Druhý díl minisérie Krev na sněhu norského autora Joa Nesbøho (*1960) s českým názvem Půlnoční slunce vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Opět jde o nezvykle útlou knihu jako u prvního dílu a opět v něm nepotkáte svérázného policistu Harry Holea.

Děj je umístěn do sedmdesátých let minulého století, takže se obejde bez mobilů, GPS navigací, počítačů a jiných moderních vymožeností. Bohužel, i v té době kvetl obchod s drogami. Hlavním hrdinou je Jon Hansen, nájemný zabiják proti své vůli. Nikdy nikoho nezabil, a právě proto musí utíkat před tím, kdo si jej najal na odstranění jednoho dlužníka. Drogový král Rybář totiž podvody nepromíjí a ve smrt člověka uvěří teprve, až vidí jeho mrtvolu.

Jako cíl své cesty si Jon vybral Finnmarccu, nejsevernější oblast Norska. Mezi zdejšími lidmi nalézá to, po čem celý čas toužil – lásku a porozumění a hlavně sám sebe. Dostává šanci na nový začátek, pokud ovšem nepřijde o život!

Ani v druhé části Krve na sněhu nenajde čtenář nic z tradičního Nesbøho a oproti názvu ani nepoteče moc krve. Autor se totiž soustředí spíše na rozvíjení love story, kterou by člověk v kraji, kde sobi dávají dobrou noc, nehledal. Víří otázky víry v Boha, zkoumá motivy lidského konání a nesení následků svých činů. Hlavně mi ale přišlo, že Jo Nesbø věří v člověka, v to, že i ten nejztracenější může mít ušlechtilou duši a záleží jen na okolnostech, bude-li se moci projevit.

Nechci utéci, tentokrát ne. Protože já to v sobě mám, jenom jsem nedostal šanci to zkusit. Vytvořit domov. Ale teď, když o tom uvažuju, se mi to líbí. Líbí se mi pomyšlení na bezpečí a předvídatelnost. Ano, jednotvárnost a monotónnost. Tyhle věci jsem vždycky hledal, jen jsem je nenašel. Prozatím. (str. 168–169)

Musím říct, že mě kniha opět mile překvapila. Ne tak svojí čtivostí – tu jsem očekávala –, ale hloubkou myšlenek, které na malé ploše nechává zaznít. Čtenář může přemýšlet nejen o tom, kde a jaká je vlastně hranice dobra a zla, ale například i o Boží existenci.

Jeho vypravěče Jona, který si za polárním kruhem říká Ulf, si prostě oblíbíte a budete mu držet palce, aby s ním jeho autor zase „nezametl“, jak mívá ve zvyku. Jeho příběh je oproti Holeovým eskapádám uvěřitelný, i proto se s ním čtenář rychle sžije. Navíc se dostane do kraje, kde asi nikdy nebyl, a má možnost nahlédnout do života tamějších obyvatel.

Jo Nesbø se netají tím, že pečlivě pročítal zdroje, než se pustil do psaní knihy, opomíjený kraj sám navštívil a nasál tak jeho atmosféru. Můžete tak knihu vzít i jako pozvánku na dálný sever, i když od sedmdesátých let se i tam jistě mnohé změnilo.

Máte-li chuť na chutnou čtenářskou jednohubku, určitě Půlnoční slunce nevynechávejte. Mile vás překvapí.

Související knihy

Nesbø, Jo

Kniha Zlín, 2015