Yeonmi Parková, v české transkripci také Pak Jon-mi, se narodila v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji. Spolu s matkou se jí podařilo uprchnout přes Čínu a dostat se do Jižní Koreje. Nyní žije v Soulu a cestuje po světě jako lidskoprávní aktivistka. Podává svědectví o svém životě a zážitcích a věří, že Severní a Jižní Korea budou zase jednou zemí.  Chce se vrátit zpátky do svého rodného města a k hrobu své babičky, aby splnila jedno z jejích posledních přání.

Kniha Abych přežila je rozdělena do tří velikých kapitol, které věrně kopírují místa, na nichž se autorka zrovna nacházela. Začíná dětstvím a dospíváním v Severní Koreji a plánovaným útěkem. Pokračuje nelehkým pobytem v Číně a končí následným životem v Jižní Koreji.

První kapitola není pro čtenáře, kteří již nějakou knihu o KLDR četli, ničím překvapivá. Naopak, život Pak Jon-mi se zdá na první pohled lepší a jednodušší, než byl život jiných lidí, kterým se podařilo ze země prchnout.  Zajímavé je, že období největšího hladomoru se autorce a její rodině podařilo přežít v až pozoruhodném „blahobytu“. Již v Severní Koreji měla Pak Jon-mi své první džíny nebo viděla některé americké filmy. Její matka měla dokonce značkové kabelky, i když se jednalo jen o čínské napodobeniny. To, že se rodině Pak Jon-mi žilo dlouhou dobu relativně dobře, bylo dáno podnikavostí a obchodním duchem jejího otce, který po celou dobu obchodoval na černém trhu a dokázal pružně reagovat na neutuchající poptávku. Věděl, koho má podplatit a jakou cestou zboží pašovat, aby svou rodinu uživil a dokázal se o ni postarat i v těch nejtěžších okamžicích.  Pašování zboží se však stalo otci osudným.  V roce 2002 jej zatkli a poslali do nápravného tábora. Teprve pak začali autorčině rodině krušné časy, které čtenáři znají z podobných knih. Nedostatek jídla, tepla, nemoci a boj o přežití. Spíš než vlastní život v KLDR je první kapitola zajímavá tím, že sleduje příběhy jednotlivých členů rodiny.

Druhá kapitola už dokáže čtenáře strhnout a nepustit. Líčí mnoho jen těžko představitelných hrůz. Čtenář udržuje v neustálém napětí, jak se bude životní příběh Pak Jon-mi  odvíjet dál. Útěk do Číny, ztráta sestry, obchod s bílým masem jsou jen začátkem dlouhého putování směrem ke svobodě. Je až neuvěřitelné, že si autorka a její matka vždy dokázaly poradit. Přestože byly od sebe odděleny, dokázaly se ve velké Číně opět znovu najít, vyplatit převaděče a bez jakýchkoliv dokladů se vydat na složitou a nebezpečnou cestu do Jižní Koreje.  Autenticita vyprávění působí i na čtenáře, pro kterého je tak snadné vcítit se do autorčiny nejistoty, s jakou se musela vypořádávat po celou dobu svého pobytu v Číně i na území Mongolska, kdy stále nevěděla, zda i s matkou nebudou vráceny zpět do KLDR.

Třetí část vyprávění již není tak napínavá jako ta předcházející. Rozhodně není plná život ohrožujícího nebezpečí. Život Pak Jon-mi je po příjezdu do Soulu přesto velmi pozoruhodný, jelikož adaptace na podmínky života v Jižní Koreji není vůbec jednoduchá. Člověk neznalý vymožeností jedenadvacátého století je najednou ztracen a integrační tábor nedokáže za pár měsíců potřít všechny rozdíly mezi severem a jihem. Žádný Severokorejec při svém příjezdu do Jižní Koreje netuší, jak vyspělá, soutěživá, digitalizovaná a demokratická země je to. Pro čtenáře je zajímavé sledovat, jak těžké je začlenit se do takové společnosti, která není až tak vstřícná k cizincům, jak by se dalo očekávat. Život cizince vyžaduje hodně odhodlání, síly a inteligence, aby zde mohl začít žít plnohodnotný život. Autorka má se svou matkou velké štěstí, že se snadno přizpůsobují i v těchto podmínkách. Dokonce naleznou po mnoha letech hledání starší sestru Un-mi. Teprve díky doplněnému vzdělání a čtení mnoha a mnoha knih dokáže Pak Jon-mi stírat rozdíly mezi svým starým a novým životem a stát se svobodným a plnohodnotným člověkem v nové zemi.

Kniha Abych přežila – Můj útěk ze Severní Koreje je doplněna i o několik autentických fotografií z dětství autorky i její sestry, i fotografiemi jejích rodičů. Pro ty se matka Pak Jon-mi vrátila do Číny už jako jihokorejská občanka. Fotografie tam měla schované, protože pokud by je měly při útěku, mohly je díky nim snadno identifikovat a vrátit do Severní Koreje. To by pro ně znamenalo smrt.

Kniha Yeonmi Parkové nabízí čtenářům mnohem lepší konec než začátek, a to nejen obsahově. Autorka jakoby se rozepsala a její styl je v průběhu knihy i na jejím konci o poznání příjemnější než na začátku. V každém případě je o velmi zajímavou knihu, která určitě stojí za přečtení. Možná trochu paradoxně je líčení života mimo Severní Koreu zajímavější a čtivější než popis života v ní. Opomenout nelze poslední kapitolu pojednávající o Jižní Koreji. Přestože by čtenář patrně předpokládal, že už je jen šťastným koncem jednoho vyprávění, je hlavně těžkým začátkem nového života. Ne každý se dokáže zachovat v podobné situaci tak, jako autorka této knihy.

Ukázka z knihy:

„Ve svobodném světě děti přemýšlí o tom, čím budou, až vyrostou, a jak by mohly využívat své nadání. Když mě byly čtyři nebo pět let, měla jsem jedinou touhu: až budu dospělá, koupím si tolik chleba, kolik budu jen chtít, a všechen ho sním. Když máte pořád hlad, nedokážete myslet na nic jiného než na jídlo. Nechápala jsem, proč matka musí šetřit většinu peněz, které se jí podaří přinést domů, na později. Místo chleba jsme měli k jídlu jen trochu ovesné kaše nebo brambor. Dohodly jsme se se sestrou, že až budeme veliké, budeme si za peníze kupovat chleba, dokud budeme moct.  Dokonce jsme se hádaly o to, kolik dokážeme sníst. Řekla, že by snědla kbelík chleba. Opáčila jsem, že já bych jich snědla deset. Na to ona řekla, že by kbelíků snědla sto! Myslela jsem, že bych dokázala sníst celou horu chleba a ještě bych neměla dost.

Nejhorší to bylo v zimě. Voda netekla a řeka byla zamrzlá.  V městečku byla jediná pumpa, kde se dala načerpat čerstvá voda, ale tam se muselo čekat několik hodin ve frontě, než na člověka přišla řada, aby si napumpoval do kbelíku. Jednoho dne, bylo mi asi pět let, musela jít máma do města za nějakými obchody, a tak mě vzala ráno s sebou. Bylo šest hodin, všude byla ještě tma a já jsem měla místo ní stát ve frontě. Stála jsem tam v mrazu celý den, a když se pro mě matka vrátila, byla už zase tma. Vybavuji si, jak mě zábly ruce, a dodnes vidím ten kbelík a dlouhou řadu lidí před sebou. Máma se mi za to omlouvala, ale já jsem jí to neměla za zlé. Dělala jen to, co musela. Pro mámu je to pořád živý, bolestný příběh, který nosí hluboko v sobě. Dodnes se cítí provinile kvůli tomu, že nedokázala moje dětství prožívat radostněji, protože veškerý čas jí zabíraly starosti o to, jak nám sehnat dostatek jídla.“ (str.54)

Související knihy

Parková, Yeonmi

Argo, 2015