Kniha Sportovní pohádky náleží do ediční řady Pohádkové čtení, kterou vydává nakladatelství Grada.

Andílek

(atletika)

Damián byl andílek neposeda. Ani chvíli nevydržel v klidu. Na nebeském obláčku hopsal jako na trampolíně. Když to viděli i ostatní andílci, hned se přidali. V nebi z toho bylo hotové pozdvižení.

„Co je to tady za rámus? Copak takto se chovají andělé?“ přišel je napomenout nejváženější anděl.

Andílci okamžitě zmlkli a přestali hopsat.

„Ať se to už nikdy neopakuje!“ řekl se zdviženým prstem a pak odešel.

Malí andílci chvíli jen tak tiše seděli, ale pak dostal Damián další nápad. Načechral obláček tak, aby byl co nejvyšší, a pak do té obláčkové hromádky s rozběhem skočil. Ostatním andílkům se to hned zalíbilo, a tak začali řádit znovu. Jeden po druhém se s chutí zabořili do měkkého obláčku.

Bylo u toho opravdu veselo, a tak není divu, že je opět přišel napomenout nejstarší a nejváženější anděl.

„Co to tady zase vyvádíte?“ zeptal se nazlobeně a vlastnoručně vrátil obláček do původní podoby, takže už nebyl tak načechraný jako před chvílí. Andílci se opět způsobně posadili na obláček a přestali dovádět.

Dlouho jim to ale nevydrželo. Hlavně díky Damiánovi. Když okolo nich letěl jiný obláček, napadlo ho, že by na něj mohl přeskočit. Vyčkal na správný okamžik.

Když byl obláček nejblíž, tak se pořádně odrazil a skočil. Povedlo se! Za nadšeného jásotu a povzbudivého tleskání Damián přistál na druhém obláčku. Hned se rozběhl a skočil zpátky, aby mu obláček mezitím neodplul.

To byla pro Damiána teprve ta pravá zábava. Skákal z obláčku na obláček, jako kdyby poskakoval po kamenech v řece, ale nikdo jiný už se k němu nepřidal. Ostatní andílci se báli. Damián byl tak rozdováděný, že nevěděl, kdy přestat. A tak se stalo, že se okolo prohnal vítr a obláček Damiánovi odfoukl dřív, než na něm stačil přistát. Damián ztratil pevné nebe pod nohama a padal dolů. Dopadl přímo na zem.

Je známo, že andělé přinášejí štěstí, ale sami mají štěstí také. Damián dopadl pěkně do měkkého. Ocitl se totiž na sportovním stadionu, přímo na žíněnce pro skok do výšky. Pořadatelé se divili, že jim další závodník spadl přímo z nebe, ale nechtěli zdržovat, tak mu na záda přesně mezi křídla připnuli startovací číslo a poslali ho na rozběh k novému skoku přes laťku.

Andílek byl nadšený. Nic podobného v nebi není, a tak byl ve svém živlu. Ani nemusel používat křídla, aby vyhrál. Po vítězství ve skoku do výšky se přesunul na běžeckou dráhu. Dobře se díval, jak si sportovci klekají do startovních bloků, a při dalším rozběhu se postavil na start. Po výstřelu ze startovní pistole vystřelil jako raketa a do cíle doběhl jako první. Pak házel koulí i oštěpem, skákal do dálky i o tyči, běhal přes překážky a vyzkoušel si snad všechny atletické disciplíny. Celý den si náramně užil, ale když se začalo stmívat, nadešel čas vrátit se zpátky do nebe. Od té doby ho na žádném stadionu nikdo nikdy neviděl. Na zemi ale po Damiánovi zůstaly rekordy, které se teď sportovci snaží postupně překonávat.

Jak princ Filip vysvobodil princeznu

(horolezectví)

V jednom království žili král Jan s královnou Jitkou, a ti měli překrásnou dceru. Princezna Jindřiška byla moc milá. Stále měla dobrou náladu a navíc rostla do krásy. Nápadníků měla habaděj, ale nemohla si mezi nimi vybrat. Princové se jí dvořili, ona jim oplácela úsměvy a byla k nim milá. Pan král s paní královnou předpokládali, že budou nejspíš brzy chystat svatbu. Nepočítali ale s tím, že o ruku princezny Jindřišky přijde žádat i zlý čaroděj.

Jednoho pochmurného dne se nebe zatáhlo, udeřil hrom a současně s ním někdo zaklepal na železná vrata.

„Přišel jsem žádat o ruku princezny Jindřišky,“ oznámil hlubokým hlasem a místo pozdravu mávl svým dlouhým rudým pláštěm. Stráže ho dovedly do zámku, přímo před pana krále.

„Chcete žádat o ruku mé dcery?“ zopakoval pan král otázku, aby získal chvíli času na přemýšlení. Odjakživa měl na lidi čuch. Uměl odhadnout, jaký kdo je, a zrovna tenhle pán se mu moc nezdál.

„Ano, a to hned!“ řekl muž v plášti a lehce přitom dupl podpatkem levé boty.

Jestli měl král Jan před chvílí pochyby, tak teď si byl naprosto jistý. Tohle není ten pravý ženich pro jeho jedinou dceru. Nahlas to ale pochopitelně neřekl, aby nápadníka neurazil. Místo toho začal opatrně kličkovat: „Ještě jste se ani nepředstavil,“ řekl lehce vyčítavým tónem. „Vůbec nevím, s kým mám tu čest!“

Muž v rudém plášti se uklonil a smekl svůj nezvykle vysoký klobouk. „Jsem Čaroslav,“ odpověděl hrdě. Ani nemusel dodávat, že je čaroděj. Panu králi to okamžitě došlo. Byl pevně rozhodnutý se čaroděje zbavit.

„Ale princezna Jindřiška je nemocná. Má nevyléčitelnou nemoc,“ uchýlil se ke lži pan král. Jenže v tu chvíli vplula do sálu zdravá a krásná princezna. Od pobíhání po zámecké zahradě měla ještě zrůžovělá líčka. Čaroděj se na ni podíval potěšeně, ale pan král doslova vyděšeně.

Jindřiška hned věděla, že něco není v pořádku. „Stalo se něco?“ zeptala se svého tatínka.

„Ale nic, jen tady pan Čaroslav by si tě chtěl vzít za ženu,“ oznámil král své dceři s důkladným důrazem na slabiky ča a ro.

Jindřiška byla chytrá a tatínka dobře znala. Pochopila, že se mu pan Čaroslav nelíbí. Ani jí nebyl sympatický. „Já se vdávat nechci!“ řekla bez okolků a odešla do své komnaty.

Čaroděj Čaroslav se rozzuřil. „Když tě nebudu mít já, tak nikdo jiný!“ zahromoval a zmizel neznámo kam. Na zámku nastalo pozdvižení. Když se to doneslo i k paní královně, museli ji ovívat a dávat studené obklady na čelo. Nejhorší ale bylo, že nikdo nevěděl, co tím čaroděj myslel.

Poznalo se to záhy. Dny, týdny a měsíce se střídaly jeden za druhým a jednoho dne princezna čirou náhodou potkala milého mladíka, do kterého se zamilovala. A když rodiče zjistili, že je to opravdový princ, brzy se konala svatba.

Princezna Jindřiška si ale štěstí s princem Filipem neužila dlouho. Hned po prvním svatebním políbení pro ni přišel zlý čaroděj Čaroslav a odnesl ji na nejvyšší a nejstrmější skálu, která v okolí vyrostla. Tam lusknutím prstu postavil vysokou věž a do ní princeznu uvěznil. Stačil pouhý okamžik, aby se dokonalé štěstí proměnilo v obrovské neštěstí. Princezna plakala, naříkala, volala o pomoc, ale všechno bylo marné.

Princ Filip byl zoufalý. Rád by svou milovanou Jindřišku vysvobodil, ale létat neuměl. Na tak strmou skálu se snad ani jinak dostat nedá. S hlavou v dlaních seděl pod skálou a přemýšlel, ale nic kloudného ho nenapadlo. Až ráno. V noci se mu totiž zdál sen, ve kterém jako pavouk po kolmé skalní stěně vyšplhal až nahoru. Ten sen byl pro něj užitečný. Zajistil si dlouhá a pevná lana, skoby, kladívko a další potřebné vybavení a pustil se do šplhání. Lezl po hoře hbitě, jako kdyby byl opravdový pavouk. Upevnil skobu, provlékl jí lano a lezl zase dál. Kupředu ho hnala opravdová láska.

Povedlo se. Princ Filip nakonec celý zpocený a s prsty rozedřenými do krve vyšplhal na vrchol hory. Dostat se do věže už pro něj byla hračka. Jindřiška byla šťastná. Věděla, že Filip je ten nejlepší muž na světě. Když se jim oběma podařilo po laně dostat zpátky na zem, byli k smrti unavení, ale spokojení, že mohou být zase spolu.

Od této chvíle jim jejich štěstí nikdo nezkalil. Princovi neřekli lidé jinak než horolezec. A od těch dob se po jeho vzoru mnozí další mladíci snaží vyšplhat na skály. Co kdyby tam na vysvobození čekala další princezna?

———————————————–

Líbila se vám ukázka? Prolistujte si ji celou přímo na stránkách nakladatelství!

Sportovní pohádky napsala Zuzana Pospíšilová a ilustroval je Michal Sušina. A nejsou zdaleka prvním pohádkovým dílem, které spolu tato dvojice vytvořila! Toto duo se podílelo i na knize Pohádky z parkoviště, na kterou si u nás můžete přečíst recenzi, nebo na titulu Chechtavé pohádky, odkud vám můžeme nabídnout ukázku.

Knihy s logem GRADA vycházejí v České republice již od roku 1991. Nakladatelství Grada si za dobu své existence vybudovalo pozici největšího tuzemského nakladatelství odborné literatury co do objemu tržeb, počtu vydávaných nových titulů i šíří oborů své působnosti a to jak v České tak i ve Slovenské republice.

Související knihy

Pospíšilová, Zuzana

Grada, 2015