Již zmíněný román Tak zítra je celosvětově uznávanou knihou norského autora Toreho Renberga. Jeho temný, humoristický, noir příběh se zaobírá tématem přátelství, zločinu, samoty a tragické smrti. To vše pomocí realistického humoru. Román byl v Norsku vydán v roce 2013 a k českým čtenářům se dostal v roce letošním. Autor přijel do Prahy vydání titulu v češtině symbolicky pokřtít a zájemcům jejich knihu také podepsat. V nabitém dni si však našel čas i na rozhovor. Čím byla ovlivněna struktura románu? Která postava je beznadějný romantik? Zažijeme všichni peklo na zemi?

Než se dostaneme k samotné knize, naše knihkupectví a čtenáři zažívají již delší dobu severský boom, kdy se na nás valí kriminální romány všeho druhu. Je tento vzestup spisovatelů zřejmý i v Norsku? Rozšiřuje se literární komunita?

Úspěch současného norského románu je velmi znatelný a děje se tak již od vydání knihy Sophiin svět, což bylo v devadesátých letech. Až poté přišel úspěch kriminálních románů. Znatelný je také nárůst sebevědomí, který s prodávaností přichází a je velmi důležitý. Pokud se ráno probudíte s myšlenkou „Dneska to půjde,“ je to vždy lepší varianta než „Dneska to nepůjde.“. Norská spisovatelská komunita je tedy sebevědomější, ačkoliv povolání spisovatele je jedním z těch nejnebezpečnějších a pokud to opravdu, opravdu nechcete dělat, pak se do toho nepouštějte. Skandinávský úspěch se totiž i tak dotýká pouhé dvacítky, třicítky autorů.

Jednu z kapitol knihy Tak zítra otevírají verše Nicka Cavea. Pokud si dobře vzpomínám, i vy máte muzikantskou minulost a kniha je samozřejmě prošpikovaná referencemi na populární kulturu a hudbu. Jsou tyto narážky prostou součástí knihy, nebo mají knihu zpřístupnit generaci čtenářů, která možná v Norsku nežije, ale současné kapely zná?

Chtěl jsem napsat současný ultrarealistický román, což znamená, že musel nutně odrážet skutečnost a její reálie. Takže jakékoliv šílenosti, které lidi poslouchají, se staly součástí příběhu, aniž by byly cenzurovány. Není na mě, abych to soudil, protože je to součást kultury.

©Richard Klíčník

Brzy jsem zjistil, že knihu píšu velice zběsilým, intenzivním tempem, které připomíná rock & roll. Bylo pro mě tedy neskutečně fascinující sledovat postavy románu skrze jejich hudební preference. Román je vyprávěn jedenácti vypravěči, od zločinců po dospívající dívky, a bavilo mě nakládat s nimi jako s hudebními postavami. Udělal jsem si seznam a řekl jsem si: „Dobře, Daniel. Daniel, to je moderní heavy metal,“ a studoval jsem heavy metal, o kterém jsem zhola nic nevěděl. Pak tam máme věčně nadrženého Rudiho s poruchou pozornosti. Ten musel nutně poslouchat klasický rock. Tímto způsobem jsem své postavy poznával ze zcela jiného úhlu. Takže se nejednalo o náhodné zmiňování skupin a interpretů s úmyslem přiblížit čtenářům současnou kulturu, ale byla to důležitá součást samotných postav.

A proč zrovna Nick Cave?

Pro mě je více než hudebník. Je jedním z nejlepších básníků, textařů a spisovatelů na světě. Jeho romány jsou surové a vulgární. Někomu přijdou nechutné, mně přijdou krásné. Tak totiž lidský vkus funguje. Pro tento román byl skvělou volbou,…

V knize také nalezneme postavu, které je Nickovi trochu podobná.

Ano, určitě. Nick Cave je také velmi politicky nekorektní, což shledávám osvobozujícím. Navíc verš, který jsem pro knihu zvolil, zní: „Připravte se na lásku,“ což je v podstatě klišé, ale rezonuje to právě s kontextem románu, protože čtenář se nedočká jen lásky, ale také smrti, vraždy, bolesti a všeho, co v životě skrze lásku můžeme zažít. Je to ironický střípek v neironické mozaice příběhů. Snažil jsem se, aby kniha byla humorná. Psát ze všech různých úhlů. Jsem čtyřicátník a psal jsem hlasem patnáctiletých holek, to byla zábava, vžít se do jejich myslí. Přimělo mě to zamyslet se nad rozdílem mezi muži a ženami a v závěru jsem zjistil, že mezi námi, až na pár anatomických detailů, vlastně rozdíl není. Alespoň co se emoční stránky týče. Pak už jsem jen předstíral, že je mi znovu patnáct.

Dalším aspektem, který stojí za zmínění, je mnohohlasovost vypravěče. Váš příběh je vyprávěn jedenácti lidmi, což velmi připomíná Faulknerovu knihu Když jsem umírala, se kterou jsem asi nejen já v povinné četbě bojovala a mlátila o stůl. Jak je možné neztratit se v tolika odlišných vypravěčích?

 Já jeho knihu četl třikrát. Je to velice intenzivní próza a chtěl jsem ji pochopit. Veškerá modernistická próza je komplikovaná, až si člověk říká, zda by to nešlo jednodušeji. Vždycky jsem uvažoval, že bych chtěl v jedné své knize dodržet tu faulknerovskou estetiku, ale zpracovat ji do čtivější, jasnější podoby, kterou známe z kriminálních románů. Poprvé za svou kariéru jsem si musel kreslit schéma a psát poznámky. Bylo to chaotické. Zajímavé je, že jsem si u psaní této knihy nemohl dát oddech. Když jsem pár dní nepsal a vrátil se k ní, musel jsem se několik týdnů vracet zpět do děje příběhu.

Nick Cave, abychom se k němu ještě na chvíli vrátili, má komplikovaný vztah s Bohem. Jak je to v případě vašich postav? Je pro ně nějaká naděje ve světě zhýralém zločinem?

To je dobrá otázka, tu jsem myslím ještě nedostal. Určitě je. Vím, že je to velmi syrová kniha a postavy ztrácejí lásku a naději, ale připadá mi, že tuto píseň zpívám s nadějí a optimismem a že opěvuji život a šanci ho žít, ačkoliv zároveň uznávám, že život může být nebezpečný a že skoro jistě zažijeme peklo.

Na závěr možná trochu otravná otázka. Která postava vás nejvíc bavila psát?

Zcela jistě Rudi. Určitě Rudi. Kdybych román psal ve třetí osobě o Rudim, bylo by to odporné. Věřím, že by si snadno našel místo v Nickově románu. Jeho pocity jsou vulgární a nechutné, ale když jsem psal za něj, shledal jsem ho okouzlujícím a inteligentním. Jeho jazyk byl nejzajímavější, protože on se vymanil z té svazující klece jazyka. Připadalo mi, že díky němu vytvářím novou mluvu. Navíc Rudi je největší romantik z těch všech a je velice pozitivní. Když v místnosti uvidí někoho, kdo se mu líbí, hned mu oznámí, že by se s ním klidně vyspal. To je přece super.

Nakladatelství Argo vzniklo v roce 1992 a vydalo více než dva tisíce titulů. Jejich hlavní zásadou je týmová práce, díky níž dokážeme seznamovat čtenářskou obec se zajímavými knihami známých autorů, ale i objevovat pozoruhodné autory nové. Nakladatelství se také snaží získávat a podporovat talentované autory a kvalitní překladatele. Také díky tomu Argo za dobu své existence získalo pověst vydavatele kvalitní beletristické, historické i jiné odborné literatury, a to českého i zahraničního původu.

Související knihy

Renberg, Tore

Argo, 2015