Knihu Děti, které přežily Mengeleho vydalo nakladatelství Grada.

Poprvé po mnoha dnech konečně naplno otevřeli dveře vagonu. Vítali jsme denní světlo spolu s námi nacpány další tucty Židů a tímto způsobem jsme až do dnešního dne cestovali neznámou krajinou, stále dál a dál od našeho domova v Rumunsku. Zoufalí a vysílení lidé se začali cpát ven. Držela jsem pevně za ruku sestru, své jednovaječné dvojče, zatímco nás dav strkal na rampu. Nebyly jsme si jisté, zda máme mít radost, že jsme konečně venku, nebo zda se máme strachovat, co přijde teď. Bylo velice chladné ráno a studený vítr nás štípal do holých nohou skrz naše vínové šatičky.

Poznala jsem, že je ještě velice brzy, protože slunce sotva vylezlo na obzor. Kamkoli jsem se podívala, všude čněly vysoké ostré ploty z ostnatého drátu. Na vysokých strážních věžích hlídkovaly stráže SS (což byla zkratka pro Schutzstaffel), a mířily na nás zbraněmi. Strážní psi, které esesáci drželi na vodítku, na nás štěkali, vrčeli a škubali vodítkem jako vzteklí. Jednou jsem podobně vzteklého psa viděla u nás na statku, s pěnou u huby a s blýskajícími se špičatými zuby. Tihle vypadali přesně takhle. Cítila jsem, jak mi buší srdce.

Kolem mé dlaně se sevřela ta sestřina, horká a vlhká od potu.

Hned vedle nás stála naše máma, táta a dvě starší sestry, Edit a Aliz. Slyšela jsem, jak matka nahlas šeptá otci.

„Auschwitz? To je Auschwitz? Co je tohle za místo? To není v Maďarsku?“

„Jsme v Německu,“ přišla odpověď.

Překročili jsme hranici německého území. Ve skutečnosti jsme byli vlastně v Polsku, to však ovládli Němci. V německém Polsku byly všechny koncentrační tábory.

Nevzali nás do maďarského pracovního tábora na práci, ale do nacistického koncentráku, abychom tam zemřeli.

Než jsem vůbec stihla takovou novinku strávit, ucítila jsem na rameni ruku, která mě tlačila na jednu stranu rampy.

„Schnell!  Schnell!“  Rychle!  Rychle!  Esesák poháněl zbývající vězně z dobytčáku ven na velkou rampu.

Zatímco nás strkali, Miriam se ke mně přitiskla. Slabé denní světlo se rozsvěcovalo a zase zhasínalo s tím, jak kolem nás natlačili vyšší lidi a posléze je zase hnali na jednu nebo na druhou stranu. Zdálo se, že některé vězně vybírají pro jednu věc a další zase pro jinou. Ale pro jakou?

V tu chvíli se zvuky kolem nás začaly vyostřovat. Esesáci třídili stále více lidí a posílali je na pravou nebo na levou stranu rampy. Psi štěkali a vrčeli. Lidé z dobytčáku začali plakat, naříkat i křičet zároveň. Každý chtěl být pohromadě se svými blízkými, všechny rodiny však začali násilím trhat a rozdělovat. Muži byli odděleni od žen, děti byly odděleny od rodičů. Ráno se proměnilo v naprostý chaos. Všechno kolem nás se zrychlovalo a zrychlovalo. Bylo to jako boží dopuštění.

„Zwillinge! Zwillinge!“ Dvojčata! Dvojčata! Ve vteřině se před námi zastavil esesák, který rázoval kolem. Upřel na nás s Miriam pohled a bedlivě si prohlížel naše ladící oblečení.

„To jsou dvojčata?“ zeptal se mámy.

Zaváhala. „Je to dobře?“

„Ano,“ řekl strážce.

„Jsou to dvojčata,“ odpověděla máma.

Beze slova mě s Miriam popadl a od mámy nás odtrhl.

„Ne!“„Mami! Mami! Ne!“

Miriam a já jsme křičely, plakaly a pokoušely se dostat zpět k matce, která zápasila s rukama nataženýma směrem k nám, zatímco ji jeden ze strážců držel, aby se mu nevytrhla. Poté ji drsně odhodil na druhou stranu rampy.

Křičely jsme. Plakaly. Prosily jsme, ale hlasy nám pomalu slábly v chaosu, hluku a zoufalství kolem. Nikterak však nezáleželo na tom, jak hlasitě jsme křičely a jak moc jsme plakaly. Byly jsme, a to i v davu špinavých vyčerpaných židovských vězňů, na první pohled jednovaječnými dvojčaty. A tak jsme byly s Miriam vybrány, abychom brzy stanuly tváří v tvář Josefu Mengelemu, nacistickému lékaři, známému také pod jménem Anděl smrti. Byl to právě on, kdo na rampě určoval, kdo bude žít a kdo půjde na smrt. Tohle jsme však zatím nevěděly. Jediné, co jsme věděly, byl fakt, že jsme náhle zůstaly samy dvě. Bylo nám v té době teprve deset let a nikdy jsme už neměly spatřit ani tátu, ani mámu, ani sestry Edit a Aliz…

——————————————-

Nechte se inspirovat a přečtěte si také náš článek o životních osudech v biografických románech.

Knihy s logem GRADA vycházejí v České republice již od roku 1991. GRADA si za dobu své existence vybudovala pozici největšího tuzemského nakladatelství odborné literatury co do objemu tržeb, počtu vydávaných nových titulů i šíří oborů své působnosti a to jak v České tak i ve Slovenské republice.

Související knihy

Buccieriová, Lisa Rojanyová – Korová, Eva Mozesová

Cosmopolis, 2015