Kdo ví, možná zrovna jako hrdinové knihy Holubí mambo, kterou již před lety poslal čtenářům neúnavný fabulátor C. D. Payne (*1949). Amerického autora proslavila po celém světě kultovní série Mládí v hajzlu, na niž navázal knihou Mládí furt v hajzlu. U nás vyšly i jeho romány Neviditelný, Dědictví aneb jak Helena ke štěstí přišla, Brenda veliká, Americké krásky a Nestydaté plavky a u jejich čtení se čtenáři dobře bavili. Holubí mambo dokonce zaujalo natolik, že v nakladatelství Jota připravili na začátek letošních prázdnin dotisk jeho druhého vydání.

Hlavními hrdiny knihy jsou laboratorní holubi, kteří byli proti své vůli vyhoštěni militantními ochránci zvířat z pohodlných klecí výzkumného ústavu a vrženi do reálného světa. Obyvatelé klece „C“ Petřík, Gadžo a Robin měli za úkol kouřit cigarety, pít sherry a zobat Prvotřídní holubí zob a jejich opatrovníci jim říkali „kluci“. Tak došli k názoru, že jsou vlastně také lidé.

Teď ovšem musí přežít v realitě, která je na hony vzdálená jejich lenošení v bezpečné kleci. Sehnat jídlo, pití a kuřivo je pro malé holuby neumějící létat velký problém, a to ani nemluvím o kočkách, autech, jestřábech a lidech, kteří neustále ohrožují jejich životy. Ve světě, který je tolik nebezpečný, jim pomohou obstát ptačí přátelé, kteří se k jejich malé komunitě postupně přidávají. Zažijí u toho spoustu legrace a možná nakonec pochopí, jaká je jejich pravá identita.

Po první stránce knihy jsem se trošku lekla, co že to vlastně budu číst, a bála jsem se, že mě čeká ptačí sci-fi postavená na převrácených rolích – něco jako Válka s mloky. Naštěstí o nic takového nešlo. Ač si pták myslí, že je člověk, zůstává pěkně obyčejným opeřencem, který se přiživuje na lidech a bojí se svých přirozených nepřátel. Přesto se dá v knize najít i moudro, které bývá vlastní bajkám, ač o bajku nejde.

„Láska je jako zapálená cigareta. Doutnající vášeň může dlouho hořet, aniž se o ni kdo stará. Někdy ji uhasí náš nezájem, jindy na ni někdo šlápne nebo dohoří až k filtru a začne smrdět. Jindy ji může jediný šluk ve správnou dobu znovu rozhořet.“ (str. 76)

Holubí uličníci od začátku až do konce bojují jen o to, aby se vrátili do své klece v laboratoři, a touží se pomstít těm, kteří je z pohodlného života s dobře míněným úmyslem vytrhli. Autor tak upozorňuje na nesmyslnost osvobozování zvířat uvyklých životu v zajetí, ukazuje, jak obtížné je pro tyto tvory ve světě plném nebezpečí přežít. Ale stejně jako vše, i tato mince má dvě strany. A na té druhé stojí poučení, pokud vidím určitý výsek, ještě to neznamená, že znám celý svět, a jen blázen by se vracel ze svobody zpět do otroctví. Jen je třeba si uvědomit, co je to vlastně ta svoboda…

Dalo by říct, že na pozadí humoristického románu sledujeme řešení krize identity a to nejen té holubí. Přijmout své pravé já může být někdy velkým problémem. Myšlenek k přemýšlení je však v celém románu mnoho, ale máte naprostou svobodu se jimi nezabývat a jen si užívat rychle plynoucího veselého čtení. Záleží na vás, co si vyberete.

Přiznám se, že jsem se nejprve jen bavila, ale pak jsem musela i přemýšlet.

„Zdejší popelnice skrývají hojnější poklady, než jsme si vůbec uměli představit,“ ozvala se Julie ze svého hnízda. „Je to až k nevíře, jaké lahůdky se vyhazují.“
„Viděli jste někoho z domu?“ zeptal jsem se.
„Vyšli odtud dva malí kluci,“ hlásil pan Dulka. „Házeli si s nějakým balonem“
„To je tedy k smíchu,“ řekla Štístková. „Mají tolik peněz, a přitom takhle mrhají drahocenným časem a místo nákupů prohazují balon kovovou obroučkou na tyči. Svatá pravda: bohatství je pro bohaté věčná škoda.“
„Materialismus není cesta k osobnímu naplnění,“ prohlásil pan Dulka. (str. 149)

C. D. Payne mě znovu nezklamal. Opět píše tak přirozeně, jako by se dokázal do nějakého holuba převtělit a dokonale vylíčit jeho pocity, tedy jestli holub nějaké pocity má. A navíc se mu podařilo vtipně vylíčit i náš svět z ptačí perspektivy.

Máte-li chuť poznat holuby tak zblízka, jak jen to jde, určitě si neváhejte knihu Holubí mambo pořídit. Získáte víc než jen čtení na dovolenou…

Související knihy

Payne, C. D.

Jota, 2015