Naštěstí mi lezavci, lítavci ani kousavci nevadí, jsem opatrný turista a na krokodýly se strašně těším. Třeba budu mít víc štěstí než bratr, který krokodýla viděl jen cvičeného, klokana jednoho zdálky a koalu leda v ZOO.

Top End, den druhý:

Budíček ve 4:45. Nesnáším vstávání! Rychle oblíknout a hlavně obout. Po tmě po pokoji na ubytovně rozhodně bosa běhat nebudu. Věrna své nigerijské výchově jsem vyklepala boty, co kdyby se v nich v noci náhodou něco zabydlelo. Obula jsem se a začala balit. Na něco jsem šlápla. Křuplo to. Zvedla jsem nohu a z pod boty mi vyběhl tak pěticentimetrový šváb. Že jsem se na něj postavila plnou vahou, mu zjevně vůbec nevadilo. Fuj!

V autobuse nám Carl, náš průvodce po Kakadu a Litchfield parku, asi po hodině cesty pustil písničku Come to Australia, You Might Accidentally Get Killed (Přijeďte do Austrálie, něco vás možná zabije). Je geniální. Musím ji pustit našim doma. (Toto lákadlo na Austrálii přikládám.)
Jeli jsme na Mary River Billabong, kde bychom mohli vidět krokodýly, pokud budeme mít štěstí. Carl jim říká snapping handbags (chňapavé kabelky). To sedí!

„Nechoďte k vodě, nevystrkujte žádné části těla z lodi a hlavně nepadejte do vody,“ zahuhlal a mně chvíli trvalo, než jsem rozklíčovala jeho těžký aussie akcent. Jen tak mimochodem, je to fešák, blond, šedivé oči, dva metry, dobře stavěný, sympaťák.
Všude okolo parkoviště byly cedule: „Zákaz plavání, krokodýli. Nebezpečí smrti.“ Podívala jsem se na vodu a zahlédla kládu, která si to pomalu šinula k druhému břehu. Hurá, krokodýl!

„Jo, chňapálek. Dostane tě, game over,“ zkonstatoval s úsměvem Carl v odpověď na mé nadšení.

Na řeku jsme dostali průvodkyni. Byla takovou ženskou verzí Krokodýla Dundeeho. Na loď se nastupovalo po tahokovové pontonové lávce. Přiznám se, že jít po houpající se mříži není příliš dobrý pocit, když víte, že můžete mít pod nohama krokodýla. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se ostatní turisté nahrnuli do prostředka plavidla, takže na mě, k mému nadšení, zbylo místo u zábradlí, které mi v sedě bylo po rameno a vypadalo, že by uneslo slona. Dostali jsme základní bezpečnostní informace: „V řece jsou salties, slanovodní krokodýli. To jsou ti nebezpeční. Vzhledem k tomu, že dnes ráno nejsou na řece žádní rybáři, jsme tu jediný snadný potenciální oběd, takže z lodi nevystrkujte žádné části těla. Má to ovšem tu výhodu, že se na nás chňapálci přijdou podívat, jestli by se nenajedli, takže budete mít co fotit.“ Někteří turisté se posunuli více do prostředka lodi.
„Jsem vám povinna sdělit, že tady v té bedně jsou záchranné vesty. K ničemu vám sice nebudou, ale jsou tu. Krokodýla přitahují nejen vibrace, objekty plácající se na hladině a čvachtání, ale i barvy. Krokodýli totiž nejsou barvoslepí. Mají rádi živé barvy. Záchranné vesty jsou oranžové. Jinými slovy, nepadejte do vody. Pokud do ní náhodou spadnete, vaší jedinou šancí je, že umíte hodně dobře plavat a v okruhu jednoho čtverečního kilometru není žádný krokodýl, což půjde těžko, když na 15 kilometrech čtverečních je tu 300 krokodýlů. Pak by i tak bylo lepší, aby někdo tu záchrannou vestu hodil na opačnou stranu lodi. Kdo máte pocit, že jste vysoko nad vodou a můžete vystrkovat ruce a ukazovat, krokodýl vyskočí z vody do výšky délky svého těla, někteří až do výšky jeden a půl délky svého těla,“ pokračovala přednáška. Tak moment, to jako že když má krokouš tři metry, tak skočí 4,5 metru?

Prvního krokodýla jsme viděli téměř hned. Byl to prcek. Měl pouhé dva metry. Kochala jsem se a fotila, ramenem opřená o zábradlí. V jednu chvíli jsem měla pocit, že u boku lodi registruju pohyb. Koukla jsem se dolů. Nic. A pak najednou, bez varování, se z vody vynořily oči, kus čumáku a hlavy. Široké hlavy, tak půl metru. Kouknul na mě a zmizel. Ani nezčeřil vodu. Prostě se vynořil odnikud a zase zmizel. Ani jsem nestihla otočit foťák. Průvodkyně právě říkala, že to nikdy není ten chňapálek, co ho vidíte, co vás sežere. Poněkud těžce jsem polkla. Jestli jsem správně pochopila krokodýlí matematiku, podle šířky hlavy byl ten „můj“ krokodýl tak čtyřmetrový, možná i víc.

Poslouchala jsem výklad o volavkách, které nemají mazivo, takže většinu života tráví tím, že sedí na břehu a čekají, jestli je dřív sežere krokodýl, nebo jim uschnou křídla, aby mohly odletět.

V křoví na břehu se něco pohnulo. Zazoomovala jsem, zaostřila a lekla se. Zjistila jsem, že si hledím z oka do oka s obrovským vodním buvolem. Ve stejnou chvíli si ho všimla i průvodkyně. Byli tam tři.

„Hlavně nikdo nevstávejte, možná odtud budeme muset rychle zmizet, nerada bych někoho hodila krokoušům. Buvoli jsou nebezpeční, protože jsou hrozně hloupí. Klidně na nás zaútočí a to, že se octnou ve vodě s krokoušem, budou řešit až pak,“ zkonstatovala průvodkyně. Před týdnem prý jeden buvol na loď zaútočil. Zapadl do bahna a sežrali ho chňapálci. Nic proti, ale to musely být fotky!
Celkem jsme viděli šest krokodýlů, dva z toho hooodně velké, tři buvoly, spoustu volavek, kachen, hus a jednoho barevného čápoidního ptáka. Super!

Jeli jsme dál. Respektive „30 km za roh“. Pro Carla je všechno za rohem, i když je to 150 „káček“. Yellow Waters. Krásná klidná vodička. Ve vysoké trávě v dohledu břehu se pásli Brumbies, divocí koně.

Svítilo sluníčko, poetičtější scenérii si nedokážu představit, ale v té vodě byly chňapavé kabelky. A zase ty mřížové pontonové lávky. Táhly se okolo části vodní plochy. Většinou pod nimi byla temná hladina a lemovala je vysoká tráva. Při představě, že se mi pod nohama objeví krokodýl, nebylo dobře ani mně. V jednu chvíli jsme zastavili a já se rukou opřela o zábradlí. Carl něco zahuhlal. Nerozuměla jsem mu. Zahuhlal to znovu. Pojala jsem podezření, že je něco špatně, ale aussie akcent je teda něco. Sundala jsem ruku ze zábradlí. Carl se usmál. V rohu mezi žbrdlením byla nádherná pavučina a v ní krásně barevný a dost velký pavouk.
„Jedovatý?“ zeptala jsem se a Carl se zazubil.
„Možná by tě to nezabilo, ale bylo by ti děsně blbě.“
Tak jsem toho pavoučka vyfotila švagrové, ta pavouky nesnáší. Dalšího pavoučka jsme viděli o pár metrů dál. Ten už patřil do kategorie game over.

„Jo, a támhleto je mraveniště zelených mravenců,“ ukázal Carl na kouli slepených listů, po které se hemžili mravenci. Jsou to kousavé potvůrky asi tak velké jako náš lesní mravenec. Trochu nás znervóznilo, že je máme nad hlavou.
„Jo, na svý první túře jsem si ho nevšiml a shodil jsem ho kloboukem turistce za krk. No, nadšená zrovna nebyla,“ smál se Carl.

Další zastávkou byla vyhlídka u jednoho brodu na Alligator River.
„Hlavně nechoďte k vodě,“ varuje nás Carl a já už se zase těším na chňapálky. Brod je tu v místě, kde se mísí sladká voda se slanou, což se líbí rybičkám. A to se líbí krokoušům. Přes brod jezdí auta a u břehu stojí po kolena ve vodě rybáři. Podívala jsem se po proudu a uviděla nehybnou kládu. Zazoomovala jsem a co byste řekli, byl tam. Ležel v proudu, všechny nohy roztažené a rybařil. Zajímalo mě, co se stane, když nic nechytí. Carl jen ukázal na brod a na lidi stojící po kolena ve vodě. Tam bylo jídla dost.

První camp. Přiběhla Anne, moje šedesátiletá spolucestující, oči navrch hlavy, cestou na záchod potkala na cestičce hada a od té chvíle odmítala chodit na záchod sama. A já mám jít s ní. Říkala jsem, že se fakt bojím hadů? Ne? Fakt k smrti se bojím hadů. Nevadí mi pavouci, brouci, stonožky ani jiní lezavci, nevadí mi krysy, myši ani jiná zviřátka, ale hady nesnáším.
V noci mě vzbudila Corina, že jí něco vlezlo do ucha. Měla tam pidimravence, ale potvora byla kousavá. Naštěstí se nechal vyplavit.

Den třetí:

Proč jsem ráno z boty vysypala stonožku? Jestli byla jedovatá, zjišťovat nebudu, ta bota, co jí přistála na hlavě, a nejen na hlavě, situaci vyřešila. Na programu, kromě jiného, Barramundi Creek. Je to taková sympatická čirá říčka v pozůstatku deštného pralesa. Idylka, až na to, že už začala dešťová sezóna, i tohle údolí už mělo nějakou tu záplavu a to znamená, že tu mohou být salties. Nasvědčuje tomu i Carlova opatrnost, kovové lávky s již tak známým mohutným zábradlím, a pak varovné cedule. Chňapálci jsou evidentně docela líné potvůrky. Lézt přes kameny se jim prostě nechce. Šli jsme proti proudu a přeškrabali se přes několik menších skalisek. Nahoře nad nimi bylo jezírko s vodopádem. Jdeme se koupat.
Carla znám chvilku, ale jedno jsem už zjistila. Do vody, kde by mohlo být něco nebezpečného, by prostě nevlezl. Ani by se k ní nepřiblížil. Do tohohle jezírka zahučel s potápěcími brýlemi na nose rychleji, než byste si sundali boty, tak jsme si šli zaplavat. Doplavali jsme těch padesát metrů k vodopádu. Půjčovala jsem si od Carla brýle a koukali jsme na rybičky.
„Hele, tady je had, chceš ho vidět?“ houknul na mě Carl, který byl sotva dva metry ode mě. Nikdy v životě mě nikdo neviděl plavat tak rychle.
„Co je?“ zeptal se Carl, když klidně vylezl z vody.
„Šíleně se bojím hadů. Jak byl velký?“
„Mrňavej, tak metr a půl.“
„Mrňavej? Já měřím sotva metr šedesát! Jedovatý?“
„Ne. Ale mohl by ti vykousnout kus masa,“ zazubil se na mě Carl. Když viděl, jak se tvářím, pochopil, že se hadů asi fakt bojím. Šťouchl do mě: „Tak se nemrač, přežila jsi krokodýlí vody. Tady jsou freshies.“ Freshies, neboli sladkovodní krokodýli, jsou výrazně menší než salties, a lidí se bojí, schovají se a nějaký útok by je ani nenapadl. Tahle logika mi stačí. Nejspíš jsem si zaplavala s krokodýlama, fajn, ale proč jsem si musela zaplavat i s hadem?

Camp, ve kterém jsme ten večer bydleli, měl velmi pěkné záchodky. Místo oken ta budova měla jen dvaceticentimetrovou mezeru mezi zdí a střechou. Bez výplně. Záchodky a sprchy jsme proto sdíleli se spoustou létavého i lezoucího hmyzu, žábami a ještěrkami. Roztomilé.

Den čtvrtý:

Viděli jste film Krokodýl Dundee 2? Pamatujete si tu scénu, kde Dundee přivolává na záporňáky velké netopýry? Tedy oni to vlastně byli asi kaloni. Jejich křídla měla dobrých 50 cm v průměru. Do mého výčtu zviřátek tyhle potvůrky nepatří proto, že by byly nebezpečné, nejsou. Jsou jen krásně ošklivé a docela slušně smrdí. Jediné nebezpečí, které vám od nich hrozí, je, že vás pokadí. Nebo vyděsí, když nemáte rádi létavce. Jedna zajímavost. Nechtěla bych být čerstvě narozeným kaloním mládětem. Kaloni totiž rodí hlavou dolů, zavěšení na větvi. Mládě doslova vyprdnou raketovou rychlostí do vzduchu, a pak ho musí chytit do křídel. Když se jim to nepovede, game over.
Zastavili jsme na parkovišti u pumpy. Otevřela jsem dveře minibusu, vystrčila ven nohu a zase jsem ji zandala a zůstala nehybně stát s rukou na klice.
„Co je?“ zeptal se Carl.
„Je tam had,“ zkonstatovala jsem, protože nejsem ječivý typ.
„A jak vypadá?“
„Asi takhle dlouhý, hnědý, vypadá, jako by měl zobák.“
„Tak ty dveře zase zavři, všichni si ho vyfoťte, a jedeme dál,“ zahuhlal Carl. Zavřela jsem dveře a hada si vyfotila. „Jedovatý?“
„To je Brown Snake, jeden z top ten. Když tě kousne, game over.“

Den pátý:

Nová skupina cestujících skládající se ze dvou švýcarských frantíků, a nový průvodce. Toho bych rozhodně nikomu nedoporučila. Měla bych ho přidat do výčtu nebezpečných zviřátek. Měli jsme v plánu dvouhodinovou procházku po Nitmiluk National Park a pak plavbu po Katherine Gorge. Cardy nám procházku zrušil, protože se mu nechtělo, a samotní jsme jít nemohli, protože to odporuje firemní politice. Některé stezky byly navíc zavřené, protože už začala dešťová sezóna a i tady už byly záplavy. Cestou k řece jsme minuli varovnou ceduli: „Ve vodě mohou být slanovodní krokodýli, plavání se nedoporučuje.“ Cardy nás poslal, ať si jdeme zaplavat. Zkonstatovala jsem, že jsme minuli tu ceduli, a zeptala se, jestli by si zaplaval s námi. Mávl nad tím rukou, prohlásil, že tady jsou jen freshies, a šel spát pod strom.
Podívala jsem se na řeku a v dálce zahlédla podivnou kládu. Podivná byla hlavně tím, že ležela nehybně v proudu. Čistě teoreticky, pokud by to byla kláda, asi by ji proud nesl. Pokud by to byl freshie, tak by tam nebyl, protože by se bál lidí a schoval by se. Navíc na freshieho to bylo moc velké. Nejsem cvok, do té vody nepolezu ani náhodou! Klukům jsem to rozmluvila. Kládu jsem pozorovala zoomem na foťáku. Zmizela a za nějakou chvíli se objevila o kousek blíž. Kláda, co se pohybuje proti proudu? Jasně! Při plavbě jsme pak na malé plážičce viděli stopy, velký otisk krokodýla. Opět, na freshieho moc velký. O tři dny později na místě, kde jsme se měli koupat, sežral krokouš turistu.

Večer jsem na stanu sušila vyprané tričko. Zapomněla jsem ho tam do tmy, a když jsem šla spát, chtěla jsem ho sundat. Bylo černé, takže se na něm ten malý, asi třícentimetrový, zářivě bílý pavouček, pěkně vyjímal. S mým štěstím to tričko vyklepu a pavouček mi skončí za krkem. Ani náhodou! Rozplácla jsem ho dvěma hrnky a šla spát. V noci jsem slyšela, jak kolem stanu něco štrachá. Jsem sice nadšenec a zvědavý turista, ale abych se šla podívat, na to jsem málo cvok. Ráno byly kolem stanu stopy. Dingové. Škoda, ty bych fakt chtěla vidět.

Den desátý:

Viděli jsme dingy, konečně! Courali se kolem campu. Radost z nich mi zkazila holka, co nechala ve sprchách rozsvíceno a otevřené dveře. Měla jsem chuť ji zamordovat. Hmyz byl úplně všude. O žábách a ještěrkách nemluvě. A když říkám všude, myslím tím všude. Do sprchy jsem po dni ve 45°C a po 20km túře v prachu vážně musela. Pro ty z vás, kdo nemají dostatečně bujnou fantasii, v těch sprchách nebylo ani 5 cm čtverečních, které by nelezly, nelítaly, neskákaly nebo se jinak nehemžily zviřátky všech možných velikostí a druhů. Do sprchy se nedalo vlézt, aniž byste na něco nešlápli, a to i poté, co jsem ty potvůrky spláchla. Měla jsem lítavce ve vlasech, v oblečení, v ručníku. No, chuťovka, co vám budu povídat. Tohle bylo trochu moc i na mě.

Den jedenáctý:

Jednou ze základních Aussie zkušeností je spát venku v něčem, co se jmenuje swag. Je to takový celtový pytel, jehož součástí je tenká madrace. Do něj si dáte prostěradlo nebo spacák. Když prší, hodíte si plachtu přes hlavu a spíte dál. Jsem sice tak trochu dobrodruh, ale jsem také ten typ člověka, který, když bude spát pět lidí vedle sebe, já budu ten, co se ráno probudí s hadem ve spacáku. Vyslechla jsem si od spoluturistů, jak jsme už téměř v civilizaci, jak tady hadi nejsou, a s díky jsem odmítla. Když jsem ráno vylezla ze stanu, v písku byly viditelné stopy. Taková klikatice, co vedla ke spícím lidem a evidentně přes ně. Né, tady hadi fakt nejsou!

Den dvacátý pátý:

Civilizace východního pobřeží. Konečně jsem měla příležitost vykoupat se v moři. Bylo mi důrazně vysvětleno, že okolo pláží jsou kromě žraloků i hodně silné proudy. Když jsem se tak toulala po pláži, všimla jsem si helikoptéry, která hlídkovala podél pobřeží. Pláže jsou sice chráněny sítěmi, ale občas jimi žralok pronikne.
Že je u pláže silný proud, bylo poznat už podle plavce, který ze všech sil plaval asi tři metry od břehu a ani se nehnul z místa. Plácala jsem se proto šťastně nedaleko břehu a pozorovala helikoptéru. Asi deset minut se vznášela stále na jednom místě. Zjišťovala jsem, jestli to znamená to, co si myslím. Znamenalo. Žralok. A pak se helikoptéra začala sunout směrem k nám. Plavčíci začali vyhánět lidi z vody. Viděla jsem ploutev. Brrr!

Den třicátý:

Návštěva mírumilovného parku s klokany a hlavně koalami. Jsou to roztomilí chlupáčci, a i když jsme je viděli ve volné přírodě, kdo by odolal možnosti si pochovat koalu a krmit klokana? Všude v té malé ZOO pobíhaly velké ještěrky. Zubaté, krásně ošklivé potvůrky. Bohužel byly zvyklé na lidi, což jsem podcenila a při focení na jednu nedopatřením šlápla. Pustila ocas a rafla mě do nártu. Nebo mě rafla a pak pustila ocas? Nevím. Rozhodně jsem měla štěstí, že jsem měla tenké tenisky místo sandálků.

Den poslední:

Byl to vskutku úžasný výlet plný zážitků, skvostných scenérií a hlavně roztomilých zviřátek. Máte pocit, že v mém výčtu něco chybí? Jistě že ano. Zážitky se zvířecí říší byly doslova každodenní. Nezmínila jsem koaly, velké klokany šedé, malé wallabies, leguány, emu ani velbloudy či papoušky, a to i přes to, že jsme jich viděli nespočetně. Možná je to proto, že tu není dost místa, nebo že nás nijak neohrožovali, i když klokani boxují, koaly mohou být pořádně vzteklé, leguáni škrabou a koušou, emu kopou, velbloudi flušou a papoušek vás s radostí klovne. Austrálie je bez nadsázky nádherné místo, obzvlášť pro nadšeného turistu, co přitahuje zviřátka.
V letadle jsem seděla u okénka. Když jsem se podívala pod sebe do přístavu, hejno žraloků tam lovilo ryby. Krásné rozloučení s Austrálií. Už se nemůžu dočkat, až to budu vyprávět doma!

---

Kristina Hlaváčková

Kristina Hlaváčková se narodila 1979 v Praze do rodiny architektů. Část svého dětství strávila s rodiči v Nigérii. Jazykové dovednosti získané v Africe jí dopomohly k ročnímu stipendiu na střední škole v USA, kde si našla cestu k jedné ze svých životních „lásek“ – ke keramice. Velmi brzy začala psát, i když většinou „do šuplíku“. Je autorkou fantasy trilogie Dračí oči. V minulosti kromě jiného překládala titulky seriálů pro MTV a texty pro prestižní čínský architektonický časopis. V současné době spolupracuje s ČVUT jako překladatelka a jako Office Manager působí v architektonické firmě.

Autorem podobenky Kristiny Hlaváčkové je pan Lubomír Kotek, ostatní fotografie pořídila sama spisovatelka.

Související knihy

Dračí oči – Čarodějka

Hlaváčková, Kristina

Fragment, 2014

Dračí oči – Černý jezdec

Hlaváčková, Kristina

Fragment, 2014

Dračí oči – Pramen moci

Hlaváčková, Kristina

Fragment, 2015