Přinášíme vám ukázku z knihy Teď už tě vidím,
kterou v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy vydalo
nakladatelství Domino.

Zdálo se mi, že jsem možná potkala nejen muže svých snů, ale i maminčiných a tátových. Když zaplatil, čekala jsem, že mě pozve k sobě do hotelu (i když já bych velmi pravděpodobně odmítla, protože i mezi pohlednými biofyziky se mohou vyskytovat sérioví vrazi), ale pozvání nepřišlo. Místo toho trval na tom, že mě doprovodí až ke dveřím bytu, kde jsem bydlela s tetou Ritou, Marisou a sestřenicemi. V dlážděné uličce před domem mi strčil do ruky papírek s telefonním číslem, ať mu určitě za pár dní zavolám, a pak mě něžně a dlouze políbil.

Vydržela jsem čekat dva dny, což mi připadalo jako dostatečně dlouhá doba, abych nevypadala nedočkavě. Byl to džentlmen, navíc Ital, a to je mimořádně vzácná sorta. Když mě pozval na sever do svého rodného městečka u Benátek, dlouho jsem neváhala.

„Ale vždyť toho chlapa vůbec neznáš,“ upozornila mě Marisa večer, než jsem odjela, a olizovala ze zmrzliny šlehačku. Bylo jí sedmnáct, o dva roky méně než mně a v páchání pošetilostí se vyznala ještě míň než já. „Co jestli je to cvok, který tě uvězní, zabije a z tvojí kůže si ušije kabát?“

Vyzobala jsem poslední oříškové drobky z polevy a lízla si zmrzliny. „O tom silně pochybuju. Nic si nedovolil a ani se mě nesnažil ukecávat na hotel.“

„No jasně, protože si s sebou na služebku nejspíš mučidla netahá,“ usoudila sestra, „takže to nic nedokazuje.“

Na tom něco bylo. Ale na druhou stranu… nenašli mi snad neléčitelnou nemoc, která mě brzy připraví o zrak, aha? A nerozhodla jsem se, že budu žít na plné pecky? A nenapsala jsem si do seznamu „najít velkou lásku“? Kdo nic neriskuje, nic nezíská.

„Tak já ti dám jeho číslo a adresu,“ řekla jsem sestře a vcucla poslední sousto zmrzliny. „A když se ti do zítřejší půlnoci neozvu, zavolej na policii a všechno jim řekni.“

Benedetto žádnou mučírnu ve sklepě neměl. Vlastně neměl ani dům, dokonce ani byt, jen podkrovní pokoj v domě rodičů. Maminka mu dosud prala, žehlila a denně mu vařila večeři, a to i toho večera, co jsem přijela na návštěvu. Seděla jsem u stolu v kuchyni, jedla spaghetti alle vongole, zatímco rodiče mu mluvili do duše. Kvůli mně. Italsky. A já mluvím italsky plynně.

„Pořád ty tvoje Američanky!“ lamentovala jeho matka. „Nemůžeš si najít slušné italské děvče?“

„Hele, já vím, jak to s cizinkami chodí, a uznávám, že muž si má užívat, dokud je mladý,“ přidal se jeho otec. „Tedy dokud může.“

„No tak!“ napomenula ho matka. „Dávej si pozor na jazyk.“

„Ale maminka má pravdu, tohle už je moc,“ rychle dodal otec. „Přestaň chrápat s kdekým. Vzpamatuj se konečně a ožeň se s pořádnou ženskou, a ne nějakou praštěnou Američankou!“

Té noci mi ve svém pokoji (kde jsem mimochodem neviděla na poličce žádný ruský román) pustil hloupé elpíčko, které bylo ve Státech populární předešlého léta, a choval se asi tak uhlazeně jako námořník na dovolené v přístavu. Ne snad, že bych se na svádění netěšila, ale jaksi jsem si představovala něco lepšího. Dokud na lavičce předstíral zálibu v Tolstém, byla jeho angličtina bezchybná. Ale v posteli už to taková sláva nebyla. Sprosťárny jdou v cizí řeči vždycky ztuha.

„Do prdeli!“ šeptal. „Ty jsi úplná pornohvězda!“

Měla jsem u něj zůstat do pondělka, ale už v sobotu ráno jsem Benedettovi řekla, že sestra nutně potřebuje, abych se vrátila do Říma, a že musím hned odjet. Dovezl mě do Benátek na nádraží, a jakmile mi jeho Vespa zmizela z očí, zamířila jsem na Piazza San Marco.

Strávila jsem báječný předlouhý den ve městě, které jsem už dávno toužila vidět. Poklekla jsem u rozsvícených svíček v Bazilice, toulala se spletí uliček a povzdychla si na Mostě vzdechů, Ponte dei Sospiri.

Když jsem se večer vracela vlakem do Říma, celých pět hodin jsem si četla Annu Kareninovou, až mě pálily oči. Pak průvodčí ohlásil, že už se blížíme, a já jsem zmateně vzhlédla, jako bych se probudila ze sna. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde jsem a odkud jedu. Pak jsem si radostně uvědomila, že žiju stejně dobrodružným životem jako hrdinka toho slavného románu. Ano, flirt s italským ctitelem v poslední kapitole mě sice trochu zklamal, ale jinak to byl báječný výlet, který mě konečně zavedl do vytoužených Benátek. Můj příběh se měnil. Už to nebyl sentimentální doják o slepnoucí dívce, ale mnohem košatější vyprávění o mládí a dobrodružství, které se slibně rozbíhalo.

Itálie na mě působila jako balzám. Hojila smutek, strach a zmatek, které diagnóza vyvolala. Položila jsem tam základy úplně nového života.

Když jsem se vrátila do New Yorku a chystala se nastoupit do třeťáku, pořád jsem si připomínala, abych na těch základech nezapomínala stavět. Myslela jsem na ně při nákupech před začátkem školy. Vypravila jsem se do East Village a koupila si kalhoty s hadím vzorem a rudé lodičky na jehle. Myslela jsem na ně i tehdy, když jsem si poprvé v životě obarvila vlasy – prosvětlila jsem je blond pramínky.

 ———————————–

Odpočinete si rády u odlehčených společenských románů s originálním námětem? Začtěte se do zbývajících ukázkových kapitol.

Nakladatelství  Domino vzniklo v roce 1997, což byla pro založení nakladatelství krajně nevhodná doba. I když to tenkrát mnozí považovali za nerozumný čin, navzdory všem varováním bylo Domino založeno na základě motta, že dobré knihy si cestu ke čtenáři vždy najdou. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se nakladatelství čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst.

Související knihy

Kear, Nicole C.

Domino, 2015