Francine Riversová (*1947) si získala čtenáře zejména sérií pěti knih o biblických ženách. Támar, Rachab, Rút, Batšeba a Marie byly totiž jediné ženy, jejichž jména jsou zapsána v rodokmenu Ježíše z Nazareta. Naštěstí pro čtenáře má autorka stále co říct, a proto napsala další sérii, tentokrát pod názvem Muži víry. V Česku její díla vydává především nakladatelství Návrat domů. Postupně v ní osvětluje životy Árona −  Mojžíšova bratra, Božího proroka Ámose, udatného válečníka Káleba, prince Jónatana a Silase, který sepsal velkou část Nového zákona.

A cože mají Mužové víry společného? V záři podstatně slavnějších rodinných příslušníků či přátel se mohou jevit jako nezajímaví, až nedůležití… A přece, bez jejich podpory a modliteb bychom dnes nemohli číst o hrdinných skutcích lidí, jako byl Mojžíš, Jozue, Saul, David nebo Pavel. Podívejme se na příběh Jónatana − věrného přítele.

Jónatan se narodil do izraelského kmene Benjamín. Jeho matka Achínoam mu vždy připomínala duchovní dědictví předků a vedla jej k víře. Proto měl hluboko do srdce vrytu lásku k Bohu. Netoužil po ničem jiném, než aby byl Bůh oslaven a jako jediný vládl nad Izraelem. Jeho příbuzní však propadli skepsi, zapomněli, že je Hospodin provedl Rudým mořem a 40 let na poušti živil… Mysleli si, že je Bůh opustil. To byl důvod, proč lid zatoužil po králi.

Stalo se proto, že přišel prorok Samuel a pomazal jeho otce Saula na krále. Od této chvíle se z Jónatana chtě nechtě stává princ. Tehdejší povinností krále bylo nosit u sebe vlastnoručně opsaný Zákon, aby spravedlivě soudil své poddané. Jónatanovi byl však Zákon bližší než otci, a proto se úkolu ujal sám. Sledoval Saulovy úspěchy i prohřešky z těsné blízkosti, v každé bitvě bojoval věrně po jeho boku. Jenže když se země otřásala pod útoky pelištejských válečníků, dopouštěl se Saul čím dál více chyb.

V tom čase přišel do Jónatanova života sympatický mladý pastýř David. Poté co porazil obra Goliáše, stal se David Jónatanovou spřízněnou duší − konečně někdo, kdo rozumí jeho touze po Bohu! Jónatan choval Davida v takové lásce, že jej přijal za vlastního bratra. O co zoufalejší musel být, když se Saul (v té době trpící stihomamem) rozhodl milovaného Davida zabít − stůj co stůj! Jónatan však zachoval věrnost oběma stranám a Davida nikdy nezradil. V hloubi duše věděl, že neusedne na trůn po otci, protože si Bůh Davida vyvolil podle svého srdce.

Příběhy Francine Riversové jsou nadčasové, a tak nás Muži víry mohou něco naučit i dnes. Z řádků, které byste v Bibli třeba jen zběžně přelétli, dokáže vytáhnout atmosféru oné situace, mnohdy rozporuplné pocity postav a jejich postoje. Ukazuje nám, jak musel být Jónatan poslušný a pokorný. S jakou láskou jednal se svým mrzutým otcem, který se mu měnil před očima.
Téměř na vlastní kůži můžete zažít bázeň, se kterou sledoval, jak Saul rozčtvrtil své spřežení volů a vyhlásil boj.

Nikdo se nehýbal. Nikdo nevydal ani hlásku, když se král Izraele dál oháněl sekerou, dokud své voly nerozčtvrtil.
Saul měl košili nasáklou krví a v ruce držel  sekeru, když se otočil k lidem.
Děti se schovávaly za své matky. Muži ustoupili, dokonce i Kíš, který na syna zíral a byl bledý ve tváři.
„Vyšlete posly!“ Král Saul zasekl sekeru do uťaté hlavy prvního vola. Ukázal na mrtvoly zvířat. „Toto se stane s dobytkem každého, kdo odmítne následovat Saula a Samuela do bitvy!
Shromáždíme se v Bezeku!“

A možná pocítíte Jónatanovu úzkost ve chvílích, kdy se snažil zůstat uctivý k Saulovi, který si to − kvůli své pýše − už vůbec nezasloužil. Jenže jak praví Zákon − úcta má být bezpodmínečná a dotyčný si ji nemusí ničím zasluhovat. Kolikrát se i my nechováme ke svým rodičům uctivě a ještě si to mistrně odůvodňujeme… Ne tak Jónatan.

Jak, Pane? Jak mohu ctít muže, který plánuje vraždu, který se drží moci stejně, jako se dítě drží hračky, který nechce vidět potřeby lidu, jen aby uspokojil svou touhu po moci a majetku?
Co se stalo s tím otcem, kterého jsem znal, s člověkem, který nechtěl být králem?
„Ukaž mi cestu, Pane! Pomoz mi!“

Kniha je napsaná jednoduchým čtivým stylem a navíc dokreslená historickými poznatky autorky, které dodávají hloubku. Podařilo se jí proplést dobové souvislosti s tradicemi a podmínkami tehdejšího života tak umně, že se rázem ocitnete na místě dění. Čtenáře-křesťana možná osloví o něco více, ale rozhodně bych tuto knihu doporučila každému, kdo má v oblibě historické romány a nevadí mu židovsko-křesťanské prostředí. Doporučuji vám − zkuste si po jejím přečtení nalistovat originální znění příběhu v Bibli.

Osobně mohu říci, že až příště budu číst 1. knihu Samuelovu, ve které se příběhy Saula, Davida a Jónatana nacházejí, bude pro mě mnohem přínosnější než dřív. Skrze slova uvidím nesmírnou víru a lásku izraelského prince, který až do konce zůstal věrným přítelem.

Král David pro něj napsal žalm. Znáte ho?

Související knihy

Rivesová, Francine

Návrat domů, 2015