Na českou spisovatelskou scénu vstoupil nový muž. Jmenuje se Jan Vavřík, je mu třicet sedm let a v únoru letošního roku přišlo na svět jeho první knižní dítě. Román s názvem Kolotoč strachu vydalo nakladatelství Brána.

Vavřík ve své prvotině předkládá čtenáři velmi závažné téma domácího násilí. Ke stárnoucímu psychologovi Langmaierovi do ordinace přijde zvláštní dívka Kristýna, která se rozhodne svěřit mu příběh svého dosavadního života. Vlastně ani nehledá radu či pomoc, chce však zveřejnit, co ji potkalo, a Langmaier má být prostředníkem, který její biografii převypráví a ve formě knihy vyšle do světa.

Kristýnka ve své rodině prožila domácí násilí – otec bil matku, psychicky a fyzicky zneužíval i svou dceru. Toto soužití vyvrcholilo v tragédii a Kristýna skončila v dětském domově. Zde jen pozvolna sbírá sílu a odvahu k dalšímu životu. Oporou jsou jí kamarádky a hlavně vychovatelka, teta Petra. Bohužel však je již ve vleku bludného kruhu násilí a z něj se dá vystoupit jen skrz velké utrpení a odpuštění.

Zda měla křehká dívka sílu a odvahu vymanit se z područí tyranského partnera, kvůli němuž opustila dětský domov, zjistíte, když knihu dočtete až do konce. Musím říct, že vám to určitě nebude trvat moc dlouho. Zápletka je totiž natolik zajímavá, že vám nedovolí román odložit, dokud nedojdete na poslední stránku. Dokonce i překryje drobné nedostatky ve stylu, jímž je podána.

Jan Vavřík se totiž při psaní Kolotoče strachu teprve hledá. Nabízí sice zajímavý úhel pohledu vyprávění – Kristýna je vypravěčkou děje pouze ve chvíli, kdy své zážitky sděluje psychologovi, v ostatních chvílích autor sleduje děj s odstupem –, ale je trošku, alespoň z mého pohledu, nedotažený. Ještě zajímavěji by pravděpodobně působil, kdyby vypravěčem děje byl i Langmaier. Navodilo by to dojem, že autor sám naslouchal vyprávění mladého děvčete a celý děj by tak dostal ještě intimnější ráz.

Zvláštní bylo i autorovo lpění na spisovném jazyku v situacích, kdy bych to nečekala. Výsledný dojem byl tak trochu strojený, neskutečný. Možná by textu prospěla větší míra použitých hovorových výrazů a slangu. Mladá Romka by si určitě ve skutečnosti nedávala pozor na pusu a popisovala by své zážitky mnohem barvitěji než Vavříkova Nataša.

Ta jeho babička působila dost komicky. Zpoza deky jí vyčuhovaly jen ruce, které třímaly cigaretu a hrnek s čímsi, co se dalo nazvat čajem. Hlava byla zahalená šátkem a malá černá očka budila dojem šibalky, která v mládí jistě nenechala žádného mládence v klidu. (str. 78)

Nad tím vším však čtenář rád mávne rukou, důležitější než prostředky, kterými se autor vyjadřuje, je totiž obsah samotný. Jeho poselství a apel, který skrývá. Jan Vavřík totiž dobře ví, o čem píše, a stejně tak i to, že tyto případy zdaleka nejsou tak ojedinělé, jak by se nám mohlo zdát. On sám si podobných příběhů vyslechl velké množství v době, kdy pracoval jako zástupce ředitele v dětském domově. Osudy týraných, ale i opuštěných dětí, jsou mu tedy blízké a jistě by jich dokázal převyprávět mnohem víc, než na co mu stačil prostor jeho prvotiny.

Začtěte se tedy do Kolotoče strachu a pokuste se vcítit do Kristýnina osudu. Prožijte s ní dobré i zlé a snažte se pochopit, proč je tak těžké se vymanit z role, do níž se ne vlastní vinou dostala. Vždyť nejde jen o románovou postavu, mnoho žen takový život skutečně prožívá. Dokážeme jim však účinně pomoci?

Související knihy

Vavřík, Jan

Brána, 2015