Přinášíme vám ukázku z knihy O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj, kterou vydalo nakladatelství Grada.

V jednom podloubí v zastrčené uličce na Starém Městě pražském byl malý krámek. Ale už léta v něm nikdo nic neprodával ani nekupoval. Krám byl zavřený a prázdný. A podloubí bylo tiché. Vážným krokem tu procházeli důchodci s dýchavičnými jezevčíky, rychle tudy proběhly děti, někdy zahrčel pod klenbou vozík se zeleninou nebo s ovocem, které vezl zelinář na Havelský trh.

A přece ten krámek nebyl dočista pustý. Usadil se v něm mužíček a nikdo o něm nic nevěděl – ani to, jak se jmenuje. Nedivte se.

Mužíček se s nikým nestýkal, žádného člověka nikdy neoslovil, nic od blízkých ani vzdálenějších sousedů nechtěl.

Mužíček byl staromódně oblečený, nosil proužkovaný žaket, na hlavě míval černou buřinku, opíral se o rukojeť dlouhého černého deštníku. A za tmavých večerů sedával hned za otevřenými dveřmi krámku a pokuřoval ze své pěnovky. Kolik mu bylo let? Snad čtyřicet, snad sto, snad ještě víc – u takových mužíčků se věk dost dobře nerozpozná. Jestli to náhodou nebyl trpaslík? Nebo skřítek? Ale kdepak, mužíček je prostě mužíček. Nikdo si nevšiml, kdy se do opuštěného krámku nastěhoval, nikdo netušil, odkud přišel. Dospělí ho snadno přehlédli, protože byl tak malý, ale děti, ty o něm věděly. Uctivě ho zdravily, a když přešel kolem nich, šuškaly si, že se do Prahy přistěhoval odněkud zdaleka a že má určitě něco za lubem. Proč by jinak bydlel právě tady?

Mužíček se rád procházel po Praze, ale jenom po Starém Městě. Nebo po Malé Straně. Do novějších čtvrtí nechodil, bylo tam moc lidí, moc aut, moc spěchu a moc hluku.

Nejraději kráčel úzkými uličkami, průchody a dvorky, kam zabloudilo jen málo cizinců. Nebo přešel Karlův most a posadil se na lavičku v parku na Kampě. A díval se na Vltavu, která šuměla a drnkala na hřebínek jezu. Tady někdy vydržel až do pozdního večera, kdy se modř hladiny řeky spojila s modří oblohy. Sedával tu, dokud měsíc nepotkal hvězdy.

Ať šel kamkoli, nikdy se neopomněl zastavit před starožitnickým obchodem poblíž Betlémského náměstí. Měl snad zálibu ve starodávných koflíčcích nebo v historických zbraních? Ba ne, v těch jeho pravidelných návštěvách vězelo něco docela jiného. Za výlohou obchodu totiž stála porcelánová panenka Labutěnka, stála tam smutně a bez pohnutí.

Mužíček stanul jako obvykle před výkladem, objal panenku něžným pohledem a tiše jí říkal: „Jste nejkrásnější ze všech porcelánových dívek, Labutěnko. Až vyhraju na los, který jsem si minulý týden koupil, vyplatím vás a odjedeme spolu k moři. Máte ráda moře?“

Panenka neodpovídala. Dívala se na mužíčka i nedívala a její modré oči neprozrazovaly, zda s jeho návrhem souhlasí.

A nikdo nevěděl, proč vlastně se mužíček den co den zastavuje před starožitnictvím a proč tam vždycky tak dlouho otálí.

Vlastně přece. Hromotluk Anciáš, který vládl všem věcem v obchodu, ho pokaždé pozoroval se zlomyslným úsměškem. Neměl toho moc na práci, protože jen málokdo zavítal dovnitř, aby si něco koupil. Lidé neměli čas na staré věci, raději sháněli nové a ještě novější, které jim nabízely reklamy. Ale mužíček hromotluka neviděl, nevšiml si jeho pošklebku, neboť vnitřek obchodu byl potemnělý a do výšky mužíčkovy buřinky jej zahrazovalo matové sklo.

Až jednou. Mužíček opět postával před výlohou a šeptal panence: „Tentokrát mi to zase nevyšlo, nic jsem nevyhrál, Labutěnko. Ale mám nový los. Uvidíte, že se na nás usměje štěstí. Až budu mít dost peněz, vykoupím vás z vašeho zaskleného vězení a odjedeme spolu do hor. Máte ráda hory?“

Panenka neodpovídala. Jenže ze dveří vyšel hromotluk a založil si ruce v bok.

„Co mi tady věčně okouníte?“ řekl hádavě. „Chcete snad vyloupit můj obchod?“

„Ani nápad,“ ujišťoval ho mužíček. „Jak bych se mohl něčeho takového opovážit? Nejsem zloděj, jsem spořádaný člověk. Jenom se mi líbí… líbí se mi některé věci, které máte vystaveny ve výloze…“

„Tak si je kupte, nebo odtud zmizte!“ zvýšil hromotluk hlas a pokročil k mužíčkovi, jako by ho chtěl vyprovodit pěstmi. „Ať už vás tu nevidím! Jestli vás ještě jednou přistihnu, jak civíte do výkladu, zavolám policii.“

Mužíček smutně odcházel. A hromotluk bez meškání vyměnil cedulku s cenou, která ležela vedle porcelánové panenky. Labutěnka od této chvíle stála dvojnásobek.

Byl Anciáš zlý člověk? Kdyby se všechno v životě dalo tak přesně odhadnout jako ve starých pohádkách…

Každopádně nevražil na mužíčka, protože i jemu se líbila panenka Labutěnka. Obával se, že jednoho dne ten skrček vstoupí dovnitř, vysází na pult peníze a Labutěnku si odnese. Zdálo se mu, že mu ji bere už svými pohledy a tichým dvořením. Proto ho chtěl zastrašit a proto tak nadsadil panenčinu cenu.

———————-

Pokud i po přečtení ukázky stále váháte, zda si knížku pořídit, vězte, že její autor, Zdeněk Karel Slabý, je velmi oblíbeným a oceňovaným spisovatelem knížek pro děti. Můžete si u nás prohlédnout i jiná jeho díla (Tři banány) nebo si přečíst některou z našich recenzí, například ke knize Dívka z Černé věže.

Knihy s logem GRADA vycházejí v České republice již od roku 1991. Nakladatelství Grada si za dobu své existence vybudovalo pozici největšího tuzemského nakladatelství odborné literatury co do objemu tržeb, počtu vydávaných nových titulů i šíří oborů své působnosti a to jak v České tak i ve Slovenské republice.

Související knihy

Slabý, Zdeněk Karel

Grada, 2015