Přinášíme vám ukázku z knihy Hořící pokoj, kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Obrazové oddělení sídlilo ve druhém patře regionální laboratoře. Copelandová už na ně čekala ve videokabince se stěnou plnou monitorů, před nimiž ležel na stole zvukový a obrazový pult. Kabinka byla malá a tlumeně osvětlená a Copelandová do ní musela pro Bosche a Sotovou přinést další židle.

„Je fajn, že jste přijeli tak brzy,“ začala videoanalytička. „Ukážu vám, co tu mám, a pak pojedu domů.“

„Vy jste na tom dělala celou noc?“ zeptal se Bosch.

„Ano. Nějak mě to vtáhlo a nemohla jsem se od toho odtrhnout.“

„Tak mockrát díky. Ukažte nám, co máte.“

Laboratorní stůl byl vyvýšený a Copelandová měla drobnou postavu. Ačkoliv během demonstrace stála, Bosch se Sotovou, kteří seděli za ní, bez problémů viděli na monitory.

„Nejdřív vám to celé přehraju a pak se můžeme vrátit. Ze všeho nejdřív jsem u našich tří nahrávek vytvořila triangulační program. Časový kód je nejméně na jedné nahrávce rozhozený, takže jsem jako srovnávací základnu vzala událost, kterou zachytily všechny tři nahrávky.“

Stiskla tlačítko na klávesnici a tři monitory před nimi ožily; každý z nich zachycoval ze svého úhlu Mariachi Plaza nebo ulice před ním. Copelandová pak téměř vzápětí stiskla další tlačítko a pozastavila všechny záběry. Ukázala na prostřední monitor, na němž běžel záznam z prodejny hudebnin.

„Tady vidíte, jak kolem prodejny projíždí Ford Taurus. Tohle auto je na všech třech záznamech.“

Ukázala na všech monitorech automobil. Bosch už teď viděl, že oproti včerejšku, kdy si nahrávky prohlížel on, se výrazně zlepšila jejich zřetelnost. Copelandová záznamy projasnila a zostřila.

„Jakmile jsme podle pohybu toho auta kalibrovali všechna tři videa, můžeme je pouštět synchronizovaně. A teď se dívejte.“

Znovu stiskla tlačítko a nahrávky se rozběhly. Trojice monitorů se nacházela hned vedle sebe, takže nebylo obtížné sledovat všechny tři najednou. Copelandová našla triangulační bod – Ford Taurus – více než minutu před výstřelem, takže teď oba vyšetřovatelé nedočkavě sledovali videozáznamy, až konečně uviděli, jak se Merced kácí ze stolu na zem a ostatní hudebníci kolem něj začínají pobíhat.

„A teď si to ještě jednou prohlédneme zpomaleně,“ prohlásila Copelandová. „Říkejte mi, co vidíte.“

Znovu zapnula přehrávání. Bosch se soustředil převážně na prostřední monitor, který zachycoval Merceda sedícího na stole. Tato nahrávka byla ze všech nejčistší a jako jediná zachycovala oběť samotnou. Bylo dost děsivé sledovat zpomaleně dění na náměstí a vědět, co za chvíli přijde. Sotová,která nahrávky poprvé viděla až tady, se předklonila a soustředěně se dívala na monitory.

V okamžiku, kdy byl Merced postřelen, se Bosch pokusil roztáhnout zorné pole tak, aby v něm měl všechny tři monitory. Neviděl však nic, co by ho upoutalo. Copelandová zastavila přehrávání.

„Tak viděli jste?“ zeptala se.

„Co jsme měli vidět?“ nechápal Bosch.

Copelandová se usmála.

„Pojďme je prohodit.“

Zadala jakýsi příkaz a záběry si na monitorech vyměnily místo. Uprostřed teď byla nahrávka pocházející z parkoviště před restaurací Poquito Pedro’s.

„Dívejte se ještě jednou.“

Copelandová opět pustila zpomalené přehrávání a Bosch nespouštěl oči z prostředního monitoru. Ačkoliv byla tato nahrávka ostřejší, než když si ji včera prohlížel v notebooku, stále jen velmi zrnitě zachycovala ulici a část Mariachi Plaza ze vzdálenosti dvou bloků.

„Tam,“ vyhrkla Sotová. „Já to viděla.“

„Cos viděla?“ zeptal se Bosch.

„V okně.“

Ukázala na potemnělé okno v prvním patře hotelu Boyle.

„Dobrý postřeh,“ poznamenala Copelandová. „Podívejme se ještě jednou.“

Pustila znovu příslušnou sekvenci a Bosch tentokrát sledoval jen okno, které mu parťačka ukázala. V okamžiku výstřelu uviděl, jak se ve tmě zablesklo několik pixelů světla. Copelandová zastavila přehrávání.

„Tohle?“ podivil se Bosch.

„Ano, tohle,“ přisvědčila Copelandová. „Musíte mít na paměti, že většina sledovacích kamer nahrává kvůli omezené kapacitě zpomaleně – a před deseti lety to platilo tím spíš. Tahle kamera snímala deset políček za vteřinu.“

„Takže chcete říct, že ta malá světelná tečka je výšleh z hlavně?“

„Ano, přesně tak. Kamera toho víc nezachytila, ale nám to stačí. Výstřel vyšel z tamtoho okna.“

Bosch upřeně hleděl na pozastavený obraz na monitoru. Věděl, že už nebudou muset zkoumat trajektorii. Vrah střílel z pokoje nacházejícího se v prvním patře hotelu Mariachi.

„Takže tohle jsem zjistila,“ uzavřela Copelandová.

Zadala příkaz, zvětšila obraz na prostředním monitoru a vycentrovala ho na dotyčné okno. Všichni si chvíli prohlíželi bílou tečku v černém poli.

„Musíme sehnat ty hotelové záznamy, Harry,“ prohlásila Sotová.

„To je pokoj 211,“ řekl Bosch.

„Soudní příkaz?“ zeptala se Sotová. „Ať je všechno čisté?“

Bosch znovu přikývl.

„To ještě není všechno,“ ozvala se Copelandová.

Přeuspořádala záběry tak, aby prostřední monitor opět zobrazoval Merceda, a nasadila obrazovou lupu na jednoho z členů kapely. Nebyl to Merced, ale jeden ze stojících mužů. Trumpetista. Pustila nahrávku a zvětšený kruhový výřez setrval na tomto muži a udržoval jeho obraz zaostřený, zatímco zbytek záběru se lehce rozmazal.

„Sledujte ho,“ řekla.

 —————————

Vtáhl vás Michael Connelly svým poutavým stylem vyprávění do děje? Pokračujte ve čtení více než padesátistránkové ukázky!

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Connelly, Michael

Domino, 2015