Doctor Who is a BBC Wales production for BBC One.
Executive producers: Steven Moff at and Caroline Skinner
BBC, DOCTOR WHO, TARDIS and DALEK (word marks, logos and devices) are trademarks of the British Broadcast Corportion and are used under licence.
Daleks originally created by Terry Nation.
Copyright © Nicholas Briggs, 2013
Translation © Tomáš Oakland, 2015
Cover design: Lee Binding © Woodlands Books Ltd, 2013
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015

 

Předmluva

Pád na Výsluní 349

Na výsluní 349 byl další nádherný, slunný den a Lillian Bellová se připravovala na svou nejnovější reportáž. Zcela upřímně: skutečnost, že každý den na Výsluní 349 byl „další nádherný, slunný den“, už jí trochu lezla krkem. Když ji něco takového napadlo, hned si vzpomněla, jaký život měli její rodiče. Prvních třicet let jen přežívali na pokraji smrti hladem.

Ve špíně. Na mrznoucí znečištěné planetě, jejíž jméno si už nikdo raději nepamatuje.

Když dostali Maizie a Alfred Bellovi možnost odstěhovat se na Výsluní 349, bylo to pro ně jako zemřít a dostat se do nebe. Lillian si toho byla dobře vědoma, a ačkoliv jí tehdy bylo pouze sedm měsíců, od té doby jí rodiče často vyprávěli, jaký to pro ně byl tehdy pocit… A kdykoliv si na to vzpomněli, v očích se jim zaleskly slzy.

Teď už to budou skoro čtyři roky, co Maizie s Alfredem umřeli – jen několik měsíců po sobě. Jeden druhému byli naprosto oddáni a také byli velmi pyšní, že se z jejich dcery stala novinářka. Život na Výsluní 349 jim přinesl neuvěřitelné štěstí. Každé ráno vyšli na svůj minibalkonek a vyhlíželi na klidnou, uspořádanou, pastelově stínovanou souměrnost rozlehlého města, které se stalo jejich domovem, a děkovali Dalecké nadaci a Světům na výsluní.

Dalecká nadace jim dopřála druhou šanci, nový život. A ačkoliv špína a chudoba, ve které byli nuceni prožít mládí, způsobily, že zemřeli krátce po šedesátce, byli spokojeni.

A právě proto se Lillian zastyděla, že jí všechny ty pastelové odstíny připadaly takové… nudné. A samotnou ji zlobilo, že touží po tom, aby se teplota čas od času o pár stupňů vychýlila. Někdy zatoužila po dešti. Nikdy ho nezažila. Viděla ho v televizi, četla o něm v knihách. Dokonce občas stála ve sprše a přepínala z horké na studenou, zavírala oči a představovala si, jaké by to bylo, kdyby se tak někdy chovalo i počasí venku – celý den!

Ze snění vytrhl Lillian lehce dosedající autobus. Železniční úředník, který seděl naproti ní, jí věnoval udivený pohled. Lillian se musela pousmát. Uvědomila si, že tu sedí se vztyčenou hlavou, zavřenýma očima a uhýbá pod tíhou pomyslných dešťových kapek.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se úředník.

„Ne,“ odpověděla Lillian a pořád se trochu usmívala. Prohlédla si chmurné obličeje ostatních úředníků v autobuse a rozpomněla se, že na ni čeká těžký úkol. Pokusila se nemyslet na skutečnost, že právě kvůli tomu, že úkol byl opravdu důležitý, a možná i trochu nebezpečný, by si nejraději samou radostí poskočila. Na Výsluní 349 probíhalo všechno tak hladce a bez problému, a díky tomu byla novinařina v podstatě dost nezajímavá.

Konečně i potenciálně špatné zprávy…

Vystoupila z autobusu a už si jen letmo všimla, jak se za ní zabouchly dveře a celé vozidlo se zasyčením vzlétlo a zmizelo. V té chvíli pro ni všechno kolem představovalo jen matnou kulisu. Pozornost věnovala pouze dějišti té strašné nehody před sebou.

V plné rychlosti se tu srazily dva vlaky. Srážka obě vozidla těžce poznamenala. Přední části byly úplně napadrť, zadní vagony ležely rozházené po okolí, otlučené, promáčklé a změněné k nepoznání. Pouze úplně poslední vagon levého vlaku ještě vzdáleně připomínal svou původní podobu. Zbytek však byl pouhý vrak. Hrůzný obraz z kovu, umělé hmoty a vláken. Všechno bylo zkroucené, zohýbané a rozdrcené nekompromisní kinetickou silou.

Lidé tu přišli o život, o tom Lillian nepochybovala. Pak si zahanbeně uvědomila, že velká část těch „úředníků“, se kterými sem dorazila, byli ve skutečnosti příbuzní těch ve vlaku. Při pomyšlení na pracovní příležitosti, které jí taková tragédie poskytla, se pousmála. Hned se jí ale z vlastní sobeckosti zvedl žaludek. Vydala se dál, aby našla hlídače, kteří by jí umožnili vstoupit mezi trosky. V dlani už měla připravený svůj malinkatý holofoťák. Přejela hledáčkem přes propletené zbytky vlaků a pak ustoupila o kousek zpátky, aby měla dostatečně široký úhel na focení přihlížejících. Někteří z nich byli stále otřeseni, jiní vzlykali a zhluboka, bolestivě lapali po dechu, aby potlačili slzy. Jejich sténání dráždilo ušní bubínky – lidské trápení v dokonalém stereoprovedení. Zaměřila se na starou dámu, protože jí na okamžik připomněla matku. Před pár lety to klidně mohla být ona. Zase se ozval ten starý známý pocit, že nepociťuje dostatek vděku za Světy na výsluní.

Jeden hlídač ji poklepal na paži. Trhla sebou. „Tudy,“ kývl hlavou a odvedl ji dolů po svahu

směrem ke kolejím. Vydala se za ním a po cestě si všimla, že už přijíždějí záchranné sbory a pouští se do odklízení těl – morbidní poslání, pomyslela si. Ve vzduchu byl cítit oheň, sežehlý kov, ale i něco horšího. Záchranáři s elektrickým řezacím náčiním se probíjeli kovem a vysvobozovali ty, co přežili. K Lillianiným uším dolehly výkřiky bolesti, zděšení i úlevy. Přijížděly další záchranné sbory. Světla sanitek blikala, sirény houkaly, a když vozidla jemně přistála vedle zkroucených kolejnic, umlkávaly, skoro jakoby úlekem. Lillian nahrávala. Popošla blíž a přemýšlela, zda ji žene kupředu mírný svah anebo její vlastní neukojitelná zvědavost. Málem vrazila do chlapíka v uniformě. Podle odznaků na jeho černém pogumovaném stejnokroji usoudila, že tu hlídá místo nehody.

„Dál už ne,“ řekl tlumeně přes hledí své helmy.

„Lillian Bellová, Holo-zprávy na Výsluní,“ oznámila a pokračovala v nahrávání.

„Vím,“ odpověděl klidně. „Daniel Ash, hlídám místo nehody. Dál jít nechcete. Věřte mi.“

„Chtěl byste nám něco říct do kamery?“ zeptala se Lillian a zamířila na něj fotoaparátem. Automatické zaostřování jejího foťáku se ale nemohlo rozhodnout, zda zaměřit hledí nebo nejasný obličej za ním.

„Jasně. Došlo tu ke srážce dvou vlaků. Víc nevíme. Nevíme, kolik je mrtvých. Hledáme ty, co přežili. Je tu hodně zraněných. Všechny místní nemocnice mají pohotovost. Nouzové protokoly fungují dobře. Jak mi to jde?“

„Víte něco o příčině té nehody?“ zeptala se a nasměrovala hledáček vpravo, aby zachytila nejbližší trosky. Někoho právě vyprošťovali okénkem. Zdálo se, že má velké bolesti. Spěšně se vrátila k Ashovu problematickému hledí. Díval se na ni se strnulým výrazem.

„Co chcete, abych řekl?“ zeptal se. „Srazily se dva vlaky. Hádám, že jeden na trati neměl co pohledávat. Zatím se jenom zabýváme těmi, kdo přežili.“

Vtom Lillian ucítila nad hlavou žár a chvění něčeho mohutného. Instinktivně nasměrovala hledáček foťáku vzhůru k nebi a zachytila světélkující modř, která vycházela z podvozku Daleka letícího nad havarovanými vlaky.

Oba dva se na chvíli odmlčeli a jen sledovali, jak Dalek zpomaluje a zastavuje. Pak začal klesat a kovové, bronzově zbarvené kuželovité brnění se zatřpytilo ve slunečním světle. Jeho středová část a kopulovitá hlava se začaly otáčet. Zkoumal, sledoval, zpracovával…

Daleky každý z Planet na výsluní dobře znal. Člověk je sice moc často neviděl, ale všichni je znali jako zástupce významné a dobrotivé Dalecké nadace. Spasili celou jednu generaci, kterou ne úprosně zasáhl ekonomický a politický krach galaxie. Úcta k Dalekům tu byla hluboce zakořeněna, Lillian nebyla v tomto směru výjimkou, ale vidět Daleka, skutečně se s ním setkat…, to byl vždycky podivně znepokojující zážitek. Nikdo neměl pochyby o tom, že Dalekové jsou silou dobra. Nikdo.

Avšak…

Tito velvyslanci dobročinnosti a lidumilnosti vypadali tak drsně, že to v lidech vzbuzovalo rozpaky. Lillian s Danielem zaslechli nezaměnitelný dalecký hlas.

„Podej hlášení!“

Ten úsečný, elektronický hlas odrážející se od trosek vlaků sem zapadal až příliš dobře.

„Tušil jsem, že je tu uvidíme,“ řekl Daniel a přikývl.

„Protože se takovéto věci nikdy nestávají?“ zeptala se Lillian.

„Přesně tak.“ Daniel zamával na svého podřízeného, aby místo něj dohlédl na Lillian, a chystal se odejít.

„Nějaké zprávy ohledně strojvedoucích?“ pokračovala Lillian. Muž se na chviličku zamyslel. Možná nad tím, zda je moudré vůbec něco zveřejňovat, napadlo Lillian. Pak už o tom byla přesvědčená. Ano, rozhoduje se, zda má něco prozradit. Daniel si všiml jejího výrazu a sám se zatvářil, jako by ho nachytala na švestkách.

„Oba…,“ na chvíli znejistěl. „Oba se katapultovali. Jsou v bezpečí. Sice otřeseni, ale…“ Odběhl a houkl na několik lékařů, kteří ošetřovali jednoho ze zraněných cestujících. Lillian neslyšela, co jim řekl, jen v hledáčku zahlédla, jak mizí v davu záchranářů, zraněných, mrtvých a umírajících. Nepřestala točit, ani když jí Danielův podřízený položil neoblomně ruku na rameno.

„Tak to by stačilo,“ ozval se tlumeně. Okamžitě se k němu otočila, že se s ním dá do řeči, ale muž něco podobného zřejmě očekával. „Ne,“ řekl přísně. „Vraťte se zpátky nahoru.“

„Ten Dalek se tam pak taky vypraví?“ zeptala se Lillian. Oba se opatrně rozhlédli kolem. Dalek ale mezitím zmizel mezi troskami. Danielův podřízený jí věnoval nevěřícný pohled.

„Zažila jste někdy, že by Dalek poskytoval rozhovory?“ zeptal se, ale zřejmě to byla jen rétorická otázka, protože ji hned začal postrkovat nahoru do svahu, směrem k ostatním přihlížejícím.

Má pravdu, pomyslela si. Nikdy žádný rozhovor s Dalekem v holo-telce neviděla. Vylezla na svah a nepřestávala točit – prázdné, vyčerpané obličeje přihlížejících. Pak k ní dolehla pronikavá ozvěna. Byl to Dalekův hlas, ale Lillian pochybovala, že se kdy dozví, co říká nebo komu je určen.

Na druhé straně vraku, ukrytý před vším, co bylo vidět a slyšet z průběhu záchranných prací, stál Dalek a nehnutě čekal. Pak k němu přikročil hlídač a poslušně mu předložil malou černou kouli.

„Záznamník cesty,“ řekl trochu nervózně. Než však stačil hlídač kouli předat, spustil se

přísavný mechanismus na konci jeho nejdelší paže. Přisál si kouli k sobě a ozvalo se slabé elektronické brnění. Nebyl to ani tak zvuk, jako spíš hmatatelné chvění vzduchu. Strážce sebou lehce trhl. Vibrace ustaly. Dalekova bronzová kopule se otočila a její mechanismus jemně zavrněl. Očnice se pohnula. Modrá clona na vnějším okraji jeho černé čočky se zúžila.

„Kde je strojvedoucí?“ řekl Dalek důrazně. „Řekl jsi, že ho přivedeš.“

„Je na cestě. Je… on je… v šoku,“ zakoktal strážný. Něco v Dalekově chování mu napovídalo, že ho podezřívá. „Je v hrozném… ehm, lékaři ho…“

„Kde je?“ trval na odpovědi Dalek a jeho hlas zněl hněvivě.

Hlídač nevěděl, co říct. Jen se na Daleka díval. Slova mu uvízla v hrdle. Kolem vodnatých očí mu začaly vystupovat žilky. Ticho přerušila až černá koule, která se z ničeho nic odpojila od Dalekovy paže. Dopadla na tvrdou, sežehlou hlínu. Hlídač si užuž chtěl kleknout, že ji zvedne.

„Nech ji být!“ nařídil mu Dalek, prudce se k němu otočil a očnice mu samou netrpělivostí začala poskakovat nahoru a dolů. Přispěchali dva lékaři a opatrně před sebou vedli vystrašeného mladíka.

„Obáváme se, že pan Sezman je stále v šoku,“ vysvětlil jeden z nich.

Dalek přesměroval očnici na lékaře. Popojel trochu vpřed a vydával přitom krátká kovová zaúpění. Lékař málem klopýtl, ale nakonec se mu podařilo udržet rovnováhu.

„Musí okamžitě do nemocnice,“ vysvětloval dál. Dalek se na okamžik zarazil a prohlížel si tu malou lidskou společnost. Pan Sezman, strojvedoucí, se malinko zakymácel. Jako by mu koleno pod vlastní vahou vypovědělo službu. Lékaři se pohotově zapřeli a podařilo se jim ho udržet na nohou. Než se pan Sezman narovnal, z konce nejkratšího Dalekova výčnělku vyšlehl jasný paprsek. Soustředný kužel světla je všechny pohltil, jasně zaplál a zaprskal jako ledová sprcha na rozpáleném železe. Všichni čtyři muži na okamžik strnuli hrůznou, ale naprosto němou bolestí. Jejich rozostřené obrysy zablikaly jako namodralý a nelítostný fotonegativ.

Byla to záře tak jasná, až jim zbělaly kosti. Pak se surová zář i bzukot rychle vytratily a ponechaly na zemi jen čtyři mrtvá těla. Dalek se zjevným nezájmem vzlétl – přímo nahoru a ohromnou rychlostí – a zanechal těla, aby je mezi troskami vlaků objevil někdo jiný. Nevysvětlená úmrtí, která budou předána daleckým autoritám k vyšetřování… K vyšetřování, k němuž nikdy nedojde.

 

---

 

Ukázka pochází z knihy Doctor Who: Dalecká generace, kterou na začátku února vydalo nakladatelství Jota.

Nakladatelství Jota vydalo již více než 1000 titulů v mnoha edičních řadách. Publikuje tvorbu českých autorů i překlady z cizích jazyků. Patří mezi jedno z největších nakladatelství v České republice.

Související knihy

Doctor Who: Dalecká generace

Briggs, Nicholas

Jota, 2015