Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny – i lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do času dospívání. Místo děje – rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy, kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami… Ještě nejsou vzácní pstruzi potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky, zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři… A všude kolem divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala. Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné, poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů, volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…
Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky… Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké. Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!
Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech, poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou. Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder. Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly v korunách stromů…
Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka… Na svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky. Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola mateřídoušky, jitrocel, pampelišky… Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky nim byli zajíci zdraví a – rychlí.
Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy. Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…
V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi. Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost! Z náprsních kapes střelců byly vytahovány plaskaté lahvičky s voňavým obsahem. Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo. Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán. Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem. U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly, koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i – duši!
Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili, měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi už je nikdy lovit nebudeme!“
Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská, hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují, záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který je značně poznamenán intenzivní činností novodobých zemědělců. Téměř byly zlikvidovány nádherné remízky, které vysázeli předkové sedláci, protože věděli a znali smysl stromů v krajině; mizí úvozové cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni musí vytvořit podmínky…“ Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika… (Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „…všichni myslivci obdrželi lístek v pěti jazycích okupačních armád s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu. V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví silážními šťávami potok Polančici; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová voda změnila na mrtvou stoku.
Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie, které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních příkopech teče močůvka – a zase do Polančice. Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už neodvažují napít z polních studánek…
Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí. Zdánlivě se to týká zvěře, ale moudrý člověk ví, že si lidé řežou větev, na které sami sedí. Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybníkářů také nese následky, na rybnících je loveno stále méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků devastace životního prostředí.“)
Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce 1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou rozoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině sněženek a lilií zlatohlavých – začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle. Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů (inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne –, kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou. Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…
Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybníkářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30 q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především návratu škodné. Drahé krmení!
Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců – z toho 52 odchytem. Dále 91 bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka, vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, zakládají nové remízky – bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků. Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa, na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů. Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny. Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.) Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy. Zakládáme honební společenstvo, vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají. Zvyšují se počty ulovených divočáků. Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu, úkryt a množení. Mění se charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho. Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000 odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá, jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.
Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254 hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12–15 hektarů půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků: „Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“

Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!
Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden milion bažantů.
Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30 tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze Sierry Leone, která své vzdělání získala na nejlepších světových univerzitách. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.

Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního, na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth

Polanka nad Odrou, leden 2016

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Nejkrásnější ze vzpomínek, Vyznání krajině.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.

Související knihy

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2013

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2012

Neuwirth, Štěpán

Repronis, 2011

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2014