Seděl na třetí větvi statného dubu (počítáno směrem od nebe), žmoulal starý hadr, který překrásně voněl zatuchlinou, a úporně pozoroval jediné místo mezi starým pařezem a mraveništěm, kde seděl ruksak.
Jak se tu vzal?
Kdo ho tu zapomněl?
Proč ho tu zapomněl?
Není to nějaká past?
Perendu napadlo, že by v ruksaku mohl najít poklad, ale taky v něm nemusel najít poklad. Taky to všechno mohla být nějaká habaďůra, a Perenda nebyl žádný blbec, aby rovnýma nohama skočil někomu na lep neboli na vějičku. To tedy ne.

A ruksak seděl, ani nedutal.
Co když ho na Perendu nastražil černý jezevec od Tajemného smrku?
Byl samé čáry máry a jak mohl, tak něco vymýšlel. Onehdá mu Perenda řekl, že by se za pomoci těch svých kouzel nedostal ani za humna, a jezevec po něm hodil začarovanou bukvici. Perenda na poslední chvíli uhnul, ale naštval se, to ano, a zadupal milému jezevci vchod do nory. Dupal a dupal, až se Tajemný smrk otřásal. A jezevec musel tři dny bez přestání hrabat, než se dostal zase domů.
Co když je v ruksaku nastražená další začarovaná bukvice?
Co když je v ruksaku jedový mech?
Co když je v ruksaku schovaná protivná stoletá ropucha?
Perenda věděl, že ani v jednom případě není o co stát. Začarovaná bukvice dokáže poplést myšlenky na tři dny, jedový mech zkazí žaludek na týden a protivná stoletá ropucha ukradne dobrou náladu na celý měsíc. Jenže byl zvědavý. V ruksaku mohla být nastražená začarovaná bukvice, mohl tam být jedový mech převlečený kupříkladu za čokoládu, anebo mohla uvnitř klimbat protivná stoletá ropucha, ale taky tam mohlo být něco úplně jiného, něco mnohem zajímavějšího než bukvice, mech nebo ropucha – třeba zlatá šiška.

Když byl Perenda malý, babička mu vyprávěla pohádku o zlaté šišce.
Byla jednou jedna zlatá šiška. Uměla překrásně tančit a zpívat, ale byla tak trochu lakomá. Pocházela z nejstaršího modřínu v lese a jednou
dokonce vyhrála soutěž o královnu krásy. Ale to bylo dávno. I ta nejkrásnější zlatá šiška jednou zestárne. A když zestárne zlatá šiška, vypadají jí zlaté zuby. Ovšem to se zlaté šišce moc nelíbilo. A tak šla zlatá šiška k zubaři, aby jí udělal nové zuby. Zubař prohlédl její vykotlaný chrup a prohlásil, že zlaté šišce klidně udělá nové zuby, to není problém, ale budou bílé. Zubař není žádný zlatník, kde by vzal tolik zlata, aby to vystačilo na celý chrup? Leda kdyby si šiška nějaké zlato přinesla…

Šiška požádala o týden na rozmyšlenou a šla domů, neboli na svůj stoletý modřín neboli na nejstarší strom v celém lese. Usedla na větev a přemýšlela, až se z modřínu kouřilo, a vymyslela ďábelský plán. Zlato, které za celý život nastřádala, si schová a bude předstírat, že žádné nemá. Klidně si nechá udělat obyčejné bílé zuby a počká. Když bude trpělivá, jistě se na jaře dočká okamžiku, kdy její bílé zuby zezlátnou, stejně jako se na jaře zazelená její modřín. Je přece zlatá šiška! A trpělivost nic nestojí – na rozdíl od zlatého chrupu.
Jak se rozhodla, tak se stalo. Zubař udělal zlaté šišce překrásné nové zuby, které zářily do dálky jako bílé perličky. Šišce se nelíbily,
ale byly levné, a tak byla spokojená. Bez reptání zubaři zaplatila a byla ráda, že ušetřila. Zlaté zuby by byly desetkrát dražší než bílé, to dá rozum.

A potom začala zima. Šiška se schovala, aby nebyla nikomu na očích, a jala se čekat na jaro, až se modřín zazelená a její zuby zezlátnou.
Přišla o vánoční ples, přišla o novoroční maškarní bál, přišla dokonce o oblíbené oslavy masopustu.
Neukázala se dokonce ani na svatbě veveřího souseda z Veselé borovice, o křtinách v havraním hnízdě U Tří zobáků ani nemluvě. A pak nastalo jaro, po jaru léto a další podzim, ale po zlaté šišce jako kdyby se země slehla. Časem na ni všichni zapomněli a život šel dál. A když se přiblížila další zima a začal foukat chladný vítr z hor, vyvrátil nejstarší modřín v lese a roznesl po kraji několik zlatých šupin… víc toho z lakomé zlaté šišky nezbylo.
„A jaké z toho plyne ponaučení?“ ptala se pokaždé babička malého Perendy. A hned si také sama odpovídala, protože Perenda už dávno
spal: „Pokud je někdo lakomý, že šetří i na vlastních zubech, klidně se může stát, že to s ním špatně dopadne.“
Možná že Perenda tenkrát nespal, ale jen se tak tvářil, protože od té doby si pravidelně čistil zuby. A nejen to, od té doby usilovně hledal zlato, které si zlatá šiška někam schovala. Že by do ruksaku?

Knihu Perenda vydalo nakladatelství Plot.

Nakladatelství Plot zahájilo svou činnost v roce 1998 jakožto malé rodinné nakladatelství a začalo vydávat knihy o přírodě, literaturu pro volný čas a zábavu a především literaturu kynologickou. Od svého vzniku vydalo již několik stovek titulů různých témat a zaměření. V současné době vydává okolo 50 titulů ročně.

Související knihy

Wagnerová, Magdalena

Plot, 2015