Je mi už skoro pět let. Kromě jiných velkých starostí převažuje jedna.
„Kdy už konečně půjdu do školky?“
„Musíš ještě trošku povyrůst. Až budeš velká, půjdeš do školky,“ říká maminka.
„Chci být už velká. Pak to všechno začne. Pak přijde ten správný opravdový život,“ říkám s nadšením.
„Jdi, ty brepto,“ směje se maminka.
Dlouho očekávaný den nastal.
Jdu do školky.
Maminka mě tam vede.
Ale nikdo mi předtím neřekl, že mě tam nechá samotnou.
Probrečím několik hodin.
Pak si pomalu zvykám.
Nepřišlo mi to jako ten pravý život.
I když – jsou tam dva bráškové, dokonce dvojčata.  Stali se z nás kamarádi. Nevím, kterému z nich mám dát přednost. Který mě víc zajímá. Náš vztah zůstává v oblasti kamarádství. Mít dva ctitele mě tenkrát nenapadlo.
Těším se do školy.
Budu už velká. Naučím se spoustu zajímavých věcí.
Nemohu se dočkat.
Pak teprve nastane ten správný život.
Nastupuji do školy.
Poznávám nové spolužáky, nové věci.
Učení mě baví.
Těším se na prázdniny.
Všichni se těší na prázdniny.
Známky mám výborné.
O prázdninách si hraju na naší zahradě.
Nic zvláštního.
Přicházím na to, že ve škole je spousta zajímavějších věcí.
A tak to jde dál.
Pořád doufám, že přijde okamžik, kdy se přede mnou rozestře ten pravý život.
Skončím základní školu, střední školu. Pak najednou jsem přijata na JAMU, obor herectví.
Tam je taková spousta nových věcí, nových lidí, nových zážitků, že nestíhám přemýšlet o životě.
Šťastně dokončím vysokou, jdu do angažmá. Všechno rychle plyne.
Seznámím se se zajímavým mladým mužem.
Vezmeme se.
Začneme bydlet u jeho matky.
Musíme chodit přes její pokoj.
„Až budeme mít své bydlení, pak teprve začne ten pravý život,“ říkáme si navzájem.
Podaří se nám získat po dědovi pavlačový malý byt.
„Až si ho zařídíme, to teprve bude ono.“
Bereme si půjčku na zařízení bytu.
„Až ji zaplatíme, pak už budeme v klidu. Pak to začne být to pravé.“
Bereme si další půjčku.
Pak se stěhujeme do většího bytu.
Upravujeme ho. Vybavení řešíme půjčkou.
„Až ji zaplatíme, pak se budeme mít líp. Budeme si moct občas dovolit zajít na oběd do restaurace. Pak to teprve bude ono.“
Stěhujeme se do Prahy.
Hraji v několika filmech.
Manžel dostal zajímavou práci na Barrandově.
„Ještě si musíme zařídit tenhle pražský byt. Pak už se budeme mít krásně.“
Pomalu si zařizujeme byt.
Jde to ztuha.
Výdělky jsou malé.
„Ale až dostanu větší roli ve filmu, všechno se změní. Pak začne ten pravý život.“
Oba se snažíme. Pracujeme, co nám síly stačí.
Jednoho dne si položím zásadní otázku: „Kdy vlastně začne ten skutečný, opravdový život?“
Odpověď nenacházím.
„Je to opravdu závislé na tom, abychom měli o dvě skříně víc? Abychom měli červenou kuchyň, která se mi tak líbí, a ne bílou? Je to závislé na tom, abych měla víc oblečení i vícero bot? Kvůli tomu i další skříně a další botník?“
Nevím.
Nenacházím odpověď.
„Kdy tedy skutečně začne ten pravý život?“
Nikdo mi neporadí.
Jednoho dne se probudím. Podívám se z okna. Svítí sluníčko. Vybízí k procházce v parku.
A najednou to přišlo.
Myšlenka.
Hluboké poznání.
Téměř šok.
„Vím to!“ křičím na manžela. Pak zmlknu. Manžel na mne zírá. Čeká vysvětlení.
„Je to tady a teď.“
Nechápe.
„Ten pravý život už dávno máme. Probíhá právě teď. A právě tady, kde jsme. Žádný jiný, lepší nebo opravdovější život už nepřijde. Všechno, co prožíváme od narození až do současnosti, je to pravé. Musíme si to uvědomit. Musíme za to převzít odpovědnost. Musíme opravdu žít. Nic lepšího nepřijde. Přesně tohle je ten správný opravdový život,“ šeptám se slzami v očích. Jsou to slzy štěstí. „Konečně jsem si uvědomila cenu všeho, co se děje. Každý okamžik je vzácný.“
Manžel mě popadne do náruče. Vášnivě mě líbá.
Oba slzíme. Jsme šťastni.
Není na co čekat.
Už dávno žijeme krásný, úžasný život.
Tady a teď.

Hana Militká

Pocházím ze čtyř dětí. Doba byla zlá a neveselá. Ale nám bylo docela fajn. Vystudovala jsem základní školu se samými jedničkami, pak Střední ekonomickou školu, byla to vyšší škola, měla jsem i vyšší známky.
V 19 letech jsem vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla jsem přijata na JAMU, obor herectví.
Na studiích jsem si užila se svou nejbližší kamarádkou, se kterou jsme se půl roku nesnášely. Od té doby se máme rády, jako kdyby od studií neuteklo 40 let. Nic na našem vztahu čas nezměnil. Nastoupila jsem do angažmá Divadla na provázku.
V roce 1981 jsem s manželem odešla do Prahy. Měla jsem velké štěstí, že jsem hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Od roku 1985 hostuji v Národním divadle. V současnosti ve hře Naši furianti.
Moje psaní začalo, když zemřel můj táta, poslední z té generace v naší rodině a mně se dostalo do ruky stařičké album mojí babičky a dědy. Některé fotky z alba jsem nikdy neviděla a dalo mi velkou práci určit, kdo na nich je. Tenkrát mě napadlo: „Pokud naše generace neudělá nějaký popis všech fotografií, další generace je vyhodí do smetí. Budou to pro ni fotky neznámých lidí.
Pustila jsem se do Kroniky rodu Hudousků, která má 360 stránek. Velikost A4. Vydala jsem ji vlastním nákladem jen pro soukromé účely.
Pak jsem napsala Povídky z povětří. Podařilo se mi najít čistě náhodou vynikající lidi v nakladatelství Krigl. Pan Vladimír Krigl a jeho rodina mě velmi podpořili v mé tvorbě. Pracovala jsem na povídkách se šéfredaktorem tohoto nakladatelství panem Jiřím Halberštátem. Mám veliké štěstí, že jsme na jedné umělecké vlně. Splnil se můj sen najít přátele v této branži. Další můj sen byl splněn, když vyšly povídky. A nadcházející vydání mé oficiálně druhé knihy je pro mne neuvěřitelné a naplňuje mě štěstím. Jedná se o zcela jiný žánr. Jde o detektivní román. Lásku k detektivkám jsem zdědila po svém tátovi a jeho babičce. Na detektivním románu jsem opět pracovala s panem Jiřím Halberštátem. Spolupráce s ním je pro mne velkou spisovatelskou školou.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013