Rodáka z italské Alessandrie, jenž se celosvětově proslavil nejen na odborné půdě jako sémiolog, estetik a literární vědec, ale který rovněž dokázal, že bravurně vládne i peru, netřeba dlouze představovat. Umberto Eco si přízeň čtenářů vydobyl již svým prvním románem Jméno růže. Úspěchu se dočkaly i jeho další prózy, mezi něž například patří Foucaultovo kyvadlo, Tajemný plamen královny Loany nebo Pražský hřbitov. Román Nulté číslo je dosud posledním autorovým literárním počinem. Stejně jako předchozí Ecova díla i tuto knihu u nás vydalo nakladatelství Argo.

S prostředím fiktivních novin Zítřek se seznamujeme prostřednictvím Colonny, padesátníka, který selhal jak v životě rodinném, tak i profesním. Když se mu od vychytralého pana Simeie dostane nabídky působit na pozici šéfredaktora v dosud neexistujícím plátku, protože stejně nemá nic lepšího na práci, bez většího váhání přijímá.  A tak doktor Colonna, jak ho Simei před novými kolegy nazývá i přes to, že se mu nikdy vysokoškolské studium nepodařilo dokončit, začíná šéfovat skupince jemu podobných ztroskotanců. Stává se součástí redakce, jejímž úkolem je během jednoho roku připravit dvanáct nultých čísel deníku Zítřek, na základě kterých jejich vydavatel ukrývající se pod přezdívkou komtur rozhodne, zda noviny spatří světlo světa, či mu poslouží pouze jako nástroj k získání moci v určitých vysokých kruzích.

Podaří se mu spřátelit s podezřívavým Braggadociem, který ho při jejich četných setkáních v baru začne zasvěcovat do svých konspiračních teorií ohledně fingované smrti Mussoliniho, dlouhých prstů Rudé barikády i atentátu na papeže. Velmi se sblíží také s kolegyní Maiou Fresio, pohlednou třicátnicí, která má jako jediná problém se s praktikami deníku Zítřek vyrovnat, protože jsou jí značně proti srsti.

Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové – pokud chceš prorazit, musíš umět dobře jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím více toho člověk ví, tím méně se mu daří.

(str. 22)

Do příběhu zachycujícího redakci neexistujících milánských novin na počátku devadesátých let Eco přimíchal dost temnou historii Itálie a hlavně města Milán, na jehož zlomová padesátá léta odkazuje hned několikrát.  Největší pozornost však autor věnuje manipulaci a nepříliš korektním praktikám, jež novináři ze Zítřku při své práci uplatňují.

„Ale že je Jan XXIII. dobrý papež, napsaly nejdřív noviny, a lidi to pak opakovali.“

„A tak je to správně. Noviny lidem ukazují, jak mají myslet,“ vmísil se Simei.

„Ale přizpůsobují se noviny trendům, nebo je naopak samy utvářejí?“

„Obojí slečno Fresio. Lidi nejdřív nevědí, jak se ve věcech vyznat, my jim to řekneme, a oni zjistí, že přesně to si mysleli.“

(str. 112 – 113)

Ecův způsob vyjadřování je jako vždy uchu i oku lahodící – těšit se tak můžete na širokou slovní zásobu, i na barvité líčení událostí a prostředí.

Nulté číslo je svým způsobem, byť ne úmyslně, zajímavou paralelou k současnému stavu české žurnalistiky. Stejně jako v případě hrdinů Ecova románu si můžeme klást otázku, jaké informace jsou veřejnosti zamlčovány s ohledem na zájmy vlastníků médií; které osoby si staví mediální domy, aby jejich prostřednictvím získaly ještě větší moc a kontrolu nad tokem informací a jakým způsobem je nakládáno s relativitou pravdy.

Tato kniha je připomínkou faktu, že dějiny píší vítězové, a proto je nutné přijímat veškeré informace o dobách minulých i současných s určitou rezervou.

Jestliže toužíte nahlédnout do špinavého novinářského světa plného zamlčování a překrucování informací, manipulace a nečistých praktik, román Nulté číslo vám poslouží jako skvělý průvodce.

Související knihy

Eco, Umberto

Argo, 2015