Claire bylo nedávno čtyřicet. S mladším manželem Gregem má tříletou dceru Esther a z prvního vztahu dvacetiletou dceru Caitlin. Právě zapomněla, k čemu slouží v autě volant, a nabourala do poštovní schránky. Zapomíná často, protože jí diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, na niž zemřel její otec. Greg je odhodlaný zůstat s ní, i když ho teď nepoznává a má ho za vetřelce. Esther se na ni zlobí, protože už jí neumí číst knížky, a Caitlin se jí bojí říct, že ji vyhodili ze školy a otěhotněla s klukem, který se s ní právě rozešel. Nějak moc se ten život všem zamotal…

Claire dostane od svojí terapeutky za úkol zapisovat si vzpomínky dřív, než je všechny zahalí mlha. A tak začne vlepovat útržky své minulosti do silného sešitu, do „Knihy vzpomínek“. Postupně jí do knihy začnou přispívat i další – babička Ruth, Caitlin i Greg.

Román Kniha vzpomínek britské autorky Rowan Colemanové popisuje věrohodným způsobem zásah nemoci do rodinného života. Všímá si i reakce okolí na diagnózu Alzheimerovy choroby:

„Koušu se do jazyka, abych jí neřekla, že je kráva pitomá a že moje máma je pořád stejná, že se z ní přes noc nestala živoucí mrtvola bez mozku. Že i při své diagnóze zůstává pořád lidskou bytostí. Tohle vše bych jí nejradši vmetla do tváře, ale neudělám to, protože si uvědomuju, že mámě by se nelíbilo, kdybych v její poslední pracovní den urazila školnici.“ (str. 52)

Autorka píše velice čtivým způsobem – mění úhly vyprávění střídáním Claire a Caitlin, současnost prokládá kurzívou psanými zápisky z „Knihy vzpomínek“. A tak vyprávění o útěku Claire z domova navazuje na vzpomínky její matky Ruth podnícené záložkou se čtyřlístkem a na Caitlininy zážitky z pátrání po otci navazuje nikdy neodeslaný dopis Claire. Střípek po střípku tak čtenář nahlíží do minulosti a zároveň prochází současností.

„Uvědomila jsem si, že Caitlin je zatím jen polotovar – lidská bytost, která se rozvíjí v závislosti na okolním světě – a že by se nikdo, natožpak já, neměl pokoušet určovat její meze. Být matkou znamená chránit své děti před každou myslitelnou bolestí, ale současně jim věřit, že si pro sebe vyberou v životě to nejlepší, že ho prožijí, jak nejlépe dovedou – a věřit, že uspějí, i když už u nich nebudete, abyste je drželi za ruku.“ (str. 152)

Čtenář ani neví jak a přečte takřka čtyři sta stran o životě s nemocí. To je kouzlo a umění vypravěčky Rowan Colemanové. Kniha ve vás nejspíše vzbudí mnohé emoce, obzvlášť jste-li matkou. Musím říct, že mi při čtení skoro neustále kapaly z očí slzy. Jsem máma takřka shodného věku s hlavní hrdinkou a potkala jsem se již i s lidmi trpícími Alzheimerovou chorobou. Bylo proto pro mne snadné se vcítit do všech postav knihy. Možná by se někdo mohl proti autorčině knize ohradit s tím, že jde o zneužití závažného tématu ve prospěch prodejnosti knihy. Já se ale domnívám, že každý dobře napsaný příběh, který nám laikům pomůže trošku odhalit zrádnost této nemoci, je potřebný.

„Opakuju lidem věci pořád dokola a tím je připomínám i sobě. Znovu a znovu ukládám data do své krátkodobé paměti, jako bych nepřetržitě plnila vodou děravý kbelík.“ (str. 176)

Pokud neradi čtete o závažných nemocech (viz např. Hvězdy nám nepřály), pak prostě Knihu vzpomínek nečtěte. Jestliže však máte rádi silné příběhy, ať už se týkají čehokoliv, a jste připraveni se nechat dojmout, pak právě příběh Claire je pro vás tím pravým. Neprobouzí jen emoce, ale také vás přinutí k zamyšlení a rozjede vaši představivost, co by bylo, kdyby… Kdybych onemocněla právě já? Moji blízcí? Uměla bych se s nemocí vyrovnat? Zvládla by to moje rodina?

Nemoc prověří pevnost vztahů a podrobí těžké zkoušce celé okolí. Je jako oheň, který spálí vše, co nemá hodnotu. I to jsem si uvědomila po dočtení Knihy vzpomínek, kterou pro české čtenáře v překladu Zory Šíchové vydalo nakladatelství Domino.

Související knihy

Coleman, Rowan

Domino, 2015