Je tady jaro!

„Co to tam ty děti vyvádějí?“ Maminka Petra překvapeně kouká z okna kuchyně na zahradu a sleduje, jak její děti u vrátek vesele poskakují, točí se dokolečka. Jako kdyby tančily nějaký tanec. „Petře!“ přivolala tatínka, aby se taky podíval.

„Copak?“ ozvalo se z chodby.

„To musíš vidět! Viktora s Viktorkou asi zachvátila nějaká podivná nemoc.“

Tatínek Petr se postavil vedle maminky. Viktor, s nosem skoro u země, právě něco soustředěně pozoruje. Viktorka kolem něho běhá a máchá rukama jako větrný mlýn. Pak se vzali za ruce a točili dokolečka, div neupadli.

„Rozumíš tomu?“ zeptala se svého muže maminka Petra.

„Asi objevili poklad. Znáš je, všechno hned musí oslavit…“

„…a zadupat!“ skočila tatínkovi maminka do věty. „Podívej se, vždyť mají bláto až za krkem. Skoč pro ně, ať všechnu špínu nechají dole u pračky! Takhle bychom měly blátěné šlápoty po celém domě!“

Tatínek se zadíval na maminku, pak pochopil, že odporovat nemá cenu, a vypravil se za svými dětmi. On jejich nadšení pro bláto a dešťové potůčky sdílel. Vlastně ho dost mrzelo, že se k nim už nemůže taky přidat. Jak by to vypadalo, aby dospělý mužský skákal do louží. Vyšel tedy před vchod a děti přivolal. Nadšený Viktor se šmouhou na čele, mokrými rukávy a zamazanými koleny radostně běžel k tatínkovi a už z dálky hlásil:

„Tatí, tatí, už je to tady! Jaro! U vrátek se vyklubala první kytička, taková ta bílá!“

Viktorka pospíchala za bratrem. Byla o krapítek čistší, ale ne o moc. Z vlasů jí trčely větvičky do všech stran, možná jen na obličeji neměla tolik bláta. Její kalhoty také gumáky neochránily před vodou. Tatínek nasadil přísný výraz, i když v očích se mu smálo deset čertů. Jak by si rád zaskákal s nimi mezi stromy.

„To je moc pěkné, že už zima odchází, ale kvůli tomu nemusíte být mokří jako hastrmani a špinaví jako bláťáci! A co jste to vlastně u těch vrátek vyváděli?“

„Tančili jsme jarní tanec, aby už zima šla spát, a taky přivolávali sluníčko,“ hlásila Viktorka.

„Proto jste celí mokří?“ pokračoval ve výslechu tatínek.

„No, my jsme zjistili, že je ucpaný okap u garáže, tak jsme ho čistili od listí. Taky jsme si vzadu na zahradě dělali potůčky a tůňky. Víš, tam jak taje sníh na záhoncích, tam ti je vody.“ Viktor vykládal, máchal přitom rukama, až kolem něj stříkaly špinavé kapky skoro jako z vodotrysku. Tedy spíš blátotrysku.

„Tak už pojďte domů, musíte se převléct do suchého, nebo nastydnete a místo vítání jara budete ležet pod peřinou s parádní rýmou,“ pobídl je tatínek a strkal je před sebou do prádelny.

V prádelně se zuli, svlékli vše, co bylo mokré, takže skoro všechno, a jen ve spodním prádle pospíchali domů. Tatínek ještě očistil gumáky a vytřel blátivé stopy. Věděl, že by mu maminka pěkně vyčinila, kdyby to nechal až na ni. Děti mezitím vtrhly do kuchyně. Maminka zrovna vytahovala z trouby pekáč s buchtami. Jakmile se rozletěly dveře, hned se otočila ke svým potomkům.

„Tak alou do koupelny, umýt, převlíknout a dostavit se na čaj. Kde je táta?“

„Hned přijde, něco dělá v prádelně dole,“ hlásila Viktorka a pospíchala za bratrem.

Očista byla důkladná, nestačilo jen umýt si ruce, nakonec sourozenci skončili ve vaně, protože bláto vzdorovalo až hrůza. Pak bez odmlouvání pádili do pokojíku, aby se převlékli. Maminka posbírala zbytky oblečení a vypravila se k pračce. Na schodech se míjeli s tatínkem, který chtěl nazlobenou ženu uchlácholit.

„Tak se na ně nemrač, vždyť jen vítali jaro.“

„Chápu, ale bojím se, že se jich jaro polekalo a ještě na chvíli se nám schová,“ hudrovala maminka Petra, ale přitom se usmívala. Dobře si pamatovala, jak je takové přivolávání sluníčka báječné. Přísnost však je na místě! Takhle by děti zvlčily a to nejde! Už není malá holka, tak nemůže dělat dešťové potůčky. Je máma, musí prát a dohlížet na pořádek! Dala tatínkovi pusu a pospíchala napěchovat pračku.

Tatínek vystoupal po schodech do patra. Na chodbě už stáli vzorně umytí a v suchém oblečení Viktorka a Viktor. Čekali, co bude. Tatínek je pohladil po hlavách a strkal je před sebou do jídelny. Na stole na ně čekal talířek s buchtou a hrneček čaje.

„Tak si dejte svačinku a ven už radši nechoďte, maminka se tváří přísně.“

„Tati, můžeme za babi a dědou? On totiž děda neví, že už se vyklubala ven první bledulka. To se mu musí říct!“

„To je fakt. Tak až se najíte, vezměte dědovi s babičkou po buchtě a běžte je navštívit. Však už se jim jistě stýská,“ svolil tatínek a v duchu se zaradoval, že odpolední fotbalové utkání bude bez dětského štěbetání a dohadování. Pak se trošinku zastyděl, ale opravdu jen trošinku. Fotbal je fotbal!

Buchty v cukuletu zmizely a za chvíli už dupaly malé nožky po schodech.

„A to jsou k nám hosti,“ přivítala je babička Karla.

„Neseme vám buchty,“ hlásil Viktor.

„A jaro,“ oznamovala Viktorka.

„Jaro?“ podivil se dědeček Karel, který ve svém vyprávěcím křesle předstíral, že čte. Babička ale dobře věděla, že dřímá.

„Ano, u vrátek vykoukla ze země bledulka,“ hlásily děti sborem.

„Hmm, tak to je dobře. A co jste ještě na zahrádce objevili?“

„No, už nic, ale vyčistili jsme rouru od okapu, aby nestála voda na příjezdu ke garáži, a dělali jsme si potůčky v rohu zahrady, až u altánku,“ vypočítávala Viktorka.

„Trochu jsme se zamazali, a taky jsme tančili tanec slunce, maminka se na nás kvůli tomu mračí,“ přiznával Viktor.

„Neboj, to ji přejde,“ utěšovala ho babička a odnášela darované buchty do kuchyňky. „A vy teď nesmíte už ven?“ chtěla ještě vědět.

„Máme prý radši být u vás, aby na nás nepřišla rýma,“ odpověděl jí Viktor. „Povíte nám pohádku?“ pokračoval vzápětí.

„Když tedy přišlo už to jaro, tak to chce něco jarního, co myslíš, babi?“ usmál se děda a za chvíli spustil.

Žežulka

Zakukala žežulička
z doubravy:
„Přišlo jaro, kdo je se mnou
pozdraví?

Přišlo, jak by z nebe spadlo,
samý květ,
pospěšte si, chcete-li je
uvidět!“

My bychom je pozdravili,
ale jak?
My kukati neumíme
jako pták.

Ale přec se půjdem na ně
podívat;
Nekukáme, můžem však mu
zazpívat!

„Jé, dědo, taje krásná,“ smála se Viktorka.

„Ale my jsme nezpívali,“ mudroval Viktor, „my jsme tančili. Říkala jsi, že tanec je na přivolání jara nejlepší!“

Babička rychle zasáhla:

„Tanec je taky dobrý, klidně zpěv nahradí. A já vám přidám jednu básničku o včelkách – ty se co nevidět probudí, tak ať o nich něco víte!“

Včelka

Včelka lítá sem a tam,
od fialek k růžičkám.

Od růžiček v lípy květ,
všude sbírá sladký med.

Na jabloni, na máku,
od rána až k soumraku.

Od jara až k jeseni
lítá květnou zelení.

U všech květů čilý host,
až je v úlu medu dost.

A když zasněžen je úl,
má vždy sladký plný stůl.

Ať je zima, ať je led,
vzpomíná na letní květ.

Vzpomíná na slunka jas,
čeká, až se vrátí zas.

V létě práce, v zimě klid
– kéž nám všem tak mohlo být!

„Ještě si dáme jednu a pak už hybaj nahoru. Jen se neškareďte, Viktorka se musí připravit na zítřek do školy a Viktor určitě má taky něco na práci. Nebo chcete, aby se maminka pořád mračila jako bubák? Však už se připozdívá,“ rozhodl dědeček Karel.

Přišlo jaro

Přišlo jaro do vsi,
kde jsi, zimo, kde jsi?
Byla zima mezi námi
a teď už je za horami!
Hu, hu, hu,
jaro už je tu!

Vnoučata vyskočila a pospíchala domů. Na schodech Viktor houkal jako splašený rychlík a Viktorka se samozřejmě přidala. Babička pokrčila rameny:

„Tak nevím, dědo, jestli jsi měl tu poslední říkanku dětem vykládat. Zdá se, že místo jarní pohody tu budeme mít vlakové depo.“

——————————————————–

Další ukázku z knihy Pohádkové vajíčko si můžete přečíst na stránkách nakladatelství JaS.

Nakladatelství JaS se zaměřuje na českou beletrii pro čtenáře od tří do sta let. Nevyhýbá se ani literatuře přicházející ze zahraničí. Vydává knížky začínajícím autorům i díla, na která se trošku zapomnělo. Nabízí autorům služby při vydávání vlastních děl samonákladem – poskytuje jim za úplatu plný nakladatelský servis od zpracování rukopisu po tisk (obchod je pak na autorovi samém). Jde o malé nakladatelství s roční produkcí do dvaceti titulů.

Související knihy

Semelková, Jana

JaS, 2015