! Pamatuj na smrt ve jménu života, který sám nechceš ztratit. Zabiješ-li řeku, vztáhneš ruku sám proti sobě, a sebevražda je přece projevem slabošství. Ke kterým vodám pak zamíříš, až přijde čas tvé dovolené, čas tvého oddychu? Čím svlažíš své rty, když pocítíš žízeň? Čím se osvěžíš, až tě znaví horko suchého dne?

Mrtvá řeka je jako mrtvá žena. Žena třeba v roli matky, milenky, kamarádky. Pocítíš-li lítost nad její ztrátou, bude pozdě, příliš pozdě. Zůstane ti jenom vzpomínka, která by měla posloužit jako výstraha pro případ, kdybys pokračoval v ničivém díle, kdybys někdy v budoucnu chtěl poslat opět svou dravčí a zhoubnou navštívenku.
Řeka si nepotrpí na okázalosti. Na falešné pozlátko, na neupřímnost, na faleš. Přijď raději sám, dotkni se jí na pozdrav svou dlaní a ucítíš řeku živou, pulzující a – zvoucí. Pak snad pochopíš, proč jeden starý rybář a myslivec, ale především vnímavý člověk má rád právě starou Odru s její věčnou proměnlivostí.
Nezajímavost a nuda neprospívají životu. Přijmi, člověče, tedy můj vzkaz, jde z hloubi stárnoucího srdce: „Věz, že čím více si vším, co dnešní svět nabízí lidské populaci, svůj život zdánlivě zjednodušuješ, tím více ve tvém podvědomí sílí touha po návratu k přírodě s jejími životodárnými proměnami.
Přijď tedy v mých stopách za starou řekou, ať už se jmenuje jakkoli. Zastav se, pohlédni, nech myšlenky plynout volně. Vytrváš-li, uvidíš a – pochopíš…“

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.