Když se člověk začte do Vašich románů, nemůže si nevšimnout nevšedního charakteru komisaře Martina Servaze. Cituje latinská přísloví, čte klasickou literaturu, poslouchá koncerty Gustava Mahlera. Má to nějaký důvod?
Důvodů je tu hned několik. Nechtěl jsem, aby Martin Servaz viděl svět tak, jak ho obvykle vidí policista, chtěl jsem, aby dokázal být nad věcí. Je to muž, který zosobňuje tradici, zosobňuje klasické vzdělání, je dědicem této staleté kultury.  Proti němu naopak stojí jeho zástupce Espérandieu, který představuje Francii, jaká je dnes. Prostřednictvím Martina Servaze, který jakoby se minul dobou, jakoby se nehodil do dnešní společnosti, mohu právě této společnosti nastavit zrcadlo.
Servaz na jednu stranu odmítá některé negativní aspekty stavu, do kterého dnešní společnost dospěla, na stranu druhou ho jeho profese nutí se s nimi potýkat.
Důležité je i to, že já sám jsem nadšeným čtenářem filosofických knih a klasické literatury. Proto jsem vytvořil tuto postavu, která mi umožňuje o těchto věcech mluvit – a to v žánru detektivky není vůbec obvyklé.

Jaká je váš oblíbený autor klasické literatury?
To je tedy otázka! Kdybych se do toho pustil, seznam by byl velice dlouhý, proto se budu držet jenom dvacátého století. Když jsem byl mladý, četl jsem hodně Thomase Bernharda, Kafku, Gombrowicze, Kunderu, Cervantese, Melvilla. Seznam je tak dlouhý, že bychom si mohli povídat jen o tomhle.

Bernard Minier na autogramiádě v Praze

Kromě znalostí klasické kultury, ale ve svých románech také využíváte znalostí kriminalistiky a psychologie. Jak se na psaní románu připravujete?
Samotnému psaní předchází rozsáhlá fáze průzkumu a ponoření se do světa knihy. Co se týče policejní práce, mám pravidelné kontakty s toulouskou kriminální policií. Můžu se k nim přijít podívat na služebnu. Třeba v mém třetím románu, N’éteins pas la lumiere (Nezhasínej světlo), který ještě není přeložený do češtiny, ale který jistě přeložený bude, máte scénu, kdy se hrdinka nachází v podzemní cele předběžného zadržení. Přesně v době, kdy jsem psal tuto scénu, jsem asistoval celé té proceduře, kdy vám snímají otisky prstů, odebírají vzorky DNA. Stál jsem po boku policistů a ten zadržený si myslel, že jsem jeden z nich.
Jsem velký obdivovatel Michaela Connellyho, který ve svých detektivkách přesně popisuje, jak funguje hierarchie a jak probíhá práce policie v Los Angeles. Stejnou věc dělá Jo Nesbø co se týče norské policie. Jednak chci, aby scény působily hodnověrně, aby co nejvíc odpovídaly realitě, ale také jak sám zjišťuji, jak věci fungují, dostávám další a další spisovatelské nápady.

Takže jste se v určitém smyslu naučil myslet jako policista?
Ne, tak daleko jsem se ještě nedostal a myslím, že ani nikdy nedostanu. Policité mají takový zvláštní způsob, jakým přemýšlejí a uchopují svět. Myslím, že nikdy nezačnu myslet jako oni, i když jsme s mnohými z nich dobří přátelé. Ale co jsem zjistil je, že všechna policejní klišé, která jsou ve Francii velice silně ukotvená, jsou úplně mimo mísu. Je tolik typů policistů, kolik je lidí. Mě jako spisovatele nejvíce zajímá jeden člověk a jeho osobnost, a teprve pak až přicházejí další atributy, jako je například pohlaví nebo funkce.

Už jste zmínil váš třetí román N’éteins pas la lumiere (Nezhasínej světlo), který prozatím nebyl přeložen do češtiny. Mohl byste ho naším čtenářům krátce představit?
Třetí román N’éteins pas la lumiere se trošku liší od předchozích dvou. Martin Servaz se drží lehce v pozadí, hlavní postavou je poprvé v mém díle žena. Tato žena je obětí útoků narcistního, chorobně do sebe zahleděného muže, který – skrytý do stínu – postupně začíná ničit všechny aspekty jejího osobního i pracovního života. Jedná se však o silnou ženu, proto se nevzdá a reaguje… Nosné téma románu je násilí páchané na ženách a kniha se zamýšlí nad postavením ženy v dnešní společnosti.

Takže děsivost románu se opírá spíše o thrillerové momenty než o krvavost jako takovou?
Přesně tak.

Bernard Minier a překladatel Jiří Žák

To ale není váš poslední román – naposledy vyšlo Une putain d’histoire, kde opouštíte svou postavu Martina Servaze. Místo něj se vžíváte do kůže 16-ti letého vypravěče. To zní jako velice těžký úkol, vidíte svou postavu spíše jako sebe v jeho věku nebo si berete inspiraci z dnešních mladých lidí?
Můj hrdina nemůže být stejný, jako jsem byl v šestnácti letech já. Dospívání je dneska úplně jiné, než jaké bylo, když bylo šestnáct mně. Teenageři jsou dneska úplně jiní, jsou permanentně online… Spíše jsem se inspiroval mladými, které mám kolem sebe. Svou neteří nebo synovci.
Také jsem se vydal do USA, kde jsem se setkal nejenom s místní policií a mluvil s šerify, ale hovořil jsem také se specialistou na problémy dospívajících. Jedním z ústředních motivů knihy je hledání vlastní identity hlavního hrdiny, který vyrůstal bez rodičů. Druhý motiv je zamyšlení se nad tím, jak jsme za použití moderních technologií ve svém osobním životě čím dál více sledováni. Právě mladiství, kteří jsou permanentně na internetu, jsou takovým sledováním nejvíce ohroženi.
Také jsem chtěl prostřednictvím tohoto románu vzdát hold autorům, které jsem četl v mládí, Marku Twainovi, J. D. Salingerovi, Stephenu Kingovi. Mýtus mládí je něco, co je v americké literatuře velice přítomné, je to pro ni důležité téma.

Cítíte od Mrázu nějaký vývoj, co se týče bohatství témat, která ve svých románech zpracováváte?
Nemám pocit, že by můj první román byl tematický chudší než ty následující. V Mrázu jsem mluvil o hodně věcech. Třeba o psychiatrické péči ve Francii a o násilí, které se v tomto světě vyskytuje, o globalizaci, o pedofilii. A asi by se našla i další témata, ale pro mě je Mráz už hrozně daleko.

Zaslechl jsem, že Mráz má být zfilmován do podoby seriálu. Je to pravda? A budete se na natáčení nějak podílet?
Ano, seriál by se měl točit tuto zimu. A ne, nebudu se podílet ani na přípravě scénáře, ani na samotném natáčení. Stejně člověk s filmaři nikdy neví, jaký bude výsledný dojem, dokud není hotovo. Nejvíc se bojím, koho vyberou na hlavní roli Martina Servaze.

Bude seriál točen přímo v lokacích, kde se odehrává i samotná kniha?
No, určitě bude točen v Pyrenejích, ale samotné lokace z knihy jsou smyšlené. Skutečnými místy jsem se ale vydatně inspiroval – můžete tak nalézt údolí, které přesně odpovídá tomu, kde je Wargnierův psychiatrický ústav. Ale ta místa samotná jsou smyšlená.

A co chystáte dál? Vrátíte se k Martinu Servazovi?
Právě v této chvíli jsem opět v jeho společnosti.

A naopak – chystáte nějaké další projekty bez něj?
Mám samozřejmě i jiné literární projekty, ale ty jsou příliš vágní na to, abych o nich nyní mluvil. Plán je takový, že budu pokračovat v sérii s Martinem Servazem a občas si odskočím na tzv. „one-shot“. Jednu knihu, která bude pojednávat o něčem jiném.

Mnohokrát děkuji za rozhovor.

Související knihy

Minier, Bernard

XYZ, 2015

Minier, Bernard

XYZ, 2015