Petra Štarková (*1975) vystudovala psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zakotvila v Brně, kde se začala věnovat jako psycholožka dětem (Pedagogicko-psychologická poradna, Kociánka, Linka důvěry), ale i dospělým.

Publikovala různé články a povídky, až loni vydala krásnou knihu pro děti Pirát jménem Šampaňský, jejíž recenzi najdete na našich stránkách. Nejen o literární tvorbě, ale i o světě psychologie, jsme si povídaly v našem následujícím virtuálním rozhovoru.

Jak to přišlo, že jste začala psát? Tíhla jste od malička ke čtení a psaní a vlastní tvorba pak byla logickým vyústěním, nebo to mělo jiný důvod?

Četla jsem vždycky ráda a hodně. Pročítala jsem knížky znovu a znovu, protože jsem v těch příbězích, které v nich byly zapsány, prožívala vlastní příběhy a uvnitř dějů těch knih vytvářela vlastní světy.
Matně si vzpomínám, že můj první pokus o souvislé psaní byl deník. Začala jsem jej psát v první třídě a to tak, že jsem otevřela sešit na první straně a zapsala do něj, že ve čtyřech letech mi zubař vytrhl zub. Pak mě zmátlo a zarazilo, že nevím, co se dělo den předtím ani den potom. Myslím, že jsem se dožadovala vysvětlení, jak tedy píšou deníky druzí lidé a bylo mi řečeno, že žádný deník nezačíná dnem narození. To mě nejspíš zklamalo, a proto jsem v psaní deníku až do puberty nepokračovala.

První příběhy jsem napsala v době deseti až dvanácti let, kdy jsem byla delší dobu v nemocnici. Tam bývala za reálného socializmu dost nuda, nikdo dětem žádný program nevytvářel, a tak jsem začala vymýšlet historky, které pak na listech vytržených ze sešitu kolovaly po dětském oddělení.

Po povídkách jste se pustila do pohádkové knihy pro děti. Přiznáváte, že námět Vám poskytl Váš syn, přesněji jeho fantazie. Dětské nápady jsou pozoruhodné, ovšem ne každý rodič je přetaví v knihu. Kde přesně byl ten moment, kdy jste si řekla, že „tento nápad stojí za zapsání“?
Já jsem to synovi vlastně slíbila. Stalo se to tak, že jsme šli jednoho dne s Jiříkem, kterému tehdy bylo pět let, a dcerou v kočárku ze školky. Bylo deštivé počasí, šero, a měli jsme to napříč sídlištěm skoro dva kilometry, takže jsme si povídali, aby Jiřík šel a nestěžoval si, že ho bolí nohy. Byli jsme už skoro u našeho domu, když se z ničeho nic zeptal:

„Mami, a když ty pořád píšeš, proč nepíšeš něco pro děti?“ Vysvětlila jsem mu, že už jsem nějakou povídku pro děti kdysi napsala, ale že byla spíš pro starší.

„No tak něco napiš pro děti jako jsem já,“ řekl můj syn, „nějakou knížku.“

„A o čem bys chtěl, aby to bylo?“ zeptala jsem se.

„O pirátovi,“ řekl Jiřík, což bylo trochu zvláštní, protože do té doby se o piráty až tak moc nezajímal.

„Tak proč ne, a jak se teda bude ten pirát jmenovat?“ zkoušela jsem, co z něj vypadne, protože ani já o pirátech tehdy nic moc nevěděla. Jiřík chvilku přemýšlel a pak se rozzářil:

„Já myslím že Šampaňský. A bude mít papouška a loď a bude se buchat /prát/ a vždycky vyhraje!“ To poslední se mi, myslím, nepovedlo zcela dodržet.

Moc se mi líbilo prolínání světa skutečného a fantazijního. Naznačujete tak, že cesta do pohádky není tak složitá, jak se zdá… Nebo v tom byl jiný záměr?
Myslím, že fantazie je v dětském světě, a nejen v něm, hodně důležitá. Bez ní by nevznikly žádné velké vynálezy, ani by lidé nepocítili touhu cestovat do míst, o kterých se mohli jen domýšlet. fantazie nám taky pomáhá řešit problémy a pro spoustu lidí i dětí znamená úlevu v jejich – často těžko řešitelných – starostech.

Ilustrace pro Vaši knihu připravil Petr Modlitba. Byla to Vaše volba nebo Vás dalo dohromady nakladatelství? Jak se podle Vás potkaly jeho představy s těmi Vašimi?
O tom, kdo konkrétně bude knížku ilustrovat, rozhodovalo nakladatelství. Na druhou stranu ale když jsem vybírala, kterému nakladateli rukopis nabídnu, bylo pro mě rozhodující, jak jejich knížky vypadají – tedy jestli jsou pěkně ilustrované.

Mně osobně se kniha jako celek moc líbí, je to velice povedené dílo. Nemáte po takovém úspěšném startu chuť pokračovat v psaní pro děti?
Děkuji. V psaní pro děti samozřejmě pokračuji dál. V současné době se už připravuje k vydání moje druhá kniha, tentokrát u nakladatelství Portál. Vyjde v následujících měsících a momentálně už bude možné si ji předobjednat. Bude se jmenovat Jak to chodí v lidské hlavě a je to vlastně knížka o psychologii, určená dětem.

Pokud jsem dobře hledala ;), tak jste jako psycholožka pracovala i v Pedagogicko-psychologické poradně. Inspirovaly Vás nějakým způsobem dětské problémy při psaní? Je to výhoda, že rozumíte dětské duši?
Všechna má zaměstnání, práce i podnikání mě určitým způsobem inspirují. U psychologa je to s inspirací ovšem složitější kvůli vysokým nárokům na utajení dat.

V poslední době má docela velké procento školáků diagnostikovánu nějakou poruchu učení. Je to skutečnost, která vyplývá z lepší diagnostiky, odlišného životního stylu (např. pozdější těhotenství matek) nebo je pes zakopán jinde a jde třeba jen o úzkostlivou potřebu na každý problém najít nějakou omluvu, jak se domnívá starší generace?
V době, kdy lidé ve věku dnešních babiček a dědečků chodili do školy, se zhruba dvě třetiny lidí živilo „rukama“, tj. fyzickou prací a jen poměrně malá část ke své práci potřebovala studium. Takže nad dětmi, kterým učení z nějakého důvodu příliš nešlo, se moc nebádalo – skončily jako dělníci v továrnách, v zemědělství nebo v lepším případě se vyučily řemeslu, a čtení, psaní nebo složitou matematiku ke své práci nijak zvlášť nepotřebovaly. Dnes je situace poněkud jiná – bez každodenního přílivu nových informací a písemné komunikace se v podstatě neobejdeme, takže důležitost kvalitního osvojení těchto dovedností je daleko vyšší.

Sama mám děti, s nimiž do poradny docházím, a přiznám se, že jsem ráda, když od odborníků slyším, že za potíže, které děti mají, vlastně nemohou. Na druhou stranu oni sami netouží po nějakých zvláštních úlevách a snaží se vrstevníkům vyrovnat a své výhody nezneužívají…
„Úlevy“, tedy individuálně přizpůsobený přístup ve škole, by neměly sloužit k tomu, aby se dítě nemuselo učit nebo bylo zvýhodněno oproti ostatním. Většinou a přednostně jsou tu proto, aby např. dítě, které látku umí, jen nedokáže v písemce dostatečně rychle zapsat odpovědi, nebo nedokáže bezchybně číst, bylo hodnoceno za to, co z daného tématu skutečně ví nebo neví, nikoliv za to, jak píše nebo čte.

Je velký rozdíl, když psycholog pracuje s dětmi nebo dospělými? Kterému světu dáváte přednost?
Řekla bych, že ani jednomu. Jsem člověk, který potřebuje změny a nejlépe funguju, když střídám více různých typů činností. Takže pracuji s dětmi i dospělými, je to potom pestřejší. Ono psychologické poradenství ani terapie s dětmi se stejně nedá úplně oddělit od práce s dospělými, vždycky v jejich problémech tak či onak figurují i rodiče. Často je nejlepší pracovat s celou rodinou.

Co Vás právě teď nejvíc zaměstnává a na co se těšíte?
Těším se z toho, že se knížka prodává a že je o ni zájem. Plánujeme ještě několik besed, čtení a další křest. A samozřejmě se těším i na to, až bude na světě druhá kniha. Taky bych ráda dotáhla do vydatelné podoby (a k vydání) druhý díl Piráta, který je (díky koníčkům syna) volně inspirovaný světy Lega a Minecraftu.

Tak to se budeme těšit třeba někde na shledání i na nové „pirátské“ příběhy. Děkuji Vám moc za rozhovor a přeji hodně tvůrčí inspirace do další tvorby.

Související knihy

Štarková, Petra

Triton, 2015