Píše se rok 1957. Je mi sedm let. Chodím do druhé třídy.
Nějakou záhadnou výměnou mezi spolužáky se mi dostal do ruky obtisk, který se může přilepit na sklo. Je nádherný, skví se červenou, žlutou, modrou a jsou tam i nějaká pěkně napsaná tři velká písmena.
Uchovávám obtisk v učebnici češtiny, aby se mi neohýbal a neutrpěla jeho kvalita.
Spolužák mě poučil, jak na to: „Hlavně dej pozor, aby se ti obrázek nepokrčil. Nejdřív obtisk namoč do misky s vodou. Nech ho chvilku namáčet. Ne moc dlouho. Za chvíli ho vyndej z misky. Drž ho za zadní stranu a přilož na sklo. Vydrží ti tam dlouho. Uvidíš, všichni ho budou obdivovat.“
Moje nadšení nezná mezí. Dávám si opravdu záležet. Nalepuji ho v kuchyni na okno. Hned proti dveřím, aby byl všem na očích. Nikde není ani varhánek. Mám ze své práce obrovskou radost. Jsem průkopníkem moderních vynálezů v naší domácnosti.
Sourozenci, babička i maminka moje dílo obdivují.
Přichází táta z práce.
„Podívej, tati, jak se mi krásně povedlo přenést obtisk na okno. Je moc pěkný a má krásné barvy.“
Táta se koukne na okno. Najednou celý zbrunátní. Cítím ve vzduchu velké dusno. Každou vteřinou mi hrozí přistát na hlavě velké facky.
„Co to má znamenat? Co to děláš za pitomosti?“
Nezmohu se na jediné slovo.
„Moje děti nebudou propagovat komunistický manýry. Vyvlastňování. Krádeže majetku!“ hřímal táta.
Vůbec mu nerozumím.
„Vždyť je ten obtisk hezký. Povedl se mi,“ pípnu nesměle.
„A co je tam za písmena?“ hřímá táta dál.
„JRD,“ pípám vystrašeně.
„Ty huso jedna pitomá, nevíš, co to znamená?“
„Ne,“ hlesnu se slzami v očích.
„Jednotné rolnické družstvo. Je to svinstvo, který páchají komunisti na ubohých majitelích pozemků. Ukradnou je, spojí a pak je nechají zarůst, protože nevědí, jak je obdělávat. A chudáci původní zemědělci nemají co jíst. Okamžitě to sundej, nebo tě zviksuju, žes to neviděla.“
S pláčem seškrabávám své dílo. Nikdo nechápe mou uměleckou invenci.
Zanedlouho přichází 1. máj.
Máma podléhá našemu škemrání jít se podívat do Hradce na náměstí na průvod. A zpracovala tátu. Dalo jí to práci. Táta je odpůrcem komunistického křepčení, jak říkává. Ale máma to s ním umí. Prý kvůli dětem. Podívat se na alegorické vozy. Na průvod. A trošku se projít a udělat si hezký den. S nechutí souhlasí.
Jsem už nastrojená, připravená jako první a přešlapuji před domem.
Podívám se na náš dům nahoru a vidím, že se naše státní vlajka omotala kolem tyčky, na které visí. Vypadá to hrozně. Vlajka se přece jmenuje vlajka proto, že vlaje. Zachráním čest našeho domu. Musím na půdu a odmotám vlajku, aby zase pěkně vlála. Budu hrdina.
Na půdě musím přeskákat spoustu trámů, které leží na zemi a jsou součástí střechy. Mezi nimi je nasypaná škvára. Občas zakopnu. Škvára mi chroustá pod nohama. Vznáší se lehký oblak prachu. Okénko je pootevřené a trčí z něho tyč s vlajkou. Začnu tyčí otáčet na jednu stranu. Zjišťuji, že točím špatně. Napravím omyl, až odmotám celou vlajku. Chvilku se ještě kochám svým dílem.
Vlajka krásně vlaje ve větru. Mám skvělou náladu.
Běžím před dům, kde už je shromážděná celá naše rodina. Všichni čekají jen na mne.
„Kde se couráš?“ spustil táta.
„Byla jsem na půdě. Naše vlajka byla celá namotaná na tyči. Musela jsem to spravit,“ prohlásila jsem hrdě s vědomím, že jsem celou rodinu zachránila.
„Ty huso pitomá, podívej se na sebe. Takhle s námi nikam nepůjdeš,“ vztekle prohlašuje táta.
„Copak jsi to vyváděla. Vždyť máš bílé punčocháčky. Koukej, jak jsou špinavé,“ podotkne smutně maminka.
Žádný dík, žádné uznání.
„Za trest zůstaneš doma,“ zakončil táta.
S pláčem se vracím.
Naši přišli za tři hodiny. Promoklí a zmrzlí. Popíjeli horký čaj, aby se zahřáli.
„Přes deštníky nebylo nic vidět,“ stěžují si.
„Jé, já se měla krásně. Byla jsem v teplíčku. Pustila jsem si televizi. Dávali přenosy z celého světa. Viděla jsem průvod v Praze, ve Varšavě, v Berlíně, v Moskvě. Nádhera.“
„Příště ti zakážu koukat na televizi,“ říká táta neurčitě. Je zmrzlý a vztek ho dávno přešel. Sáhne do kredence, vytáhne flašku z tajného místa a naleje si do čaje panáka rumu. Máma po něm hodí bleskem z očí: „Táto, mírni se, nezbude mi do buchet. Víš, jak ti chutnají ty makové. Dávám do nich trošku rumu, aby byly veselejší.“
Nikdo z nich nepochopil, jaký jsem obětavý a úžasný člověk. Nevděk světem vládne. Už nehodlám zachraňovat svou rodinu.
Těmito dvěma příhodami – obtiskem a vlajkou – neslavně začala a hned zase skončila moje politická angažovanost.
Chodím pilně k volbám. Bývám však poněkud rozladěná z koalic a tahanic a politického kupčení a mamonu. Politika je nutná, ale většinou se nějak zvrtne. Čím to asi je?

O autorce:

Pocházím ze čtyř dětí. Doba byla zlá a neveselá. Ale nám bylo docela fajn. Vystudovala jsem základní školu se samými jedničkami, pak Střední ekonomickou školu, byla to vyšší škola, měla jsem i vyšší známky.
V 19 letech jsem vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla jsem přijata na JAMU, obor herectví.
Na studiích jsem si užila se svou nejbližší kamarádkou, se kterou jsme se půl roku nesnášely. Od té doby se máme rády, jako kdyby od studií neuteklo 40 let. Nic na našem vztahu čas nezměnil.

Nastoupila jsem do angažmá Divadla na provázku.
V roce 1981 jsem s manželem odešla do Prahy. Měla jsem velké štěstí, že jsem hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Od roku 1985 hostuji v Národním divadle. V současnosti ve hře Naši furianti.
Moje psaní začalo, když zemřel můj táta, poslední z té generace v naší rodině a mně se dostalo do ruky stařičké album mojí babičky a dědy. Některé fotky z alba jsem nikdy neviděla a dalo mi velkou práci určit, kdo na nich je.Tenkrát mě napadlo: „Pokud naše generace neudělá nějaký popis všech fotografií, další generace je vyhodí do smetí. Budou to pro ni fotky neznámých lidí.
Pustila jsem se do Kroniky rodu Hudousků, která má 360 stránek. Velikost A4. Vydala jsem ji vlastním nákladem jen pro soukromé účely.

Manželé Halberštátovi se spisovatelkami

Pak jsem napsala Povídky z povětří. Podařilo se mi najít čistě náhodou vynikající lidi v nakladatelství Krigl. Pan Vladimír Krigl a jeho rodina mě velmi podpořili v mé tvorbě. Pracovala jsem na povídkách se šéfredaktorem tohoto nakladatelství panem Jiřím Halberštátem. Mám veliké štěstí, že jsme na jedné umělecké vlně. Splnil se můj sen najít přátele v této branži. Další můj sen byl splněn, když vyšly povídky. A nadcházející vydání mé oficiálně druhé knihy je pro mne neuvěřitelné a naplňuje mě štěstím. Jedná se o zcela jiný žánr. Jde o detektivní román. Lásku k detektivkám jsem zdědila po svém tátovi a jeho babičce.
Na detektivním románu jsem opět pracovala s panem Jiřím Halberštátem. Spolupráce s ním je pro mne velkou spisovatelskou školou.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013