Agatha Mary Clarissa Millerová se narodila 15. září 1890 v přímořském městečku Torquay v jihozápadní Anglii do poměrně zámožné rodiny střední třídy. Jak už tehdy bývalo zvykem, ani Agatha v raném věku nechodila do školy. Nezvyklé na tom ovšem bylo, že v domácím učení se jí většinu času věnoval její otec Frederick, který byl původem Američan. Matka Clara, Angličanka každým coulem a mimochodem i skvělá vypravěčka, chtěla, aby se její dcera naučila číst až v osmi letech. Pro jediné dítě v domě to byla výzva. Lehce znuděná malá Agatha, jejíž dva sourozenci byli už dávno velcí, se proto sama naučila číst již v pěti letech! Dětské příběhy tak mohly rozvíjet fantazii malé holčičky, která si hrála s imaginárními kamarády, zvířátky, navštěvovala hodiny tance a později začala psát i první básničky.

Jednou z nejšťastnějších věcí, která se vám v životě může přihodit, je prožití hezkého dětství. Mé dětství bylo velmi šťastné.

Tehdy ovšem začala mít rodina finanční potíže. Nějakou dobu strávili ve Francii, a když bylo autorce jedenáct let, její táta po sérii infarktů zemřel. Tato událost všechny šokovala a následné finanční problémy se staly nepřítelem číslo jedna. Nakonec ale Agatha spolu s matkou našla řešení a teprve ve svých šestnácti letech, v roce 1906, mohla konečně odjet studovat do Paříže. Svůj talent objevila v hudbě. Uměla krásně zpívat a hrát na piano, ale jelikož se před publikem příliš ostýchala, nakonec od kariéry veřejně vystupující zpěvačky upustila. O dva roky později se začala bavit psaním krátkých příběhů, které byly publikované až v třicátých letech. Tehdy ovšem žádné spisovatelské ambice ještě neměla.

Ani jednou mě nenapadlo, že bych se někdy stala spisovatelkou. Můj pravopis byl příšerný.

V roce 1912 se autorka setkala s mladým důstojníkem Archie Christiem, za kterého se, i přes nepříznivou finanční situaci, na Štědrý den o dva roky později provdala. Jejich společné manželství mohlo ale pořádně začít až v roce 1918, kdy byl Archie přesunut z Francie do Londýna, kde Agatha pracovala jako dobrovolnice u Červeného kříže. Na popud své sestry Madge se v té době také vrátila ke svým příběhům. A tak se během první světové války zrodila postava, která zůstává legendární i po desetiletích – belgický detektiv Hercule Poirot.

Právě pro zmiňovaného detektiva byl zlomovým bodem rok 1919. Kromě toho, že tehdy autorka porodila svou jedinou dceru Rosalind a její manžel našel po válce pracovní místo, získala Agatha také vydavatele pro svou první knihu – Záhada na zámku Styles. Postavu inspirovanou belgickými uprchlíky tak poprvé v roce 1920 poznala i široká veřejnost.

Od té doby se autorčina spisovatelská dráha rozjela naplno. Experimentovala s nejrůznějšími typy příběhů a různými postavami a inspiraci nalézala i v těch nejvšednějších věcech. Po svém debutu, v němž bylo několik nejasností, se později o určitých pasážích svých děl raději radila s odborníky. Ona sama byla odbornicí na jedy, jichž ve své tvorbě hojně využívala. Naprosto dominantními se staly detektivní příběhy. Psala o světě, který viděla a znala, inspirovaná armádními muži, váženými pány a dámami, vdovami, doktory a lidmi z jejího rodinného kruhu a z řad přátel a známých. Byla skvělou pozorovatelkou. Vesnickou politiku, místní rivalitu či rodinnou žárlivost tak mnohdy popisovala až bolestně přesně. Její vnuk ji později popisuje jako osobu, která více poslouchala, než mluvila, a také viděla víc, než bylo vidět.

Po Poirotovi tak přišel známý detektivní pár Tommy a Pentlička a nesmíme zapomenout zmínit ani Vraždu Rogera Ackroyda, knihu, která vyšla v roce 1926. Titul je významný tím, že patřil mezi autorčinu desítku nejoblíbenějších a zároveň je prvním dílem, v němž sám vypravěč vystupuje jako darebák. Také rok, kdy kniha vyšla, byl pro Agathu zlomovým. Její matka tehdy zemřela a ona sama procházela manželskou krizí. Někteří možná ví, že v té době došlo k jejímu záhadnému jedenáctidennímu zmizení. Aby se její manžel vyhnul vězení, musel ve chvíli, kdy byla autorka nezvěstná, uvést jako alibi, že svůj čas trávil s milenkou. Agatha ke svému zmizení dodala jen to, že trpí výpadky paměti, tudíž si okolnosti nepamatuje. O dva roky později bylo manželství rozvedeno.

V roce 1930 se čtenáři v knize Vražda na faře poprvé pořádně seznámili s postavou slečny Marplové, starou dámou, která různé případy řeší na základě své intuice a vyprávění. Ve stejném roce Agatha Christie uzavřela své druhé manželství – tentokrát s Maxem Mallowanem, o patnáct let mladším archeologem. V manželství s ním se rozhodně projevil autorčin smysl pro humor…

Mít za manžela archeologa má jednu obrovskou výhodu. Čím jste starší, tím jste pro něj zajímavější.

Následující léta byla velmi produktivní – každý rok stihla napsat dvě až tři knihy, cestovat na návštěvy ke své rodině a několik měsíců trávit se svým manželem na archeologických nalezištích. Sama prozradila, že promýšlení příběhu je stálo někdy tři týdny, jindy i devět měsíců. Samotné napsání knihy pak přibližně tři měsíce. V té době tak vznikala známá legendární díla, z nichž můžeme vybrat například tituly Vražda v Orient expresu (1934), Smrt v oblacích (1935), Vraždy podle abecedy (1936), Smrt na Nilu (1937) a Deset malých černoušků (1939). Poslední zmiňovaný román patří podle celosvětového průzkumu mezi nejoblíbenější titul z kompletního seznamu děl Agathy Christie. Vypráví se v něm o deseti cizích lidech z různých sociálních vrstev, kteří se spolu ocitnou na izolovaném ostrově, kde začnou za podivných okolností umírat…

Nastávající válečná léta trávil Max v Káhiře, zatímco Agatha setrvávala v Anglii, psala a pracovala jako dobrovolnice v lékárně. V reakci na válečnou situaci napsala kromě dalších i vlastenecky laděný román N či M? (1941) a v roce 1943 už fungovala jako babička na plný úvazek, když Rosalind porodila jejího vnuka Mathewa.

Poté, co se její manžel po válce vrátil, Agatha kvůli daňovým dopadům své psaní trochu zvolnila. Několik titulů vydala i pod pseudonymem Mary Westmacott a spolu s Maxem si zase začali užívat cest na Blízký východ. Od padesátých let začala psát i divadelní hry. Pro nás známá je například Past na myši (1952) nebo Svědek obžaloby (1953). Zajímavostí je, že v období po druhé světové válce začala autorka hojně využívat tehdejšího horkého vynálezu – diktafonu. Její vnuk Mathew k tomu později prozradil, že ji nikdy neviděl knihu psát. Měla spousty sešitů, do kterých si patřičné postřehy a nápady zaznamenávala a později vše v ucelené formě namluvila a nahrála. Její asistentka nahrávky přepsala a Agatha knihu poté už pouze poupravila.

V roce 1958 byla za své zásluhy jmenována Komandérkou britského impéria, o dva roky později se stejného ocenění dočkal i manžel. Max byl v roce 1968 ještě pasován na rytíře, zatímco Agatha roku 1971 získala od britské královny Alžběty II. titul Dáma britského impéria. Ve stejné době se však kvůli zranění nohy začal zhoršovat její zdravotní stav. V roce 1975, rok před její smrtí, vyšel poslední případ Hercula Poirota pod názvem Opona.

Agatha Christie Mallowan zemřela pokojně 12. ledna 1976 ve svém domě ve Wallingfordu. Za svůj život napsala 70 detektivních románů, 32 povídkových souborů, 16 divadelních her a jednu rozhlasovou, cestopis, dvě sbírky básní a vlastní životopis a paměti. Její knihy byly přeloženy do mnoha světových jazyků a mnohokrát zfilmovány. Zůstává tak jednou z mála autorek  patřící mezi přední světové představitele detektivního žánrů.

Zdroje:
http://www.agathachristie.com/about-christie/
http://www.agatha.cz/
http://www.spisovatele.cz/agatha-christie
http://kultura.zpravy.idnes.cz/nejoblibenejsi-kniha-agathy-christie-dwf-/literatura.aspx?c=A150902_113051_literatura_ob

Fotografie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Agatha_Christie