Je mi jedenáct let.
Všechno běží, jak má.
Jen sestra pořád někam chodí. Do tanečních, na procházku.
Často se divně hihňá.
Nerozumím jí. Jako kdyby měla tajnosti. Je jí osmnáct.
„Copak jsem blbá, že bych nerozuměla legraci? Proč neřekne, o co jde. Taky se ráda směju. Možná je nemocná,“ obávám se.
Blíží se Mikuláš.
Sestra zase prošvihla jeho návštěvu.
„Jak se může někde flákat, když má přijít? Chodí jen jednou za rok. Nechápu ji. Ani starší bráška tu není. Co kdyby někde potkali čerta? Může jim pěkně zatopit. Už rachotí v předsíni.“
Všimla jsem si zvláštní věci. Mikuláš má stejné boty, jako moje sestra. Asi nakupují u stejného obuvníka.
Táta mi za můj postřeh děsně vynadal: „Aspoň kvůli tomu klukovi buď zticha!“
Ale proč? Měl by mě pochválit za to, jaká jsem bystrá. Občas se v této rodině děje nespravedlnost. Většinou to schytám já. Přitom se tak snažím být vzorná.
Jako třeba nedávno ve škole.
Učili jsme se něco o tom, že se občas v budovách používají radiátory. Topení je na jednom místě. Teplá voda teče trubkami do místností. Instalují se tělesa, radiátory. Vyhřívají místnosti.
Hlásím se.
Učitelka nechápe, co k tomu můžu říct. Přesto mě vyvolá.
„Soudružko učitelko, my máme radiátory doma. Táta zatopí ve sklepě v kotli. Vyhřívá se nám celý dům,“ hlásím hrdě. Čekám pochvalu.
„Nelži! Sedni si!“ křičí vztekle učitelka. „Ústřední topení nemá ani soudruh ředitel! Nemůžete mít nic takového. Bude rodičovské sdružení. Oznámím tvým rodičům, že si neslušně vymýšlíš!“
Zvoní. Jsem jako opařená. „Proč bych si vymýšlela? Co se jí stalo?“ říkám si poděšeně.
Za chvíli na incident zapomenu.
Blíží se schůzka s rodiči. Mám hlavně jedničky. Občas nějakou dvojku. Jsem klidná. Naši přijdou domů s dobrou náladou. Určitě mě budou chválit.
Sotva táta vstoupí do předsíně, řve na mne: „Pojď sem!“
Překvapeně jdu. „Má nějakou špatnou náladu. Co se mu stalo?“ říkám si.
Přes své obavy se k němu přiblížím. Ani nevím jak, přistála mi na tváři pořádná facka. Překvapením ani hned nezačnu brečet.
„Ty víš, za co to je!“
„Nevím,“ kňourám. „Známky mám dobré,“ ještě si dovolím zašeptat.
„Jo, známky! Dozvěděli jsme se s mámou, že jsi nafoukaná! Straníš se kolektivu! To je to poslední, co ještě potřebujeme. Dost na tom, že mi komunisti sebrali fabriku! Ještě mi sebrali dílnu a vybavení! Už jenom chybí, aby nám sebrali barák! Copak nechápeš, že hledají záminku? Nebo nám sem nacpou nájemníky. Budeme tady žít s cizími lidmi. To chceš? O tohle ti jde? Nebul a mluv!“ zařve.
„O to mi nejde. Kamarádím s každým. Dávám opisovat úkoly před hodinou. Těm, co je nestihli napsat doma… Nevím, proč někdo říká, že jsem pyšná…“ koktám.
Táta se pomalu uklidňuje. Máma mu nese čaj a makové buchty. Smířeně k nim zasedne. Pořádně se zakousne do buchty. Víc než půlka mizí v jeho puse.
Začíná se usmívat. Plácne mámu po zadku: „Buchty umíš nejlepší na světě,“ mrká na mámu.
Koukám se zdekovat. Jdu ven.
„Kampak jdeš? Už je tma,“ volá na mne máma.
„Aha. Ani jsem si nevšimla. Chtěla jsem jen na zahradu. Na vzduch.“
„Musíš to nechat na zítra. Teď potmě nikam nepůjdeš,“ rozhodla.
Smutně se svlíkám: „Ach jo, mám děsně těžký život,“ postesknu si před bráškou. Zapadneme k němu na postel. Rozložíme si šachy.
„Život není vůbec spravedlivý. Pamatuj si to. Člověk se snaží. Ale vděku se nedočká,“ říkám bráškovi životní moudra při hře.
Vážně pokyvuje hlavou.
Je jediný v této rodině, kdo mě opravdu vnímá. Ještě, že ho mám.
Blíží se Vánoce.
Pečeme cukroví.
Usínám vsedě.
„Copak je s tebou?“ ptá se máma. „Nejsi nemocná?“
„Ne. Nic mi není. Jen se mi chce spát.“
„Za chvilku půjdeš. Jen ještě srovnej ty pusinky z plechu do krabice. Už vystydly.“
„Jo. jdu na to,“ povzdechnu si. Tajně jsem moc uždibovala. Něco se snědlo kolektivně. Jsem přeslazená zase do příštích Vánoc.
Před Vánocemi nastává blázinec. Nevím, jestli všude. U nás jo. Gruntuje se. Myjí se okna.
„Stejně bude pršet. Zase se zamažou,“ namítám. Sklidím jen smích. Nechápou, že uvažuju prakticky.
Klepou se koberce na dvoře. Pastují se parkety. Pak se proháníme po parketách ve zvláštních návlecích, abychom pastu rozleštili. Je to děs. Občas se smeknu. Zřítím se na zadek. Mám asi moc hubené nohy. Nechtějí mě udržet na kluzkém povrchu.
V kuchyni je prkenná podlaha. Musí se vydrhnout rejžákem. Nemám na to sílu. Nemůžu pomoct. Drhne babička a máma. Sestra se zase někam zdejchla. Asi do kroužku harmonikářů. Má pořád tolik zástojů. Ani nevím, jaké. Občas mě štve. Ulejvá se.
Konečně přichází Štědrý den.
Nesmíme vkročit do obýváku. Máme přísný zákaz. Jsem napnutá. Co se tam jen děje? Jasně, že táta strojí stromek. Ale jaký bude? A co dárky?
„Vzpomínáš, jak jsi psala Ježíškovi?“ ptá se máma, když kvedláme majonézu na bramborový salát.
Zrudnu. Už je to tady zase. Tuhle blbost mi asi už nikdo neodpáře.
„Napsala jsi, že si přeješ – kolo líže soupravu teplákovou, – pamatuješ?“
„No jo. Jedna hrubka. To se stane každýmu,“ bručím. Všichni okolo se válejí smíchy. „Jenže jsem tenkrát dostala
jen noční košili a ponožky,“ stěžuju si.
„Asi tě Jéžišek potrestal za hrubku,“ směje se sestra. Kupodivu je doma. Pomáhá. Obaluje kapra. „Táta ho ráno rohnul,“ řekla máma. Babička ho vykuchala. Nikdo jiný na to nemá u nás nervy. Já se dívala. Možná budu jednou lékařkou. Odborně jsem sledovala, co má kde uloženo.
Starší bráška je asi s tátou v obýváku. Má protekci. Já tam chci být taky. Mladší bráška zmizel někde na zahradě. Ten se má nejlíp.
Všechno je připraveno. Mísy s cukrovím, mísy s jablky. Vlastnoručně jsem je vyleštila. Nádherně se blýskají. Řízky se smaží. Jdeme se převléknout.
Jsem vzrušená.
Ozve se zvonek. Vtrhneme do obýváku.
Nádherný stromek.
Pod ním dárky.
Každý hledáme své jméno.
Mladší bráška objevuje hokejku. Vlastnoručně jsem ji před pár dny vezla z Hradce. Bylo složité ji propašovat domů, aby ji bráška neviděl. Teď mu září oči. Za tenhle pohled to stálo. Už mi ani nevadí, že jsem s hokejkou vypadala jako blázen, když nejsem kluk.
Pak bráška objeví čepici s kšiltem. Nasadí si ji. Bafne hokejku. Lítá po obýváku. Div neschytá facku od táty.
Sestra rozbalí dárek s jejím jménem. Náhrdelník. Krásný. Asi do tanečních k těm bledě modrým tylovým šatům, co s mámou šily.
Našla jsem pod stromkem krásný svetr s norským vzorem. Nádhera. Oblékám si ho. V obýváku je sice teplo od ústředního topení, ve svetru však vydržím. Je krásný.
Starší bráška dostal nějaké součástky. Sestrojuje krystalku. Rádio. Je moc rád. Ještě rozbaluje velikou krabici. Hra od Šumavy k Tatrám. Neboli Ukaž, co umíš.
Zasedáme k večeři.
Nálada je výborná.
Rychle dojídáme.
Pak se všichni čtyři rozložíme na zemi na peršanu. Rozbalíme hru. Vydržíme u ní několik hodin. Nehádáme se.
Ani se nám nechce spát.
V noci se vzbudím. Musím si odskočit. Oči si přivyknou na tmu. Když si jdu lehnout, vidím, že mladší bráška spí v kšiltovce. Vedle něho je položená hokejka. Jsem šťastná. S dárkem
jsem se trefila. Vánoce se vydařily.
Měly zase své nádherné kouzlo.
Takové už v dospělosti nikdy mít nebudou.
Výjimkou jsou snad jedny. Neměli jsme žádné peníze. Sotva na kapra. A stromek. Manžel ho krásně nazdobil. Neměla jsem dárek. Zazvonila jsem. Lehla jsem si nahá pod stromek na zem.
Skutečně krásné Vánoce.

MgA. Hana Militká

Pocházím ze čtyř dětí. Vystudovala jsem základní školu se samými jedničkami, pak Střední ekonomickou školu, byla to vyšší škola, měla jsem i vyšší známky. V 19ti letech jsem vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla jsem přijata na JAMU, obor herectví. Na studiích jsem si užila se svou nejbližší kamarádkou, se kterou jsme se zprvu půl roku nesnášely. Od té doby se máme rády. Nic na našem vztahu čas nezměnil. Nastoupila jsem do angažmá Divadla na provázku. V roce 1981 jsem s manželem odešla do Prahy. Měla jsem velké štěstí, že jsem hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Od roku 1985 hostuji v Národním divadle. V současnosti ve hře Naši furianti. Moje psaní začalo, když zemřel můj táta, poslední z té generace v naší rodině. Mně se dostalo do ruky stařičké album mojí babičky a dědy. Některé fotky z alba jsem nikdy neviděla. Dalo mi velkou práci určit, kdo na nich je. Tenkrát mě napadlo: „Pokud naše generace neudělá nějaký popis všech fotografií, další generace je vyhodí do smetí. Budou to pro ni fotky neznámých lidí.“ Pustila jsem se do Kroniky rodu Hudousků, která má 360 stránek. Velikost A4. Vydala jsem ji vlastním nákladem jen pro soukromé účely. Pak jsem napsala Povídky z povětří. Podařilo se mi najít čistě náhodou vynikající lidi v nakladatelství Krigl. Pan Vladimír Krigl a jeho rodina mě velmi podpořili v mé tvorbě. Pracovala jsem na povídkách se šéfredaktorem tohoto nakladatelství panem Jiřím Halberštátem. Splnil se můj sen najít přátele v této branži. Další můj sen byl splněn, když vyšly Povídky z povětří na jaře roku 2013. Vydání mé oficiálně druhé knihy, detektivního románu Záhadný šepot, zjara letošního roku je pro mne neuvěřitelné. Naplňuje mě štěstím. Jedná se o zcela jiný žánr. Lásku k detektivkám jsem zdědila po svém tátovi a jeho babičce. Na detektivním románu jsem opět pracovala s panem Jiřím Halberštátem. Spolupráce s ním je pro mne velkou spisovatelskou školou.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015