Úvahy, zdali pohádkami dítě vychovávat či nikoli, provázejí dětskou literární tvorbu od nepaměti. Jedni se přiklánějí k názoru, že ano, jiní oponují a trvají na tom, že pohádka má plnit víceméně funkci zábavní. Ota Hofman s humorem sobě vlastním kdysi tvrdil, že pokud pohádka někoho vychovává, pak jedině autora, a proto se on může na sklonku života konečně začít považovat za vychovaného člověka.
Před mnoha a mnoha lety, u samých počátků, byly pohádky určené dospělým. Vyprávěli si je k ukrácení zminích večerů, pro pobavení, poučení i rozptýlení. Hledali v nich zkušenost a pravdu. Transponovali do ní touhu po spravedlnosti. Až mnohem později se pohádka stala synonymem dětského žánru, a v těchto vodách – zdá se – ještě nějaký čas zůstane. A tak, z hlediska současnosti, je pohádka především jedním z prvních kulturních vjemů dítěte. Proto by měla končit víceméně šťastně, proto by mělo v závěru dobro zvítězit nad zlem. Není účelem dítě od života odradit, ale naopak je pro život nadchnout, je-li něco takového vůbec možné. Přibližně těmito slovy lze vyjádřit základní charakteristiku pohádky jako literárního žánru. Ovšem pohádka není jen literární žánr. Pohádka by měla rozšiřovat obzor dítěte, modelovat a zabarvovat jeho svět. Měla by dítě inspirovat a výrazně přispívat k vytváření jeho fantazie, kterou bude jako samostatný jedinec v budoucnosti potřebovat. Proto je nepřípustné psát pro děti a zapomenout na fantazii, úmyslně ji obejít či vynechat. Znamená to přibližně totéž co odsoudit pohádku k trestu smrti, protože bez fantazie se pohádkový příběh stává nudným a nezáživným shlukem slov, jejich význam se vytrácí mimo určený prostor kamsi do zapomnění.
Pohádka by měla být způsobem, jak dítě pobavit. Trvale hlášená na adrese „Fantazie“ nejraději přebývá za dveřmi s vizitkou „humor“ či „zábava“. Nejde ovšem jen o ty, kteří pohádkovému příběhu naslouchají. Každá pohádka by měla zaujmout v první řadě toho, kdo ji vytváří. Psát pro děti je totiž zábavné. Je to sice hra kdo s koho, je to vabank a přitom jakési hledání svatého grálu, ale pokud na konci spatříme světlo, má tato hra smysl. A přitom si stále ještě mnoho lidí myslí, že psát pro děti je snadné. Stačí proti sobě postavit dobro a zlo. Dobro se zachvěje v základech, zlo zaútočí a ryzím ctnostem začne hrozit zkáza, ale v poslední chvíli se ukáže spasitel na bílém koni. Drak přijde o všech svých dvanáct hlav, černokněžník propadne peklu, zlá královna se promění v krkavce a odletí neznámo kam. Krásný princ si vezme ještě krásnější princeznu a happy end celý případ zdárně ukončí. Abrakadabra. Dobro a zlo. Má dáti – dal. Ano a ne. Ovšem pokud by šlo jen o to, pak by čtverec měl pouze dvě strany a při první příležitosti by se zhroutil.

O autorce:

Magdalena Wagnerová (* 28. srpna 1960, Praha), spisovatelka a redaktorka.

Vystudovala FAMU, katedru filmové a televizní scenáristiky a dramaturgie, ročník prof. Ivana Osvalda. Napsala několik scénářů (tv pohádka Hořké víno, tv seriál a celovečerní film Saturnin aj.), rozhlasových her a pohádkových seriálů. Od roku 1995 se věnuje převážně knižní tvorbě. Je autorkou tří románů, dvou literárních travestií, několika populárně-naučných knih a mnoha pohádkových příběhů, za které byla nominována na cenu Magnesia Litera a Zlatá stuha. Její knihy vyšly také ve francouzštině, němčině, španělštině, v angličtině a ruštině.

Z literární tvorby pro děti:

Pohádky pod polštář, Volvox Globator, Praha 1992
Vodníčkova dobrodružství, Aventinum, Praha 1995
Proč? aneb Pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech, Havran, Praha 2001
Modrá pohádka aneb Kachna namodro,  Mladá fronta, Praha 2002
Proto! aneb Pohádky o muchomůrkách, pečených husách  a jiných důležitých věcech, Havran, Praha 2002
Jablečňák, Brio, Praha 2003
Pes moudřejší člověka, Plot, Praha 2004
Žabina & spol., Brio, Praha 2005
Karel. Pohádka o našem deštníku, dybbuk, Praha 2006
Záhada č. 28, Havran, Praha 2007
Hlupýš, Mladá fronta, Praha 2009
Krys Veliký, dybbuk, Praha 2010
Ryba Chyba, Havran, Praha 2012