Copyright © Linda Lafferty, 2013
Translation © Jan Kozák, 2014
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015

 

Carbondale, Colorado
31. října 2010

„Daisy.“

Doktorka Elizabeth Pathová seděla sama ve své kanceláři a mumlala jméno své pacientky, bradu podepřenou dlaněmi. Když ji takhle viděla matka, vždycky se naštvala a křikla na ni: „Seď rovně.“

Dubové kancelářské křeslo, které zdědila po otci, zavrzalo, když kolem jeho nohou zahákla kotníky. Psycholožka vyhlédla oknem ven a spatřila lehký poprašek na vrcholku Mount Sopris.

Prsty levé ruky si nepřítomně kroutila vlnité hnědé kadeře, až z nich vznikla tlustá šňůra dosahující pod klíční kost. I tohle matka nesnášela. „Nešij sebou,“ napomínala ji. „Ženská před čtyřicítkou a pořád má vlasy přes ramena, navíc si s nimi neustále hraje jako malá holka! A ty pěkné modré oči bys mohla trochu ztlumit líčidlem. Komu se chceš v tomhle věku líbit?“

Máma, pomyslela si Betsy. Fakt dílo.

Na digitálních hodinách naskočila další minuta a Betsy měla přízračný pocit, jako by se jí čas před očima rozpouštěl na černém pozadí. Zbývalo přesně třicet tři minut do příchodu pacientky. A ona pro Daisy neměla žádné odpovědi. Ani pro její zoufalou matku.

Zatraceně. Hlavou se jí mihl obraz otce, zklamaný výraz v jeho očích modrých jako nebe. „Poslouchej, Betsy. Poslouchej, co visí nevyřčené ve vzduchu.“

Nevyřčené, ano, tati. „Nevyřčené“ slyším. Ale co může kdo uslyšet v naprostém mlčení?

Betsy musela vymyslet něco, čím by rozbila hradbu mlčení Daisy Hartové. Cokoli. Kromě apatických povzdechů a krčení ramen se ta trucovitá holka odmítala jakkoli projevit. A zatím svými černými nehty drápala stále větší díry do tmavých síťovaných punčocháčů.

Někdy zakašlala a stiskla víčka tak pevně, že si od černých očních linek umazala tváře. Mezi jejími rty Betsy občas zahlédla dokonale rovné řadě bílých hladkých zubů.

Tak to šlo jedno sezení za druhým. Její přidušený kašel se rozléhal v malém viktoriánském salonku, kde si před lety Betsyin otec zařídil psychiatrickou ordinaci. Pak vídeňské hodiny odbily celou a její „gotická“ pacientka se beze slova zvedla a odešla.

Tiše jako duch.

Daisy byla záhada, celá zahalená, ovinutá černou krepovou mašlí. A její psycholožce se stále nedařilo tu pokroucenou stuhu rozvázat.

Betsy si na klíně posunula výtisk Jungiánského výkladu snů. Svěžest, čistota. Daisy nosí jméno sedmikrásky a ty jsou symbolem světla, osvícení, odrazem slunce.

To však jen vypovídalo o mentálním rozpoložení jejích rodičů, když přišla na svět, ne o dívce samotné.

Betsy si přitiskla palec na přední zuby a soustředěně přemýšlela.

Freud měl ve zvyku vykládat snové symboly doslovně, ale pro Junga byl klíčem osobní pocit, který se symbolem souvisel.

Betsy se sklonila nad laptopem v podzimním světle, jež proudilo do místnosti jižními okny. Na webovou stránku pro výklad snů, nad kterou by její kolegové analytici jen posměšně ohrnuli nos, naťukala „Daisy“. Měla pocit, jako kdyby si četla horoskop v místním plátku.

No a co. Když pro ni nějaký pacient představoval dilema, byla to přímo hříšná rozkoš, odhodit formální vzdělání a trochu si „zablbnout“.
Monitor se zaplnil reklamami na hubnutí: na pravém okraji vyskakovala nechutně odulá a smrskávající se těla. V neonových barvách se před ní rozblikaly tarotové výklady:

MIMO SEZONU SEDMIKRÁSKU SPATŘITI, NAPADENÍ ĎÁBLEM V NĚJAKÉM PŘEVLEKU.

Znovu se podívala z okna na zasněženou Mount Sopris a sotva znatelně zavrtěla hlavou.

Hledala na Googlu dál.

SNOVÉ NÁLADY
CHODIT VE SNU V POLI SEDMIKRÁSEK ZNAMENÁ ŠTĚSTÍ A HOJNOST. NĚKDO VÁM PODÁ POMOCNOU RUKU A NABÍDNE VÁM VEDENÍ PŘI ŘEŠENÍ VAŠICH PROBLÉMŮ.

Ha! pomyslela si Betsy. Nabídne mi vedení! To je dobrý. Daisy se neuměla sama vyvést ze záchodku na chodbě.
Betsyiny prsty s krátkými nehty klapaly po klávesnici. Ještě jeden pokus.

SYMBOLIKA TETOVÁNÍ – CO UKRÝVAJÍ OBRAZY?
SEDMIKRÁSKA JE SYMBOLEM SESTERSKÉHO VZTAHU.

Betsy si odfrkla způsobem, který její táta miloval. Její smích pohltilo ticho v prázdném domě.

Blížila se zima. Na větvích osik se chvěly poslední trsy zářivě zlatých lístků. Na zemi už šustilo suché, zkrabacené listí a vítr je honil přes Main Street, kde občas zachrupalo pod koly pomalu jedoucího auta. Přes noc by mohly všechny zbylé listy zvadnout a spadnout dolů, kde je do rána vytvrdí přízemní mrazík. Betsy zoufale toužila vypadnout ven na vzduch. Z pohoří Colorado Rockies se už podzimní teplo vytratilo a pětidenní předpověď počasí hovořila o sněžení. Měla dnes už jen tuhle jednu pacientku – Daisy –, než bude moci zavřít laptop a vyrazit za sluníčkem, kterého bylo čím dál míň. Tak už přijď, sakra!

Pořád zbývalo čtvrt hodiny. Betsy otevřela elektronickou poštu a znovu si přečetla krátkou zprávu od matky.

BRATISLAVA A SLOVENSKÝ VENKOV MĚ NIKDY NEPŘESTANOU UVÁDĚT V ÚŽAS. ZÍTRA SE JEDU PODÍVAT NA ČACHTICKÝ HRAD, KTERÝ BÝVAL DOMOVEM NEBLAZE PROSLULÉ HRABĚNKY BÁTHORYOVÉ. POŠLU TI POHLEDNICI, ZLATO.

Betsy zavřela oči. Potlačila vzlyk a zahryzla se do své pěsti. Jak se může její matka chovat tak bezstarostně, tak necitelně? Uvádět v úžas? Není to ani deset let, co její muž, Betsyin otec, zahynul na Slovensku při autonehodě. Jak se tam matka mohla vůbec vrátit? Jak jí to tam může připadat úžasné? Co to s její matkou k čertu je?

Betsy se nadechla. Její matka, profesorka historie, si východní Evropu zamilovala dlouho předtím, než se vdala za pohledného slovenského psychiatra a jungovského analytika.

Bratislava, o níž mluvila, byla nepochybně Bratislavou sedmnáctého století, kdy v Uhrách vládli Habsburkové – předmět jejího výzkumu. A smrt Betsyina otce tento obraz nemohla ani trochu poskvrnit. Oči doktorky Grace Pathové nebudou vidět manželovu krev, jak tam stéká po kamenité zemi. Jeho vdova bude vidět jenom dvůr Matyáše II., císaře Svaté říše římské. Výzkum bylo to jediné, co Grace zůstalo. A kdo byla Betsy, aby jí to mohla odpírat?

Ozvalo se klepání na dveře a vzápětí vzdalující se kroky. Za oknem Betsy uviděla pěkně stavěnou a vkusně oblečenou ženu ve věku zhruba čtyřiceti pěti let – jen o pár roků starší než ona.

Jane Hartová, Daisyina matka. A to, že přišla až k jejím dveřím – byť jen zaklepat –, byla významná událost. Během těch týdnů, co Daisy docházela do Carbondale, se Jane do její kanceláře neodvážila ještě ani jednou, jako kdyby se bála nějaké nákazy. Vždycky dceru vysadila z auta a po skončení sezení ji zase vyzvedla. Nikdy z auta nevystoupila. Má strach z infekce, myslela si Betsy. Jako kdyby mohla chytit mentální chorobu, kdyby překročila můj práh.

Betsy se tiše přesunula k oknu a poslouchala, jak se Jane zuřivě hádá s dcerou. Debata mezi pacientkou a její matkou znamenala pro analýzu mnoho. Navíc to bylo poprvé, co svou pacientku slyšela skutečně mluvit, a ne jen odsekávat v podobě jednoslabičných slov. Daisy mnula v prstech zlatý křížek, který jí visel na krku, a kroutila umíněně hlavou.

„K žádné cvokařce chodit nepotřebuju,“ říkala. „Nejsem blázen. Už mě ty pitomosti unavujou.“

„Já přece netvrdím, že jsi blázen. Máš ale problém a bylo to velké štěstí, že ses minulý víkend nezadusila.“

„Nebyla bys ráda?“

Jane její otázku ignorovala. „A podívej se na sebe, jak jsi oblečená. A na ten sajrajt, co máš na rtech. Vypadá jako rozmazaná čokoláda.“

Daisy vzdorovitě pohodila uhlově černými vlasy. Na jejích matně černých rtech se objevil škleb a nadělal hluboké rýhy v bílém make-upu.

„Myslíš si, že bych měla nosit nějakou broskvičkovou, vyzývavou rtěnku jako ty?“

Jane celá ztuhla a zaťala kostnaté ruce v pěsti.

„Zavolám tvému otci,“ odsekla a vytáhla z kabelky rubínově červený mobil.

„Táta s tímhle nemá nic společnýho!“

Betsy postřehla, že dívce přeskočil hlas a promítl se do něj zákmit strachu. Matka zmáčkla zvláštní tlačítko. „Chci, aby přesně věděl, jak se chováš.“

Daisy jí vyrvala telefon z ruky a hodila ho na ulici. „Přestaň, matko. Já půjdu, jasný? Ale tátu z toho vynech!“

Dívka rozzlobeně zamířila k předním dveřím. Matka našmátrala telefon a spěchala za ní.

„Kurvo!“ ucedila Daisy.

Betsy si urovnala papíry na stole a připravila se, že uvítá pacientku.

„Betsy,“ spustila Jane a protlačila se kolem dcery do viktoriánského domku. „Od té doby, co k vám Daisy začala chodit, se věci nezlepšily, ale naopak ještě zhoršily!“

Betsy neodpověděla hned. Všimla si, že Daisy je nakročená na prahu – ani uvnitř, ani venku, to byl prostě její styl – a koutkem oka je sleduje. Teď, když se terčem matčina hněvu stala její analytička, bylo zajímavé dívku sledovat.

„Jak jí vlastně pomáháte?“ dožadovala se Jane. „A koukněte na všechny ty papíry a ten nepořádek ve své kanceláři! To ve mně nebudí zrovna dojem, že jste profesionálka –“

„Jak se věci zhoršily?“ řekla konečně Betsy, čímž na Janeinu otázku odpověděla svou vlastní otázkou. Betsy viděla, jak na sebe matka s dcerou zírají, oči plné hněvu. Ani jedna nemrkla.

„Co se stalo?“ chtěla vědět Betsy.

Opět žádná neodpověděla. Podzimní vzduch náhle vyplnila živá konverzace ve španělštině, jež vycházela z mexického obchodu s potravinami vedle Betsyiny kanceláře.

„.Quiere algo más, Senora?“ zanotoval něčí hlas.

Betsy pokynula Daisy, aby vešla dovnitř, a potichu za ní zavřela dveře. Veselé mexické hlasy umlkly a v místnosti zavládlo zlověstné ticho.

„No? Co si myslíš ty, Daisy? Jak jsem selhala?“ zajímala se Betsy.

Daisy zatřepala černými vlasy a spustila si je do očí.

Psycholožka se otočila. „Jane?“

Jane si začala dloubat do pěstěných nehtů. Betsy ucítila závan drahého parfému.

„Nechápu, proč vám to nechce říct,“ řekla Jane. „Už zase se to stalo, do háje!“

„Co se stalo?“

Jane pohlédla na dveře, jako kdyby zvažovala, že odejde. Potom ale pevně stiskla rty a rozhodla se odpovědět.

„O víkendu se málem zadusila. Zaskočily jí vlastní sliny –“

„Na tohle se doktorka NEPTALA!“ přerušila ji Daisy. „Ty pořád všechno tak šíleně překrucuješ!“

Betsy zachovala neutrální výraz. Něco její pacientku konečně vyprovokovalo, aby dala při řeči najevo své skutečné emoce.

„Proč jste mi nezavolaly?“

Jane se na Betsy podívala podrážděně, ale v očích se jí mihl záblesk hrůzy. Psycholožka si to vyložila jako opravdový strach, nikoli reakci v afektu.

„Musela jsem ji odvézt na pohotovost. Dali jí lék na uvolnění svalů, takže se přestala dusit. Nemohla vůbec dýchat!“

„Co to bylo za lék?“

„Nepamatuju si. Ale můžu to zjistit.“

Betsy se obrátila k Daisy.

„Zabral?“

Dívka si posměšně odfrkla.

„A nenašli ti v krku nějakou překážku?“ Betsy ji chtěla za každou cenu vyprovokovat k odpovědi. „Nějaké dráždidlo? Pálivé papričky nebo ocet? Nějaké čisticí látky? Amoniak?“

Daisy na ni jenom zírala a pohrávala si náramkem na zápěstí, který nosila jako amulet.

„Daisy, nebuď hrubá. Odpověz jí! Nebylo tam nic,“ vyhrkla Jane. „To dobře víš. A právě o to jde.“

„A jakou tedy stanovili příčinu?“ vyptávala se Betsy.

Jane znovu sklopila oči ke svým nehtům. Tentokrát se jí povedlo odloupnout kousek laku.

„Je to od nervů, řekli. Psychický problém. Proto tady taky jsme, ne?“

„Ale nekecej, matko!“ vykřikla Daisy a dupla masivní botou do dřevěné podlahy. „Jediný důvod, proč jsme tady, je, že ty ze mě děláš ujetou. Nenávidíš mě a nenávidíš celý gotický svět.“

Tahle holka umí mluvit, pomyslela si Betsy. A je pěkně hubatá.

Jane zatajila dech a pak prudce vydechla, až se jí roztáhlo jemně modelované chřípí. Zaryla se pohledem do Daisy a potom se otočila k Betsy.
„Než jsme se přestěhovali do Aspenu, byla úplně normální dítě. Jezdila skvěle na koni a celá jen zářila zdravím. Absolutně normální. A měla spoustu přátel. Ze stejné… sociální vrstvy.“

Betsy se podívala na Daisyinu matku. „Jane, definujte mi, co je podle vás normální?“

„Ne – ne tohle! Vždyť se na ni koukněte! Ta černá rtěnka, to odrbané oblečení, bílý make-up, jako mrtvola. Měla by mít zdravíčka od špacírování po horách, chodit se bavit s kamarádkami – s normálními kamarádkami.“

„Matko!“

„Neměla by vypadat jako nějaká podělaná upírka! Tak, slyšela jste!“

„Já NEJSEM podělaná upírka. Jsem gotička!“

„To je jedno. Upírka, gotička…, ke všemu v Aspenu. Je to divný. A tak – tak výstřední!“

Daisy zajiskřilo v očích. Betsy uslyšela cinknutí stříbrného náramku na jejím zápěstí, které se chvělo.

„Krucinál, mělo by být možný, abych si s ní v klidu zašla na oběd, a ne aby se pořád před něčím krčila!“

„No dobře,“ převzala iniciativu Betsy. „Zjistili jsme, že Jane si myslí, že máš problém. A co ty, Daisy? Tato terapie se týká tebe, nikoho jiného. Čeho bys tady chtěla dosáhnout?“

Daisy se podívala na matku a pak její pohled opět sklouzl k analytičce. Zastrčila si vlasy za uši. Betsy čekala, že teď od ní uslyší, že je to všechno ztráta času, že nechce dosahovat ničeho, že ani není čeho „dosáhnout“, že je spokojená tak, jak je – a že ji možná pošle ke všem čertům. A že pak už z ní nedostane ani hlásku. Ale spletla se.

Daisy se zadívala na svou psychoanalytičku. Lékařka a pacientka si vyměnily dlouhý pohled v proměnlivém zlatém světle nízko stojícího podzimního slunce. Dívka stiskla víčka a polkla.

„Tu dušení mě vyděsilo.“

Psycholožka viděla, jak se jí v puse zablýskl křivý špičák a pak zase zmizel. Dívka otevřela oči a podívala se na své bledé ruce. Když pohled zase zvedla, měla pod očima dlouhé černé šmouhy. Betsy musela napnout uši, aby slyšela její další slova.

„Nechci umřít,“ zašeptala Daisy. „Pomozte mi.“

---

Ukázka je z knihy Krvavá hraběnka, kterou vydalo nakladatelství Jota.

Nakladatelství Jota vydalo již více než 1000 titulů v mnoha edičních řadách. Publikuje tvorbu českých autorů i překlady z cizích jazyků. Patří mezi jedno z největších nakladatelství v České republice.

Související knihy

Krvavá hraběnka
Prokletí čachtické paní se táhne napříč staletími

Laffertyová, Linda

Jota, 2015