Přinášíme vám ukázku z knihy Motiv, kterou vydalo nakladatelství Domino
v edici Napětí.

Milo se to snažil podat co nejšetrněji, ale neexistuje způsob, jak zmírnit tu hrůzu, jak se nestát nejhorší noční můrou dalšího pozůstalého.
Ashley s Marissou unisono zaječely a pak se začaly překřikovat „ne, ne, ne“ v synkopovém rytmu, který se postupně ztlumil ve vodopád žalu.
Marisse poklesly paže a začala se jimi bušit do hrudi. Ashley si žmoulala ruce a tloukla se jimi do čela. Z očí se jim řinuly slzy. Zhroutily se jedna druhé do náruče a zůstaly zaklesnuté v žalostném objetí.
Milo si kousal tváře, podupával a jednou rukou si tak úporně otíral obličej, až se mu na spánku u levého oka udělal růžový flek.
Jen jsme mlčky přihlíželi, čekali a připadali si úplně k ničemu. Dcery Ursuly Coreyové se zalykaly pláčem a cosi neartikulovaně kvílely.
Dlouho trvalo, než se zklidnily natolik, že už jen popotahovaly a křečovitě se třásly. Milo jim pohotově nabídl papírové kapesníky, ale ignorovaly ho.
„Ne, ne, ne,“ opakovala Marissa a odhrnovala si zvlněné lokny z obličeje zbroceného slzami.
„Proč by jí někdo ubližoval?“ zeptala se Ashley.
„To zatím nevíme,“ řekl Milo.
„Kdy? Kdy se to stalo?“
„Dneska dopoledne,“ odpověděl.
Ashley prohlásila: „Táta to neudělal. To vím jistě.“
Sestra se na ni podívala. Na moment zaváhala, než řekla: „Do prdele, jasně že to neudělal táta.“
„Pojďme si promluvit dovnitř,“ navrhl Milo.

Dívky se celé uplakané potácely k domu. S Milem jsme se drželi čtyři kroky za nimi.
V čele procesí jdou vždycky truchlící.
Když jsme došli k domu, Ashley se opřela do jednoho křídla dubových dveří a ty se nehlučně otevřely.
Nebylo zamčeno. Sestry Coreyovy braly bezpečí jako samozřejmost.
Odteď už se nikdy úplně bezpečně cítit nebudou.
Neohrabaně zavěšené jedna do druhé a pořád uslzené proklopýtaly osmibokou vstupní halou s kamenným dlážděním, kterou korunoval lustr z tepaného železa. Zdobili ho umně tvarovaní kovoví ptáčci a světlo obstarávaly falešné svíčky s LED zářivkami místo plamínků. Ve výklenku napravo stála kýčovitá soška Panny Marie, taková, jaké prodávají v Tijuaně na každém rohu. Dívky vešly do obrovského obývacího pokoje s vysokým stropem. Celou jednu stěnu tvořila okna a ostatní zdi byly obloženy hrubě otesanou žulou. Důmyslně rozestavěný drahý nábytek měl očividně působit neformálním dojmem – starožitné pohovky potažené jelenicí, pohodlná dvojkřesla, stolky ze skla a kovu, polštářky s perským vzorem, proutěné židle v barvě nazlátlého letního obilí.
Dívky se společně zhroutily na největší pohovku.
Marissa Coreyová popadla polštář, přitiskla si ho k hrudi a se svěšenou hlavou žalostně vzlykala a vydávala slabé krkavé zvuky. Mladší sestra se k ní tiskla, ale seděla vzpřímeně s rukama na kolenou, v očích prázdný výraz. Od chvíle, kdy se dívky dozvěděly o tragédii, která je postihla, prošly zvláštní proměnou – v bezmocném žalu vypadaly mladší, skoro jako děti, ale ztrátou důvěry zároveň zestárly o celá desetiletí.
„Je nám to hrozně líto, holky,“ řekl Milo.
Ashley vzala sestru kolem ramen. Marissa jí položila hlavu na hruď. Že by byla míň samostatná, i když je o dva roky starší? Možná proto žije pořád doma, zatímco její sestra bydlí na koleji.
„Proboha, co táta?“ vydechla Ashley, jako by ho už před chvilkou nezmínila. „Už to ví?“
„Už jsme mu to oznámili.“
Dívky se po sobě podívaly. „Nevolal nám,“ podotkla Ashley.
„Pořádně ho to zlomilo,“ řekl Milo. „Nabídli jsme mu, že si s vámi promluvíme první. Jakmile odejdeme, přijede za vámi.“
„Je to náš táta,“ namítla Marissa. „Měl by tu být.“
„Přijede,“ ujišťovala ji Ashley. „Chudák táta.“ Povzdechla si a zase se rozbrečela. „Bude to poprvé od rozvodu.“
„Poprvé, co sem přijede?“ zeptal se Milo.
„Jo.“
„Mámě by to nejspíš nevadilo, vycházeli spolu po dobrým,“ řekla Marissa. „Ale táta tvrdil, že se musí postavit na vlastní nohy.“
„V tom dvojdomě u moře,“ konstatoval Milo.
„Jo.“
„Jezdíte tam za ním často?“
„Ani ne,“ odpověděla Ashley. „Občas.“
„Budu zvracet,“ oznámila Marissa, vyškrábala se na nohy a sprintovala přes pokoj. Ashley se obrátila k Milovi: „Co teď?“
„Snažíme se zjistit, kdo vaší mámě ublížil. Občas to obnáší, že musíme klást otázky, které se zdají naprosto nemístné, Ashley. Takže když se vás zeptáme na něco –“
„Na co třeba?“
„Třeba na to, co jste říkala před chvilkou. Že to neudělal váš táta. Zajímalo by mě, proč jste to řekla.“
„Řekla jsem to, protože táta to neudělal, i když byste si mohli myslet, že jo.“
„Proč bychom si to mysleli?“
„Protože policajti si to myslí vždycky, ne snad? Vždycky podezírají manžela, vídám to v detektivkách v jednom kuse.“
„Díváte se na hodně de–“
„Dívá se na ně táta, a když jsem u něj, tak se koukám taky.“
„Takže jste nechtěla, abychom –“
„Přiznejte, že na něj máte spadeno,“ řekla Ashley hlasitěji. „Prostě jsem to chtěla vyjasnit. Rozvedli se, ale pořád jsou kamarádi. Pořád spolu pracujou a nemají žádný problémy, vůbec žádný.“
„Dobře,“ řekl Milo.
Ashley na něj ukázala červeně nalakovaným nehtem. „I kdybych věřila, že by táta něco takovýho udělal, jako že tomu nevěřím, tak vím nabeton, že to neudělal, protože v době, kdy se to podle vás stalo, na tom místě nebyl. Byl doma.“
Hned ze začátku se nás zeptala, kdy k vraždě došlo. Že by si nebyla otcovou nevinou tak jistá, jak nám tvrdí?
Nadhodil jsem: „Víte, že byl doma, protože…“
„Ráno jsem mu volala a on mi to zvedl a pak musel vzít nějaký obchodní hovor ze zámoří, tak mi řekl, ať mu pošlu e-mail. Udělala jsem to a on mi obratem odpověděl. Dvakrát.“
Mluvila pravdu, na vlastní oči jsme ty e-mailové zprávy viděli. Ale pokud Corey využil služeb nájemného vraha, tak je to irelevantní.
„Díky za vyjasnění, Ashley,“ řekl Milo. „A ujišťuju vás, že zatím nemáme žádné podezřelé – ani vašeho tátu.“
„Zvracela jsem,“ oznámila Marissa Coreyová, která se vynořila zpoza rohu. Posadila se zpátky na pohovku, otřela si rty kapesníčkem a položila si ruku na ploché břicho. „Prostě to ze mě všechno vyletělo.“
„Už je to dobrý?“ zeptala se jí Ashley.
Marissa vyplázla jazyk a zkřivila tvář. „Chutná to jako sračky. Fuj.“
„Zrovna jsem říkala, že spolu táta a máma vycházeli dobře,“ řekla Ashley.
„Jo, jo.“ Marissa zavřela oči a položila si hlavu na opěradlo pohovky.
„Vím, že tohle je hrozná chvíle, ale pokud vás napadá, kdo by mohl chtít vaší mámě ublížit…,“ spustil Milo.
„Nikdo,“ prohlásila Ashley. „Nejspíš ji chtěl nějaký zločinec okrást.“
„Byla ověšená šperky,“ dodala Marissa. „Viděla jsem ji ráno při snídani.“
„Máma byla přímo šperková královna, ráda se fintila. Právě proto vyrazila do města, chtěla zajistit, že se o ty její šperky férově podělíme. Řekla nám o tom. Připadalo nám to hloupý, jenže když si máma vezme něco do hlavy…“
„Fifty-fifty, děvenky,“ pronesla Marissa s britským přízvukem.
„Mámě na férovosti vždycky hrozně záleželo,“ dodala Ashley.
„Loupež by byla dobrý motiv,“ přitakal Milo. „Bohužel se žádné šperky neztratily. Ani peníze a kreditní karty.“

———————————————

Přečtěte si další ukázku.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Kellerman, Jonathan

Domino, 2015