Přinášíme vám ukázku z knihy Šógunova dcera, kterou vydalo nakladatelství Metafora.

Místnost, osvětlená jedinou lucernou vydávající kalný přísvit, byla plná měsíčního světla. Na lůžku se pod přikrývkou choulila vychrtlá mladá žena. Její tvář byla ošklivou maskou z napuchlých vřídků pokrytých šedivou blánou, které jí nedovolovaly mít otevřené oči a lepily se jí na ústa jako pijavice. Z boláků na lebce vytékala skrze nakrátko ostříhané vlasy krvavá tekutina na polštář. Naříkala z bolesti, horečky a deliria. U lůžka klečela ošetřovatelka v modrém bavlněném kimonu s bílou rouškou přes obličej. Hladila ruce mladé ženy v palčácích, které jí navlékla, aby jí zabránila si vřídky škrábat, a tiše, konejšivě jí něco šeptala. Na podlaze pokryté tatami stál stůl zarovnaný miskami, špinavými kusy látek a keramickými nádobami s léky. Na dalším stole stály bronzové nádobky, v nichž se pálily vonné látky. Kouř z nich plnil vzduch štiplavě svíravým oparem, který měl vyhnat zlé duchy nemoci. Na nástěnných malbách krajin s močály vyhlíželi dychtivě z rákosí jeřábi, volavky a divoké husy jako mrchožraví ptáci čekající na mrtvé tělo. Namalované vodní lilie vadly v puchu rozkládajícího se masa mladé ženy.

Přes dveře visel závěs z tenoučké bavlněné látky. Za ním se rýsovaly dvě nezřetelné postavy. Postávaly v temné chodbě před pokojem pro nemocné a nahlížely dovnitř skrze průsvitnou látku, která je měla chránit před nákazou. Jedním z té dvojice byl muž oblečený v honosně zdobném hedvábném kimonu, v kabátci a volných kalhotách. Měl krátké nohy a dlouhý trup se širokými rameny. Na temeni měl vyholenou korunku, znamení samuraje. Vlasy, stažené do obvyklého copánku, se leskly libavkovým olejem. Jeho společnicí byla starší žena. Její střízlivé šedivé roucho halilo tělo, které bylo hubené a bezmasé jako kostlivec. Stříbrem prokvetlé černé vlasy, vyčesané do vysokého uzlu a upevněné lakovanými hřebeny, lemovaly úzký obličej, jehož pravá tvář byla zkroucená, s uzlíky svalů a pravé oko napůl zavřené jakoby bolestí.

„Existuje ještě něco, co bychom pro ni mohli udělat?“ otázal se muž.

„Podle lékařů vůbec nic,“ pronesla precizním, kultivovaným tónem. „Říkají, že neštovice nejsou vždy smrtelné, ale Curuhime je na tom špatně.“ Odmlčela se a pak jízlivě dodala: „Býval byste to slyšel, kdybyste byl v posledních dnech někdy doma.“

Muž se otráveně ohradil: „Mám důležitější věci na práci.“

„Co může být důležitějšího než se starat o manželku na smrtelném loži?“

Muž sykavě nasál vzduch skrze zuby. „Alespoň to už nebude dlouho trvat.“

„Což vás jistě těší,“ podotkla stará žena kousavě.

„Nemyslím na sebe,“ odsekl dopáleně muž. „Myslím na Curuhime. Nechci, aby dlouho trpěla.“

„Jaká škoda, že jste na ni nebral ohledy v době, kdy to mohlo být k něčemu dobré.“

Muž sežehl stařenu zlostným pohledem. „Díky bohům, že taková šťouralka jako vy už se do mých záležitostí nebude plést.“

Žena strnula jako bleskem ozářený strom v bouři. Její pokroucená tvář ztvrdla odhodláním udržet si klidný výraz. „Měl byste děkovat bohům, jestli vás za vaše zlé skutky nepotrestají.“

Pohyby mladé ženy v komnatě ustaly. Její pofňukávaní sláblo, až nakonec umlklo docela. Samuraj se stařenou ji pozorovali v rozhořčeném mlčení. Dech nemocné hlasitě chrčel v hrdle, pak utichl. Její hruď se naposledy zvedla a poklesla.

Stará žena si zakryla dlaní ústa a přes prsty se jí kutálely slzy. Muž nafoukl tváře a vydal zvuk, který byl spíš znamením úlevy než lítosti.

Ošetřovatelka zvedla jídelní tyčinku obalenou na jednom konci bavlnou. Namočila bavlnu do šálku s vodou. Pak navlhčila mladé ženě opuchlé rty, a poskytla jí tak macugo-no-mizu posledního okamžiku, poslední pokus o oživení mrtvého. Mladá žena však kapky vody nepolkla, ani se nepohnula. Voda jí skapávala ze rtů a leskla se ve světle lucerny. Ošetřovatelka pohlédla ke dveřím a zavrtěla hlavou.

Oba diváci jen mlčky stáli. Nejméně jeden z nich věděl, že tato smrt je mnohem komplikovanější záležitostí, než by se mohlo zdát. Oběma bylo jasné, že bude mít vážné důsledky. Stará žena se obrátila ke svému společníkovi. Uplakané oči měla tak plné žalu, že do nich nedokázal pohlédnout. Pak se provokativním tónem otázala:

„Kdo chce oznámit šógunovi, že jeho dcera zemřela?“

Nakladatelství Metafora bylo založeno v roce 2001 a od té doby se zaměřuje zejména na literaturu překladovou, její autoři pocházejí ze všech koutů světa. Vydává ale i knihy českých spisovatelů a vybrat si můžete beletrii vážnou i veselou, thrillery i detektivky z minulosti, současnosti i budoucnosti, nebo knihy z oblasti esoteriky či východní filozofie.

Související knihy

Rollandová, Laura Joh

Metafora, 2015