Přinášíme vám ukázku z knihy Zapadákov, kterou vydalo
nakladatelství Domino v edici Napětí.

KAPITOLA 2

Při třetím slovu druhé skladby – shodou okolností to byla „láska“ – už Michelle Cooperová věděla, že je něco špatně.
Zápach kouře zesílil. A nebyl to cigaretový kouř. Hořel papír nebo dřevo.
Nebo staré vyschlé stěny či podlaha velmi zaplněného sálu.
„Mami?“ I Trish už krčila nos a rozhlížela se. Chřípí se jí zachvělo. „Je to…“
„Taky to cítím,“ zašeptala Michelle. Zatím žádné obláčky kouře neviděla, zápach však sílil a nemohla si jej s ničím splést. „Odcházíme. Hned.“ Rychle vstala.
„Hej, mladá paní,“ zvolal jakýsi muž, zachytil překocenou stoličku a postavil ji. „Jste v pořádku?“ Pak se zamračil. „Proboha. Není to kouř?“
I další diváci se už rozhlíželi a nasávali vzduch nosem.
Všichni ostatní v klubu – přes dvě stě osob, návštěvníci, personál, hudebníci – jako by pro Michelle Cooperovou přestali existovat, soustředila se jen na to, aby dostala svou dceru ven. Nasměrovala Trish k nejbližším požárním dveřím.
„Moje kabelka,“ houkla Trish do zvuků hudby. Kabelku značky Brighton, dárek od matky, si uložila pod stůl, do bezpečí. Odtrhla se od Michelle, aby se vrátila pro taštičku s vyšitým srdíčkem.
„Nech ji být, jdeme!“ zavelela matka.
„Bude to jen…,“ začala Trish a sklonila se.
„Trish! Ne! Nech tašku taškou!“
V té chvíli již deset nebo dvanáct nejbližších návštěvníků, kteří si všimli, jak Michelle náhle vstala a pustila se k východu, přestalo sledovat hudbu a rozhlíželo se. I oni se jeden po druhém zvedali s udiveným a znepokojeným výrazem. Úsměvy z tváří rychle mizely, vystřídány zamračením. Oči se mhouřily. Pohledy v sobě měly něco predátorského, divoce krutého.
Pět nebo šest hostů se přesunulo mezi Michelle a její dceru, která pořád šmátrala po kabelce. Michelle rychle přešla ke stolu a natáhla se po dceřině rameni, aby ji zvedla. Zachytila svetr. Natáhl se.
„Mami!“ Trish ucukla.
V té chvíli se rozzářilo pronikavé světlo, zaostřené na únikové dveře.
Hudba náhle zmlkla. Hlavní zpěvák zavolal do mikrofonu: „Hej… Ehm, lidičky, já nevím…
Hele, hlavně žádnou paniku.“
„Ježíšmarjá, co to…,“ vykřikl kdosi vedle Michelle.
Lidé začali křičet. Sálem se rozlehl pronikavý jekot, mnohdy tak hlasitý, že trhal bubínky.
Michelle se snažila dostat k Trish, ale do cesty se jí připletli další hosté. Dav strhl každou na jinou stranu.
Hlášení z reproduktorů: „Dámy a pánové, hoří. Evakuujte se. Okamžitě opusťte podnik. Nepoužívejte východy z kuchyně a jeviště – právě tam hoří! Využijte nouzové východy.“
Křik přešel ve vytí.
Návštěvníci vstávali a stoličky padaly, sklenky se rozbíjely. Dva vysoké stoly se překotily a bouchly o podlahu. Lidé se hrnuli k východům – červená návěští nad nimi jasně zářila. Přes silný zápach kouře panovala v sále pořád dobrá viditelnost.
„Trish! Sem, ke mně!“ ječela Michelle. To už se mezi ně nacpalo nejméně dvacet lidí. Proč se sakra vracela pro tu zatracenou kabelku? „Musíme ven!“
Dcera se k ní začala probojovávat davem, ale lidský příliv Michelle zvedl a odnášel ji, zatímco Trish uvázla v jiné skupině.
„Zlato!“
„Mami!“
Michelle, unášená k východu, napínala všechny svaly, aby se dostala k dceři, ale zůstala bezmocně uvězněna mezi dvěma hosty, tělnatým mužem v tričku, už teď hodně potrhaném, s rudým obličejem poznamenaným škrábanci od nehtů, a ženou, jejíž ňadra tlačila Michelle bolestně do boku.
„Trish, Trish, Trish!“
Zrovna tak mohla být němá. Hosté ječeli a naříkali strachem a bolestí a naprosto ji přehlušili. Viděla jen hlavu muže před sebou a červené návěští nad dveřmi, ke kterým se tlačili. Michelle bušila pěstmi do ramenou a paží, do krků a obličejů, zatímco sama schytávala rány od jiných hostů.
„Musím se dostat k dceři! Zpátky, zpátky, zpátky!“
Jenomže přívalová vlna směřující k východu se nedala zastavit. Michelle Cooperová se sotva mohla čas od času nadechnout. A ta bolest – na hrudi, v boku, v břiše. Hrůza! Paže měla přišpendlené k tělu, chodidla se jí vznášela nad zemí.
Světla v sále jasně zářila. Michelle se mírně pootočila – ne vlastním přičiněním – a spatřila obličeje nejbližších návštěvníků: oči vytřeštěné v panice, šarlatové šmouhy u úst. Že by si v hrůze rozkousli jazyk? Asi čtyřicetiletý muž ztratil vědomí, pokožku měl popelavou. Omdlel? Nebo snad zemřel na infarkt? Pořád však zůstával ve vzpřímené poloze, zaklíněný do pohybujícího se davu.
Pach kouře dál zesílil, dýchání se stalo obtížnějším – oheň zřejmě vysával ze sálu kyslík, i když plameny Michelle stále neviděla. Lidé zachvácení panikou možná spotřebovávají vzduch rychleji. A tlak těl na její hrudník se na tom také podepsal.
„Trish! Zlato!“ křičela, ale slova zněla jako tichý šepot. Nemohla se nadechnout, nemohla vydechnout.
Kde je její dítě? Pomáhá mu někdo uniknout? Těžko. Zdálo se, že nikdo, jediná živá duše nepomáhá svému bližnímu. Tohle bylo zvířecké šílenství. Každý člověk bojoval sám za sebe, bojoval o holé přežití.
Prosím…
Skupina hostů, v níž uvázla, o něco zakopávala.
Ach, panebože…
Michelle sklopila zrak a nezřetelně rozeznala mladou štíhlou Hispánku v černočervených šatech, která ležela na boku a její tvář vyzařovala ryzí hrůzu a agonii. Zlomenou pravou paži měla překroucenou dozadu. Druhou rukou se zachytila za kapsu mužských kalhot.
Byla totálně bezmocná. Nemohla se zvednout; nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost, přestože hlasitě vykřikla, kdykoliv se jí do těla zaryla něčí podrážka.
Michelle se zrovna dívala nešťastnici do očí, když jí těžká bota šlápla na hrdlo. Muž se jí pokoušel vyhnout, křičel na lidi kolem sebe: „Ne! Zpátky, uhněte!“, avšak jako všichni ostatní ani on nemohl řídit směr pohybu, nemohl ovládat své kroky.
Pod tlakem na krk se ženina hlava zkroutila ještě více do strany a tělo se začalo divoce otřásat. Než dav Michelle odnesl, Hispánce se zakalily oči, mezi jasně červenými rty proklouzl jazyk.
Michelle Cooperová právě viděla zemřít člověka.
Reproduktory chrlily další hlášení, ale Michelle je neslyšela. Ne že by na tom záleželo, stejně nemohla ani v nejmenším řídit své jednání.
Trish, modlila se, hlavně nespadni. Udrž se na nohou, prosím tě…
Jak se masa, která ji obklopovala, klopýtavě tlačila k požárním dveřím, začala sklouzávat doprava a Michelle brzy spatřila i tu část sálu, která jí předtím zůstávala skryta.
Tam! Ano, je to její dcera! Trish se pořád držela na nohou, i když i ona zůstala uvězněna masou těl. „Trish, Trish!“ Její ústa však nevydala ani hlásku.
Matka a dcera se pohybovaly každá na opačnou stranu.
Michelle prudce zamrkala, aby dostala z očí slzy a pot. Její skupinu dělilo od východů už jen pár kroků. Několik vteřin a bude venku. Trish se pořád nacházela poblíž kuchyně – tam, kde zuří požár, jak kdosi právě řekl.
„Trish! Tudy!“
Marnost nad marnost.
A potom spatřila, jak se jakýsi muž vedle její dcery úplně přestal ovládat – začal mlátit chlapíka vedle sebe do obličeje a snažil se vyšplhat ostatním na ramena, jako kdyby v šílené panice uvěřil, že si prorazí cestu stropem. Byl statný a urostlý a jedním z nešťastníků, které si zvolil za odrazový můstek, byla Trish, křehká, o padesát kilogramů lehčí dívka. Michelle viděla, jak dcera otevřela ústa k výkřiku, ale pak ji mužova tíha zatlačila dospod a Trish zmizela v rozbouřeném moři šílenství.

—————————————-

Prolistujte si celou ukázku.

Doporučujeme

V sérii Kathryn Danceová Zapadákovu předcházely tři stejně napínavé a jedinečné romány: Spící panna, Kříže u cesty a Tvůj stín. Vedle toho je Jeffery Deaver autorem několika dalších úspěšných sérií, k nimž patří Lincoln Rhyme, John Pellam a Rune. Přečtěte si naše recenze k některým knihám z těchto sérií, např. k Lekci smrti nebo ke Sběrateli kůží. Nezapomeňte se také podívat na náš článek, v němž je přehledně představeno hned několik autorových příběhů. Deaver vytvořil rovněž řadu samostatných románů a povídkových sbírek.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Deaver, Jeffery

Domino, 2015