Jaký bude první krok Cannie k vyrovnání se s tím, že je korpulentní a její bývalý přítel o jejich soužití začal psát v časopise? Přečtěte si ukázku z knihy Dobrý v posteli od Jennifer Weiner. Vydává nakladatelství Domino.

Rozhlížela jsem se a snažila se zklidnit. Měl hezkou kancelář. Pohovky čalouněné kůží, pracovní stůl útulně zanesený věcmi, koberec, který vypadal na pravý peršan a vršily se na něm stohy knih, papírů a časopisů, v jednom rohu televize s videopřehrávačem a ve druhém malá lednička a na ní kávovar. Zajímalo by mě, jestli tu někdy přespává. Ta pohovka se možná dá použít jako rozkládací postel. A kancelář působila dojmem místa, kde člověk rád tráví hodně času.
„Zesměšnili vás v celonárodním médiu?“ přečetl nahlas. „Co si pod tím mám představit?“
„Radši to ani nechtějte vědět.“
„Ale já chci. Vážně. Tohle je asi ta nejpozoruhodnější odpověď, jakou kdy kdo napsal.“
„Můj přítel…“ Zarazila jsem se. „Tedy bývalý přítel. Píše do jedné rubriky v Moxie…“
„Dobrý v posteli?“ zeptal se doktor.
„Ale jo, docela to ušlo.“
Doktor se začervenal. „Ne, já jsem myslel…“
„Jo, přesně do té rubriky píše. Neříkejte mi, že jste to četl.“ Pomyslela jsem si, že jestli ten článek četl i dietolog ve středním věku, tak ho nejspíš četli všichni lidi, které znám.
„Dokonce jsem si ho vystřihl,“ odpověděl. „Říkal jsem si, že by se našim pacientkám mohl líbit.“
„Cože? Proč?“
„Velmi citlivě popsal… Jak bych to jen řekl…“
„Tlusťošku?“
Doktor se usmál. „Tak vás neoznačil.“
„Ale moc nechybělo.“
„Přišla jste kvůli tomu článku?“
„Částečně.“
Upíral na mě pohled.
„No dobře, jsem tu hlavně kvůli němu. Prostě jsem… nikdy jsem… nikdy jsem o sobě takhle nepřemýšlela. Jako o korpulentní ženě. Pochopitelně o sobě vím, že jsem… při těle…, a je mi jasné, že bych měla zhubnout. Nejsem slepá a vím, jaké mají Američani nároky na ženský vzhled…“
„Takže jste tady kvůli tomu, co od vás Amerika očekává?“
„Chci být štíhlá.“ Díval se na mě a vyčkával. „Nebo aspoň trochu štíhlejší.“
Listoval mými formuláři. „Vaši rodiče taky mají nadváhu.“
„Asi jo. Máma je kapku silnější. Tátu jsem už roky neviděla. Když od nás odešel, tak měl trochu pupek, ale…“ Zmlkla jsem. Netušila jsem, kde otec momentálně žije, a bylo mi trapně, kdykoli se na tohle téma stočila řeč. „Nemám ponětí, jak teď vypadá.“
Doktor vzhlédl. „Nevídáte se spolu?“
„Ne.“
Něco si poznamenal. „Co vaši sourozenci?“
„Oba jsou hubeňouři.“ Povzdechla jsem si. „Tloušťku jsem si slízla jenom já.“
Doktor se zasmál. „Slíznout si tloušťku. To je mi výrazivo.“
„Takových obratů mám v zásobě tuny.“
Dál se probíral papíry. „Jste novinářka?“
Přitakala jsem. Nalistoval zpátky na první stránku. „Candace Shapirová… Viděl jsem vaše jméno v novinách.“
„Vážně?“ To mě překvapilo. Většina lidí si jmen pod články nevšímá.
„Občas píšete o televizních pořadech.“ Přikývla jsem. „Jste velmi vtipná. Máte svou práci ráda?“
„Hrozně,“ přisvědčila jsem a myslela jsem to upřímně. Když jsem zrovna nebyla pod moc velkým tlakem a nervózní z toho, že reportéři jsou v centru pozornosti, když jsem se s kolegy nepřetahovala o zajímavá témata a když jsem zrovna nefantazírovala, že budu prodávat koláče, tak mě práce opravdu bavila. „Je zajímavá a zábavná, je to výzva… a tak.“
Zase si něco zapsal. „Máte pocit, že vaše váha ovlivňuje váš pracovní výkon? A výdělek a kariérní postup?“
Zamyslela jsem se nad tím. „Ani ne. Leda občas, když s někým dělám rozhovor, s někým hubeným, tak trochu žárlím anebo mě napadne, jestli si o mně nemyslí, že jsem líná nebo tak něco. A když potom píšu článek, musím si dávat pozor, aby se moje pocity nepromítly do toho, co o dotyčném řeknu. Ale práce mi jde. I ostatní to uznávají. Někteří se mě dokonce bojí. A finančně jsem na tom taky slušně.“
Zasmál se a listoval papíry dál. Pomalu se dobral až k části s psychologickými otázkami.
„Loni jste chodila na psychoterapii?“
„Asi osm týdnů.“
„Smím se zeptat, co vás tam přivedlo?“
Na moment jsem zaváhala. Není snadné svěřit se úplně cizímu člověku, že vám matka v šestapadesáti oznámila, že je lesba. A tím spíš někomu, kdo mluví jako štíhlejší bílá verze Jamese Earla Jonese a nejspíš by ho to tak pobavilo, že by to zopakoval nahlas. A možná víc než jednou.
„Rodinné důvody,“ odpověděla jsem nakonec.
Mlčky na mě upíral pohled.
„Moje matka si našla… novou známost, vyvíjelo se to hrozně rychle a trochu mě to zaskočilo.“
„A pomohla vám ta terapie?“
Vybavila se mi zakřiknutá žena, ke které mě doktor poslal. Měla kudrlinky jako siroteček Annie, na krku nosila brýle na řetízku a vypadala, že se mě trochu bojí. Asi nečekala, že ze sebe během prvních pěti minut vychrlím, že moje máma je lesba a otec neznámo kde. Pořád se tvářila bázlivě, jako by čekala, že se každou chvíli vrhnu přes stůl, srazím z něj papírové kapesníčky a zardousím ji.
„Snad jo. Terapeutka mi vysvětlila, že chování ostatních členů své rodiny sice nezměním, ale můžu změnit, jak na něj reaguju.“
Něco si do mé složky zapsal. Nenápadně jsem se předklonila, abych viděla co, ale držel papíry v příliš ostrém úhlu. „A byla to dobrá rada?“
V duchu jsem se otřásla, protože se mi vybavilo, jak se Tanya pouhopouhých šest týdnů od prvního rande s mámou zabydlela v našem domě a okamžitě vystěhovala z mojí někdejší ložnice všechen nábytek a místo něj po ní rozvěsila duhová cingrlátka, police zacpala motivačními příručkami a doprostřed postavila dvoutunový tkalcovský stav. Jako poděkování utkala Nifkinovi pruhovaný svetřík. Nifkin ho měl na sobě jenom jednou a pak ho sežral.
„Asi jo. Situace není ideální, ale pomalu se s ní smiřuju.“
„To je dobře.“ Zaklapl moji složku. „Takže věc se má následovně, Candace…“
„Cannie,“ opravila jsem ho. „Candace mi říkají, jen když mám průšvih.“

Související knihy

Weinerová, Jennifer

Domino, 2015