Kdokoliv se mě v mém dětství zeptal, co bych chtěla dělat, až budu velká, pohotově jsem odpovídala, že nic. Nemohla za to vrozená lenost, z které rozhodně nešlo podezřívat mého pracovitého otce, ale braková literatura první republiky. Po několikaměsíčním intenzivním vymývání mozku sešitky Večerů pod lampou jsem totiž dospěla k názoru, že naprosto nejlepší to má dcera továrníka, která tráví dny vysedáváním v tenisovém klubu, společenskými dýchánky a ponižováním své vychovatelky – skromné, ctnostné a chudě oděné hlavní hrdinky.
Jak šel čas, mé plány vzaly samozřejmě za své a já musela začít pracovat. Otázkou ale bylo: kde?
Předem jsem vyloučila povolání ve zdravotnictví, protože pohled na krev mi dělal dobře asi tak jako jízda na horské dráze. Zavrhla jsem i kariéru úřednice, jelikož paragrafy a směrnice mi působily ujímání daleko horší. Ošetřovatelka skotu? Výpravčí? Postupně jsem z různých důvodů vyloučila i další obory, až na mém pomyslném seznamu zbyla jen práce v těžkém průmyslu a ve školství. A jelikož jsem se necítila na to, abych tavila ocel, rozhodla jsem se nastoupit jako učitelka do jedné mateřské školy v severních Čechách. Děti jsou úžasná stvoření a ještě mi zbyde dost času na psaní, malovala jsem si svou růžovou budoucnost.
A dnes? Po deseti letech? Práce s těmi nejmenšími je krásná, inspirativní, ale neskutečně náročná. Jsou chvíle, kdy si říkám, že by bylo možná přeci jen lepší sfárat do dolu. Například při obouvání dětí před dopolední vycházkou.
„Paní učitelko!“ volá čtyřletá Evička v přeplněné šatně. „Mně to nejde!“
„Co ti nejde?“ ptám se a shýbám se k holčičce zápasící s růžovými sněhulemi.
„Boty,“ odpovídá Evička.
„Máš ty botičky kozí. Takhle se do nich nevejdeš,“ poučím ji.
„Kozí?“ vykulí oči, jako by tenhle školkový terminus technicus slyšela poprvé v životě a nikoliv po miliónté.
„Přehoď si je,“ vysvětluji trpělivě a pátrám v Eviččiných očích, zda chápe.
„Paní utičelko! Paní utičelko!“ Z chumlu postrkujících se dětí u dveří se odlepí roztomilý chlapeček v obrovské pletené čepici a uštědří mi herdu do zad. „Paní utičelko,“ volá rozrušeně. „Za voknem sněží!“
Naštěstí mám péřovou zimní bundu a tenhle šťouchanec mě bolí jen trochu. „Neříká se vokno, Karlíku, ale okno. Řekni to pořádně: okno.“
„Windows!“ vyhrkne klučina triumfálně, čímž okamžitě maří mé dobře mířené logopedické snahy.
„Ty jo!“ vypískne jedno z dětí. „Karlík mluví sprostě!“
„To není sprosté slovo,“ vzdychnu a pokusím se Eviččinu nožičku napasírovat do uzounké sněhule. V duchu nadávám všem rodičům světa, kteří nedokáží svým ratolestem koupit boty odpovídající velikosti. „Musíš zatlačit,“ pobídnu ji.
V malém prostoru začíná být nesnesitelné horko.
„Nejde to,“ popotáhne Evička.
„Pořádně zatlač,“ heknu a cítím, jak mi klesá tlak. Ještě chvíli a vyběhnu ven zabořit hlavu do sněhu.

V ten samý okamžik přiběhne tříletá Zuzanka a zaryje prstíky do Eviččina obličeje. Ta okamžitě spustí vřískot, který hrozí, že mi prorve oba bubínky naráz.
„Zuzanko! Co to děláš?! Takhle si ve školce neubližujeme!“ křiknu a odtrhnu vzteklou holčičku od její nebohé oběti. Potom se znovu ohnu k Evičce. Musím jí přece ty pitomý boty nazout!
To už brečí i Zuzanka.
Dveře se klepou v pantech, jak u nich děti zlobí.
„Paní učitelko, Jára líže zeď!“
„Paní učitelko, můžu jít první?“
„Paní učitelko, bude dneska kompot?“
Statečně předstírám, že neslyším a dál urputně rvu nepoddajnou sněhuli Evičce na nohu. Konečně! Setřu si pot z čela. Ještě druhou… A je to!
„Nebreč,“ pokusím se uchlácholit plačící Zuzanku a narovnám se. „Tomáši, Kryštofe!“ napomenu kluky, kteří se rozhodli, že si zkrátí dlouhou chvíli závody v prskání do obličeje toho druhého.
„Potřebuju kakat,“ zakňourá Evička.
Polévá mě horko. „Cože?“ skloním se k ní v naději, že to byla jen sluchová halucinace.
„Potřebuju kakat,“ slabikuje holčička, jako by mluvila s tatarem.
Zatnu zuby a strhnu jí boty z nožek. „Tak utíkej.“ Ukáži směrem k toaletám a krotím ostatní děti, aby nezbořily školku. Zuzančin pláč zaniká v hluku dětských hlásků.
Evička se obratem vrátí. „Mně to nešlo,“ oznámí věcně, dřepne si zpět na lavičku a natáhne nohy, abych ji obula.
Tentokrát se mi podařilo sněhule nasadit v rekordním čase dvou minut. Vyčerpaně se opřu o vysoký botník a lapám po dechu.
„Paní učitelko,“ ozve se Evička a zkrabatí obličej usilovným přemýšlením. „Ale to nejsou moje boty.“
Zesinám. „Co?!“
Děvčátko se vítězoslavně usměje. „Maminka mi ráno dala modrý!“
Stále doufám, že se mi to jen zdá.
„To šou moje snělule,“ zalyká se Zuzanka. „Moje šou.“

Marie Rejfová

Bc. Marie Rejfová se narodila roku 1976 v Praze. Chodila na základní školu a gymnázium v Žatci. Tři roky studovala na právnické fakultě v Plzni, titul získala na fakultě humanitních studií, dnes filozofické. Dva roky byla učitelkou na druhém stupni ZŠ Měcholupy u Žatce, od roku 2004 pak v MŠ Varnsdorf. Od roku 2005 je vdaná za Jana Rejfa (inženýr technolog v TOSu Varnsdorf) a má dvě děti, Elišku a Matěje.

V dětství a mládí začaly její první pokusy o psaní. Během mateřské dovolené se synem publikovala první příspěvky na literárních serverech – povídky, poezii v próze, Čarověník na pokračování atd. Zúčastnila se rovněž literárních soutěží. Vyhrála první a třetí místo v soutěži Prahy 5 v rámci slavností J. Arbesa – romaneta Kameník a Josefína. Dále se umístila na 21. příčce v soutěži Cena Karla Čapka s fantasy povídkou Agapo. Vyhrála třetí místo v Trutnovském drakovi s fantasy povídkou Smutný drak. Dostala se do finále soutěže Česko hledá spisovatelky s fejetony Eliška, Ženou po čtyřicítce a Spěchá se jen do hrobu. V soutěži Petra Doležala v Rukojmí slov uspěla s povídkou Drak hledá svou perlu, a dostala se tak do knihy Literární naděje České republiky. Povídka Agapo se dále objevila na 12. místě v soutěži O dračí řád (portál MFantasy).

První větší autorčino dílo, Čarověník, bylo vydáno roku 2015 v nakladatelství CooBoo. Jde o příběh ze současnosti, který obsahuje prvky fantasy a jehož hrdinové jsou mladí lidé. Čtenáře uvádí nejen do krásné krajiny Českosaského Švýcarska. Je plný tajemna, ale i obyčejného lidského humoru. Křest knihy se uskutečnil 8. září. v Praze. Kniha získala druhé místo v devátém kole Souboje knižních obálek na serveru Databazeknih.cz. Druhý díl Čarověníku by měl vyjít v roce 2016. Autorka nyní pracuje na detektivním příběhu ze současnosti. Mezi její koníčky patří vedle psaní a knížek také příroda, zahrada, děti, dobrá káva a čokoláda, posezení s přáteli.

Související knihy

Rejfová, Marie

CooBoo, 2015