To s těmi kufry mě nenapadlo náhodou. Když jsem se po křtu své první knihy vrátila z Prahy zpátky do španělské Alcaidesy, kde žiji, všechno bylo jinak. Stejné, ale přesto jinak. Už se mi párkrát v životě stalo, že jsem si sedla na zadek s tím ulevujícím „tak a dokázala jsem to“, ale teď jsem k tomu měla navíc chuť zpívat českou hymnu a upéct dort. Všechny věci, které až k tomuhle bodu vedly a stály mě potoky slz, noční tajné hledání aspoň kousku čokolády nebo brzkoranní cigareta na terase s Johnnym Cashem, který mi zpíval a já se ho ptala: „Chlape, má to vůbec ještě smysl?“, byly zapomenuty. No a mně teď v té radosti nezbývá než říct, že to stálo za to. Člověk si má plnit své vlastní sny a ignorovat to, co se na jeho věk sluší a jaké jsou obecně nastavené konvence v okolí. Nic v životě by mi neudělalo větší radost, ani nový dům, ani nová pohovka, ani velkolepá svatba, ani nic.

Bylo mi dvaadvacet, když jsem si ve svém pokojíčku s plakáty na zdech a vodovkama napsaným nápisem Kevin Costner balila ty kufry poprvé. Nevěděla jsem, kde budu zítra spát, kde budu pracovat, ani jestli budu mít z čeho žít. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jedu do Prahy a mám na to sedm tisíc korun. Máma mi do utěrky pečlivě sbalila příbor, přidala plastový hrníček, kapesníky a lékárničku. Zbytek jsem vyplnila teplými svetry, protože byl listopad. Venku pršelo a táta mě odvezl na nádraží. Tam si otíral kapesníkem čelo, které se mu orosilo, a já byla vděčná, že mi tam tehdy neřekl, že jsem cvok, i když si to zřejmě myslel. Řekl mi, že jsem se dala na vojnu, tak musím bojovat. V Praze jsem vystoupila a setkala se s kamarádem, který mě slíbil na pár dnů ubytovat. Spala jsem ve spacáku na zemi, v bytě, ze kterého jsem malými okny pozorovala kotníky kolemjdoucích a psy, kteří nám vytrvale čůrali pod okna. Druhý den jsem si koupila mapu Prahy a vydala se poznat hlavní město. Když jsem potřetí procházela kolem pána, který lákal k návštěvě restaurace a mimo to mi řekl, že si myslí, že jsem se ztratila, vydala jsem se jiným směrem. A bylo mi smutno. A moc. Druhý den jsem vyšla na opačnou stranu. Třetí den jsem našla Kampu a Werichův dům. Čtvrtý den mě vzali jako prodavačku do knihkupectví. Uvedla jsem se pěkně. Na koberečku u vedoucího prodejny jsem vysvětlovala, že si v pracovní době čtu proto, abych věděla, co nabízím. A on mi to odpustil. Pátý den jsem přišla pozdě, protože jsem neuměla najít východ z metra B na Václavák. Šestý den jsem si do toho plastového kelímku nalila víno a sedmý den jsem do obálek nacpala své životopisy a rozeslala je do novin a televizí. Následujících pět měsíců potom jsem chodila po knihkupectví a snila, že jednou mezi těmi všemi knihami bude ležet jedna od autorky Ivany Chřibkové.

Druhé balení kufrů probíhalo podobně. Jen to bylo o deset let později. Zase u toho byla máma, která se mi snažila do tří kufrů sbalit všechno, co bych mohla ve Španělsku potřebovat. Na zdech nevisely plakáty, ale obrazy, a já se loučila se svým krásným bytem na Dívčích hradech, kde jsem v Praze žila a ve kterém mi bylo moc dobře. Dala jsem vale kariéře šéfredaktora na Nově a poslední večer spala ve spacáku, protože postel si odvezla nějaká paní na chatu. A v tom spacáku jsem jedla chleba s tvarůžkama. A zase mi bylo smutno a moc. Máma odjela a mně zbýval ještě poslední den v Praze. Vyfotila jsem se na jednom místě na Barrandově, kolem kterého jsem jezdila deset let do práce, a každé ráno si slibovala, že tam jednou zastavím a vyfotím se. A potom jsem s těmi kufry vyrazila na letiště. Tam jsem paní u odbavovací přepážky vysvětlila, že jich mám tolik, protože do Španělska nejedu na dovolenou, ale žít. Zvažovala jsem použít metodu své mámy, která, když letěla za bratrem do Irska a vezla v kufru půl kila bůčku, český ocet a svíčkovou v zavařovačkách, začala nad sdělením, že má pět kilo nadváhy, brečet a oni jí to odpustili. Ale on ten pláč nakonec přišel sám a nevykonstruovaně, protože jsem opouštěla život, který jsem si vystavěla ke své spokojenosti. A opustit něco, co máte rádi, je mnohem těžší, než od něčeho utéct.

A zase to nebylo snadné. A zase jsem se ztratila. I když Alcaidesa s jednou hospodou, jedním obchodem a jedním barem na pláži se s Prahou, co do velikosti, nedala srovnat. A nebylo mi 22, kdy věci berete s jistou lehkostí, bylo mi 32 a byla jsem 3000 kilometrů daleko od domova. A potom jsem začala poznávat lidi, kteří mě z té prvotní melancholie a pocitů, že mi už muselo opravdu definitivně švihnout, začali dostávat. I když úvodní konverzace se odehrávaly v jisté tichosti z mé strany, protože kdykoliv jsem si v duchu připravila anglickou větu, abych se zapojila do rozhovoru, téma bylo fuč a já mohla začít znovu. Potkala jsem ale ženu, která se později ukázala být jednou z nejdůležitějších žen v mém životě. Byla to Češka, byla z Brna, byla stejná jako já a kdykoliv jsme někam přišly, první otázka byla, jestli jsme sestry. Když jí bylo třicet let, okopávala si doma v Británii, kam se provdala, na zahradě záhonky a přišel za ní její manžel. Zeptal se jí, jestli chce takhle žít celý život, a ona na to, že jo, že je to fajn. Její manžel ale naplánoval velkou cestu, a když jí oznámil, že projedou svět na motorkách a trhnou světový rekord, řekla mu „jasně, pojedeme“ a kopala dál. Potom ale následovala sen svého manžela a posléze také svůj. Udělala si řidičák, a přestože razítko na jejím průkazu schopnosti řídit motorku ještě pořádně ani nezaschlo, vyrazila na cestu. Cestovali tři roky, dnes jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů. A já ji poznala tady, v baru na pláži. Můj první večer venku. Její manžel každého, kdo přišel na víno, oslovil a řekl, že jsem tady nová a že jsem se sem přistěhovala ze dvou důvodů, z lásky k Tomášovi a taky napsat knihu. A ti všichni lidé, se kterými jsem strávila ten nejlepší první večer, mě v mém snu celou dobu, co tady žiji, podporovali. A z Moniky jsem si vzala příklad, protože ta to nikdy nevzdala a vím, že ani nevzdá a bude inspirovat ženy kolem tím nejméně podbízivým způsobem, protože ona ani neví, že inspiruje, ona prostě žije.

Nevím, kdy si ty kufry budu balit znovu. Asi brzy. Naučila jsem se díky nim pár užitečným věcem. To, že trička musíte balit do ruliček a ponožky nacpat do bot, a že člověk si má své sny plnit. A nebát se, když to ze začátku bude vypadat beznadějně, bláznivě nebo neřešitelně. My Češi máme jednu dobrou vlastnost, jsme pracovití a umíme si poradit. Tak to nevzdávejte a jděte do toho po hlavě. Ať už se jedná o malé nebo velké sny, jejich splnění vám udělá dobře. Bude se vám lehčeji žít a uděláte tak šťastné nejen sebe, ale i vaše nejbližší.

Ivana Chřibková

Ivana Chřibková se narodila ve Štěpánkovicích na severu Moravy. Po studiích na střední škole začala pracovat pro kulturní rubriku opavského týdeníku Kamelot. Později pro deník Svoboda v Ostravě. Po práci na několika charitativních projektech se rozhodla přestěhovat do Prahy. Dostala místo redaktorky týdeníku Ano televize Nova. Na Nově potom zůstala ještě dalších deset let.
Z pozice redaktorky printového týdeníku postoupila na pozici redaktor webových stránek televize, které úspěšně spolu rozvíjela až k dnešní podobě. Z pozice redaktorky povýšila na pozici editorky, která online zpracovávala první reality show České a později ČeskoSlovenské SuperStar a také ostatních pěveckých show. Později se stala šéfredaktorkou redakce webu nova.cz.
Po online kariéře dostala nabídku pracovat jako producent a scenárista pořadu Volejte Novu. Vytvořila novou podobu pořadu tak, jak jej znáte z televizní obrazovky dnes. Po všech těchto zkušenostech se rozhodla kariéru na Nově ukončit a změnit svůj dosavadní život. Dnes žije ve španělské Andalusii a věnuje se své největší životní vášni – psaní.
Je autorkou knihy Suchý hadr na dně mořském (2015).

Související knihy

Chřibková, Ivana

Bookmedia, 2015