Přinášíme vám ukázku z knihy Rodinná čest, kterou vydalo
nakladatelství Domino v edici Mimo edice.

„Lémo,“ zatahala kamarádku za rukáv.
Léma se otočila. Pořád tytéž ohromné tmavé oči s klenutým obočím, teď zarámované modrou látkou přehozenou přes vlasy a vytaženou až nad lícní kosti a nos. Rozzářily se jí, když Áfiju poznala. Ale kůži u jednoho oka měla svraštělou, protože z levého spánku se jí táhla dolů na tvář hluboká jizva, červená a strupatá.
„No ne, Američanka se nám vrátila domů do Násirábádu!“ řekla a objala ji. Áfije se vmáčkla pod žebra tvrdá boule jejího břicha. Oplatila kamarádce objetí a o krok ustoupila. Opatrně poodtáhla Lémě šátek. Jizva se táhla až k bradě jako škrábanec obřího nehtu. Áfija k ní natáhla ruku, ale Léma ucukla.
„Co ti to udělali?“ vydechla Áfija.
„To nic. Vážně.“ Léma si znovu zahalila obličej a krk. Nervózně se rozhlédla na obě strany. Od stolu se na ni mračila robustní žena – asi tchyně, dohadovala se Áfija. „Promiň, že jsem ti neodepsala. Měla jsem spoustu práce,“ řekla rychle Léma a pohladila si břicho. „V květnu budu rodit.“
„To je… to je báječné. Ale co ti –“
„Povím ti to, ale budeme se tvářit, že obdivujeme Marjam, ano? Usměj se. Otočíme se a budeme se dívat na ni.“
Áfija se otočila k parketu, ale koutkem oka pokukovala po své dávné kamarádce. Radost ze shledání se vytrácela. Léma zhubla – bylo to znát i pod volným oděvem a navzdory těhotenství – a ruce měla rozpraskané, nehty ulámané. Pustila se do vyprávění a snažila se udržet lehký tón. V Láhauru přišla do jiného stavu. Je jedno, kdo to byl – byl to prostě muž, měla ho ráda, připadala si svobodná, nijak ji k tomu nenutil, ale nebyla do něj ani bůhvíjak zamilovaná. Beztak na tom nezáleželo, protože byl sikh. Zaplatil jí potrat, ale příliš pozdě. Už se to rozneslo. Když loni na jaře přijela domů na ramadán, matka se jí pokusila zastat, ale otec a bratr jí rozsekli nožem tvář. Prý jako varování.
„Já to nechápu,“ vykoktala Áfija. „Jestli chtěli, aby ses vdala…“
„Nikdo slušný by si mě stejně nevzal. Aspoň to prohlašovali,“ zasmála se Léma ostrým štěkavým smíchem, ve kterém nebylo po humoru ani stopy. „Ale když se mi rána zahojila, ukázalo se, že někoho přece jenom našli.“
„A… a jsi šťastná?“
Léma pokrčila rameny. „Žiju u manželovy rodiny,“ řekla. „Dneska mě sem přivezli.“ Kolem očí se jí prohloubily vrásky – usmála se. „Věděla jsem, že se tu s tebou uvidím.“
„Ale nepřišla jsi za mnou ke stolu. Vlastně ani nevím, jak jsem tě poznala, když jsi tak zahalená. Proč –“
Léma zavrtěla hlavou. „Vypadala jsi při tanci tak šťastně, že jsem ti nechtěla kazit náladu.“
„Ach, Lémo.“ Áfija jí chtěla stisknout ruku, ale Léma ucukla.
„Nedělej to,“ varovala ji.
„Nemůžu ti nějak pomoct?“
„Není potřeba.“ Léma předstírala, že mává někomu na druhé straně místnosti. „Nebije mě. Celkem dobře vycházím s ženou jeho bratra. Brzy budu mít dítě. Ale ty,“ otočila se k Áfije a hřbetem zdrsnělé suché ruky ji pohladila po tváři. „Ty jsi tak chytrá,“ řekla. „Ty si najdeš skvělého manžela. Možná nějakého, co tě odveze zpátky do Ameriky!“
„Když já nevím, Lémo. Stala se spousta věcí.“ Áfije se zalily oči slzami. Ale Léma už byla napůl otočená, na odchodu ke své nasupené tchyni; nebyl čas povědět jí pravdu.
„Nenechávej sebou orat.“ Léma odtáhla ruku a jizva na její tváři jako by se prohloubila. „Ty nejsi pitomá jako já. Tebe si bude někdo opečovávat. Budeš bohatá. Budeš v bezpečí.“
„Ty v bezpečí nejsi?“
„Musím jít.“ Léma si trochu uvolnila dupattu. Předklonila se a dala Áfije na tvář pusu, vlhkou a maličko slanou. Pak se otočila a vrátila se k ženám u svého stolu; když si k nim přisedla, zaškaredily se na ni. Už se neohlédla.

Áfija se kvůli kamarádce trápila. Příští noci i pak té další se jí zdálo nejdřív o Gusovi a potom o Lémě. Probouzela se s vyprahlými ústy a jako zbitá.
Když její mladší sestry odešly do školy, umluvila Taj­jaba, aby ji doprovodil do internetové kavárny, a tam se podívala do e-mailové schránky. Každé ráno do ní přicházel nový vzkaz od gusschn@gmail.com. Mafiánko, začínal Gus svojí slovní hříčkou. Pokračoval tím, jak se mu po ní stýská, přemlouval ji, ať mu pošle svoji fotku, stěžoval si na mokrý sníh a na to, jak je v Devonu najednou prázdno a smutno, když mu dělá společnost jen jeho domácí zvěřinec. Na Vánoce jel jenom o patnáct kilometrů dál, domů k mámě do Pittsfieldu.
Na jeho e-maily neodpověděla. Nemohla mu psát z místa, kde i letmé pomyšlení na něj je plevelem, který je potřeba už v zárodku vyškubnout i s kořenem. Přečetla si jeho lehkovážné věty – Mafiánko, vím, žes říkala, že tam u vás není internet, ale co bych neudělal, abych z tebe vydoloval slovíčko! Bojím se o tebe. Tvoje země je místo, ze kterého naskakuje husí kůže. Nemluvě o tom, jak trnu při pomyšlení, že tam potkáš nějakého fešného borce s kalašnikovem a to bude náš konec – a e-mail smazala, otevřela koš s vymazanými zprávami a smazala ho i odtamtud. Po návratu domů marně hledala v kabelce mobil a na okamžik zpanikařila. Nakonec ho přece jen našla v zadní kapsičce, kam ho normálně neukládala. Otevřela fotku, na které byla s Gusem, seděla mu na ramenou v jabloňovém sadu kousek od Northamptonu. Patty je vyfotila o Kolumbově dni, ještě předtím, než se Gusovy rty poprvé i jen přiblížily k jejím, ale stejně ji při tom pohledu zaplavil stud. Rychle fotku smazala. Vypnula mobil a zastrčila ho hluboko do zásuvky, aby jí nikdo nemohl prohlížet fotky ani textovky. Setkáním s Lémou se v ní probudila obezřetnost; litovala, že nebyla ve střehu hned od příjezdu. Šáhid se pořád zdržoval mezi muži, takže neměla možnost zjistit, jestli se někomu nezmínil o té pitomé fotce ze školních webovek.
Áfija si v duchu připomněla, že jí rodina důvěřuje. Schoulila se přitom do klubíčka, jako by podvědomě chránila tělo před vzpomínkami. Nesmí dopustit, aby v bariéře mezi oním vzdáleným světem a tímhle domáckým vznikly trhliny; zeď musí zůstat na svém místě, pevná a neprůhledná.
Tohle bylo její páté ráno doma. Zpoza dveří ložnice k ní pronikl nějaký rozruch. Zaslechla otcův hlas, pak matčin a bratrův; skoro křičeli. Pak matka bez klepání vtrhla k ní do ložnice.
„Už ses vyspala dost,“ řekla. „Obleč se a pojď mně a aná pomoct do kuchyně.“
Měla na sobě tmavý kamíz. Oči měla opuchlé a koutky úst svěšené, jako by rozpouštěla na jazyku hořkou pilulku.
Áfija dlouze zívla. „Kolik je hodin? Dáme si k snídani purí?“ U snídaně z lahodných a sytých chlebových placek s plátky ovoce se dřív scházeli často, ale teď otec čím dál častěji jedl se strýčky, zatímco ona se sestrami si přenesly židle ke kuchyňskému stolu za matkou a aná.
„Na snídani je už pozdě. Obleč se a přijď. Ale neber si ty svoje americké džíny.“
Áfije připadalo, jako by dostala pohlavek. Vždyť si s sebou džíny vůbec nepřivezla. Na to měla rozumu dost. Otevřela skříň a vybrala si nejkřiklavější kamíz, červený, se spirálovitými vzory vyšitými zlatou nití. Zahalila si prsa dupattou, vyšla z ložnice a krátkou chodbou zamířila do kuchyně.
„Dobré ráno, aná,“ pozdravila babičku, která v rohu zuřivě pletla. Krátce po smrti svého manžela, Áfijina dědečka, přestala aná mluvit. Áfijina matka to přičítala šoku, ale Áfija měla podezření, že prodělala mrtvici. Babiččiny oči toho však namluvily ažaž. „Vyloupej kardamom,“ poručila matka a postavila před ni sáček s uprášenými tobolkami. „Přijdou ve dvě. Chci, aby koláčky byly čerstvé.“
„Kdo přijde?“
Matka se zamračila, jako by ji Áfija schválně provokovala. „Už jsem ti to přece řekla. Marjamini příbuzní.“ Prohlížela si dceřiny vlasy. „Zahal si hlavu,“ připomněla. „Ale ta nová dupatta je tenoučká, vlasy budou prosvítat. Měla by sis natočit konečky.“
„Myslela jsem, že přijdou až zítra.“
Matka pokrčila rameny. „Nemohou se dočkat. A já jim to rozmlouvat nebudu.“
Áfiju zamrazilo kolem žaludku. Přesypala tobolky ze sáčku do misky a chopila se nožíku ze sady, kterou matka udržovala ostře nabroušenou.
„Inšálláh,“ nasypala matka do mlýnku vyloupané mandle, „snad se ještě nedoslechli o té fotce.“
Áfija zabodla špičku nožíku do první tobolky a pootočila jím. Zatrnulo v ní. „O jaké?“
„Však ty víš. Schytám to já, že to byla moje chyba, takhle riskovat.“
„Nechápu, o čem mluvíš.“ Áfija vsunula do mezírky v tobolce nehty, rozloupla ji a ven se vyvalila černá semínka. „Já se nefoti–“
„Nelži mi, dítě!“ Matka mrskla pytlíkem vyloupaných mandlí na stůl. Její pobledlá tvář se od nich barvou nijak nelišila. „Musím ti rychle najít manžela, uvědomuješ si to?“ Hlas jí přeskakoval. Babiččiny lesklé oči vzadu v rohu kmitaly jako rotující čepele větráku. „Jako zasnoubená budeš mít šanci. Jinak by to s námi mohlo špatně dopadnout. Byl by konec se školou, s medicínou. Všechno, co jsem do tebe investovala, by přišlo nazmar. To bys chtěla?“
Áfije se rozhořely tváře. Pokusila se soustředit na zelené tobolky a semínka. Vůni čerstvého kardamomu necítila už měsíce. „Vidělas tu fotku, morej?“ zeptala se chabě.
Matka se pustila do mletí mandlí. Funěla u toho námahou. „Tvůj bratr mi ji odmítá ukázat.“
„Takže Šáhid ti o ní řekl, ale –“
„Šáhid ne.“
„Aha.“ Áfijiny ruce zabořené v tobolkách, v těch křehkých slupkách skrývajících uvnitř poklad, se zarazily. Takže to byl Chálid, navzdory vší vlídnosti, kterou jí projevoval. „Chceš mě trestat za fotku, kterou jsi ani neviděla?“
„Nikdo tě netrestá. Přijde si tě obhlédnout rodina případného ženicha.“ Morej odložila mlýnek. Utřela si ruce do utěrky. Nepořádek, který nadělají, po nich uklidí kuchař, ale bylo důležité, aby čajové posezení připravily s Áfijou osobně. „Roznášet klepy o zasnoubené dívce se nesluší,“ řekla. „Zasnoubená dívka může bez problémů dostudovat. Kdyby to bylo na tvém otci…“
Áfija rozloupla další tobolku. „Neudělala jsem nic špatného, morej,“ řekla. Ponořila prsty do misky s kardamomovými lusky a prohrábla se jimi, jako by ji ten dotek uklidňoval.
„Ale vypadá to tak.“
„Tam ne. Tam je všechno jinak.“
V rohu si aná odchrchlala a odplivla si na podlahu.

—————————————–

Přečtěte si další ukázku!

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Ferriss, Lucy

Domino, 2015