Pokud by čtenář ke čtvrté části Milénia přistupoval jako k pokračování prvních tří dílů, byl by patrně hned z počátku velmi znepokojen. Skladba příběhu je jiná. Na místo delšího časového úseku se na 468 stranách odehrává období sotva čtrnácti dní. Zdlouhavý začátek o živořící redakci Milénia není zrovna úvodem, po jakém by čtenář toužil a atraktivnosti příběhu nepomáhá ani postava známého novináře Mikaela Blomkvista, který je vylíčen jako ztroskotanec bez zájmu, značně unavený prací. Jako by se z jeho postavy vytratilo vše, co na něm bylo zajímavé a fascinující. Je těžké přistoupit na myšlenku, že by zrovna tohoto člověka něco zlomilo a že by se do morku kosti nesnažil najít sólokapra a zachránit své milované nakladatelství. Po počátečním rozčarování však naštěstí brzy přichází poznání, že alespoň jeden charakteristický rys si postava Mikaela Blomkvista zachovala – novinář si naštěstí stále dělá, co chce, a bez ohledu na okolí, zůstává svůj.

David Lagercrantz nešetří postavami a v jeho příběhu se tak stále objevují nové a nové.  Výjimkou není ani poslední čtvrtina knihy, kde už čtenář většinou žádné další nové postavy vstupující do děje neočekává. I s ohledem na nevelký prostor věnovaný jednotlivým postavám je poměrně těžké se v nich vyznat. Zatímco Stieg Larsson  nechával postavy jednat a tím vyplouval na povrch jejich charakter, Lagercrantz je všeobecně více popisný.

Nicméně celé drama je rozjeté velmi dobře. Rozhodně v něm nevidíte klasickou severskou detektivku, jakou píše Jo Nesbø a jemu podobní. Příběh má nakročeno spíše k thrilleru. A v tomto ohledu se David Lagercrantz svému předchůdci vyrovnal, neboť i Stieg Larsson nabízel v předchozích dílech čtenáři něco více než jen detektivní zápletku. Lagercrantz je navíc bezpochyby mistrem popisů. Přestože neustálým vysvětlováním vůbec nešetří, neunudí, a naopak dokáže udržet čtenářovu pozornost. V některých na popis bohatých pasážích se však zdá, jakoby se autor především pokoušel čtenáře přesvědčit, že má téma nastudované a rozumí mu. Spádu děje by však prospělo méně podrobných popisů a vysvětlivek.

Zatímco postava Mikaela Blomkvista ztratila na své exkluzivitě, na výsluní se dostává postava Lisbeth Salanderové, která je vylíčena tak trochu jako veskrze kladný a nezničitelný hrdina. Stává se možná až příliš vyumělkovanou a méně uvěřitelnou. A tak znovu nezbývá, než vzpomenout umění Stiega Larssona, který dokázal její jedinečnost a neporazitelnost podat naprosto věrohodně a Lisbeth v jeho podání působila a chovala se naprosto přirozeně.

Hlavním hrdinou knihy se tentokrát stávají geniální vědec a odborníka na výzkum umělé inteligence Frans Balder a jeho autistický syn August. Celý román se točí kolem těchto dvou postav. Právě ty tvoří hlavní zápletku a autor si s nimi hravě vystačí. Vše ostatní se od nich odvíjí. Na scénu se dostává NSA (Národní bezpečnostní služba), stejně jako střípky z Lisbethiny minulosti, které se vynořují na povrch.

Už ve dvou třetinách knihy dostává čtenář signály naznačující, že touto knihou Milénium nekončí. Autor si nechává poměrně velký prostor pro případný další díl či dokonce díly. Přesto se nelze ubránit pocitu, že je konec příběhu až příliš stručný, bez důsledné provázanosti na předchozí děj. Kniha totiž v podstatě žádný konec ani nemá a mohla by plynule pokračovat dál. Tím spíše se rychlý závěr podobá ne příliš vhodnému „happyendu“.

Milénium Davida Lagercrantze není pokračováním původní trilogie, ale spíše začátkem nové éry příběhu. Příběhu, v němž zůstávají zachovány některé hlavní postavy a ústřední časopis. Je třeba říci, že, i přes možná místy negativně vyznívající recenzi, se Davidu Lagercrantzovi jeho dílo povedlo a může na něj být náležitě hrdý. Dívka v pavoučí síti je i přes výše uvedené nedostatky kvalitním a dobře zpracovaným románem, který čtenáře pohltí a nepustí téměř pět stovek stran. A to je přesně to, co čtenář od pokračování Milénia očekával.

Ukázka z knihy

August se pustil do nového obrázku.

Udělal na papíře několik čar. Silně tlačil na černou pastelku, až jí ulomil špičku. Kreslil stejně rychle jako předtím: tadyhle se objevil nějaký detail, tamhle zase jiný, jednotlivé podrobnosti se k sobě přibližovaly, až se nakonec spojily v jeden celek. Byl to opět tentýž pokoj. Puzzzle na podlaze však bylo umístěno jinak a jeho motiv byl také zřetelnější. Zobrazovalo červený sportovní automobil, jak se řítí kolem tribuny s jásajícím publikem. Nyní nad ním nestál jeden muž, nýbrž dva.

První z nich byl opět Lasse Westman, tentokrát v šortkách a tričku. Opile se potácel, což jeho zuřivost ještě zvýšilo. Krhavé oči mu rudě plály a z pusy mu tekly sliny, ale mnohem děsivěji působil jeho kolega, který byl také silně pod parou. Neoholený chlap s tenkými, skoro neviditelnými rty do Augusta zjevně kopal, a přestože chlapce ani na tomto obrázku nebylo vidět, jeho přítomnost byla paradoxně tím zřetelnější.

„Kdo je ten druhý?“ zeptala se Lisbeth.

August neodpověděl. Ramínka se mu roztřásla, nohy pod stolem přitáhl k tělu.

„Kdo je ten druhý?“ zeptala se Lisbeth přísnějším hlasem a tehdy August napsal pod obrázek roztřeseným dětským rukopisem: ROGER

Roger – to jméno Lisbeth nic neříkalo. (str. 310)

Související knihy

Lagercrantz, David

Host, 2015