Zatím poslední česky vydaný román Moniky Zgustové (*1957), pražské rodačky, která po emigraci rodičů a studiích v USA zakotvila v Barceloně, je věnován ženě, která se jmenovala Světlana Allilujeva a byla jedinou dcerou velkého generalissima Jossifa Vissarionoviče Stalina. Knihu s názvem Růže od Stalina vydalo nakladatelství Odeon a my jsme vám přinesli reportáž z jejího křtu.

Jde o životopisný román, ale paní Zgustová život Stalinovy dcery nevypráví od počátku. Do vyprávění začíná v roce 1963, kdy je Stalin již deset let po smrti a Světlana se zotavuje z nemoci v nemocnici pro prominenty. Zde se seznamuje s indickým komunistou jménem Bradžéš Singh. Za sebou má v té době dvě rozvedená manželství a je maminkou dvou takřka dospělých dětí, Kateřiny a Josifa. Učaroval jí indický klid, který z Bradžéše vyzařoval, jeho zase zaujala její kultivovanost; zamilovali se do sebe. Jejich láska však nebyla vítaná, a ač se Světlana snažila o nezávislost, ve své vlasti byla brána jako majetek všech – vždyť byla dcerou svého otce.

Tři roky spolu žili bez oddacího listu v Moskvě, když Bradžéš zemřel a Světla si vydupala povolení vysypat jeho popel do Gangy. Čas strávený s jeho rodinou v Indii ji naplnil pokojem a také odhodláním: už nikdy se do Moskvy nevrátí a vystoupí jednou provždy ze stínu svého otce. Jenže, jak se ukázalo, nebylo to vůbec jednoduché…

Osud Světlany Allilujevy byl poznamenán postavou otce a sebevraždou matky:

Největší šok Světlanina života bylo, když najednou zničehonic jako malé děvčátko přišla o maminku a v šestnácti se dozvěděla, že ji máma dobrovolným odchodem ze života vlastně opustila. Snad si to ani neuvědomuje, ale Světlana má pocit, že ji maminka svou sebevraždou zradila. Od té doby je její život velké hledání věrnosti, něhy, lásky a rodinného krbu a zároveň dlouhou šňůrou plnou schválností, odchodů a zrad. (str. 68)

A ač chtěla, nemohla si žít svůj život po svém.

„Jedni po mně chtěli, abych se chovala jako dcera svého velkého vůdce, druzí ve mně viděli nenáviděnou dceru masového vraha. Ale já jsem normální žena, která chce žít, prostě jen žít! Zapomenout na to, kdo byl můj otec!“ (str. 89)

I když se dostala do Ameriky, stejně v ní všichni stále spatřovali Stalinovu dceru a nepomohla jí ani změna jména. Lidé ji poznávali na ulici, novináři pronásledovali a žádali odpovědi na své otázky. Ač si užívala svobodu, poznávala i její stinné stránky. Navíc ji tížilo svědomí, že opustila své děti – stejně jako její matka opustila ji.

Monika Zgustová je velmi zkušenou autorkou. Překládá české autory (Hrabal, Havel, Kundera, Hašek, Seifert, Vančura, Čapek aj.) do španělštiny a katalánštiny a vydává i své romány. Její Tichá žena (2005) byla zařazena mezi nejlepší španělské knihy roku. U nás vyšla například i její biografie Bohumila Hrabala s názvem V rajské zahradě trpkých plodů.

Na rozdíl od biografie českého pábitele však biografie Růže od Stalina je více románem než sbírkou faktů. I proto jsem tedy na pochybách, co vlastně všechno autorce věřit. Jistě, základní data jsou správná, ale jak dalece jsou autentické myšlenky a prožitky ústřední postavy, to nevím.

Musím však říct, že i kdyby to vše byla holá fabulace (což asi nebude, Světlana sama o svém osudu vydala několik knih), tak bych autorce s důvěrou „zobala z ruky“. Píše totiž velice čtivě a přesvědčivě. Čtenář má šanci se do hlavní hrdinky vcítit a spolu s ní hledat odpovědi na životní otázky. Byla emigrace opravdu řešením její situace? Bylo pro ni možné žít svůj život bez ohledu na kořeny? A co my, jaké je naše dědictví otců, které musíme nést?

Román Moniky Zgustové otvírá vrátka do země, kde zítra již znamenalo včera, do časů, na které bychom raději už nevzpomínali, ale končí své vyprávění takřka ve žhavé současnosti (Světlana zemřela v roce 2011) v zemi Coca-Coly a hamburgerů. Nesleduje však příliš světový politický vývoj, ale celou dobu líčí osudy té, které Stalin nosil růže a říkal jí něžně „vrabečku“.

A já jen dodám, že román Růže od Stalina rozhodně stojí za přečtení.

Související knihy

Zgustová, Monika

Odeon, 2015