V listopadu 2014 vyšla v nakladatelství Labyrint pozoruhodná kniha Proč obrazy nepotřebují názvy pocházející od autorského týmu Ondřej Horák a Jiří Franta.

Ondřej Horák rozbouřil, a to doslova, vlny literárního moře svou novelou Dvořiště z roku 2013, příběhem založeným na těch nejzákladnějších lidských pudech a jazyce, jenž rozhodně nikoho nešetří. Ze stejného roku pak pochází i publikace druhého ze spoluautorů, Jiřího Franty, již spolu s Davidem Bömem nazvali Nulla dies sine linea.

Kniha Proč obrazy nepotřebují názvy je ve všech ohledech výjimečná. Na první pohled zaujme už svým formátem 244 na 327 mm, znatelně přesahujícím i klasickou „á čtyřku“. Po prvním otevření začne být ale důvod pro takovou volbu okamžitě zřejmý. Kniha je svéráznou učebnicí o základech umění převážně výtvarného rázu, založenou na obrazovém vjemu. Další její na první pohled patrnou zvláštností je absence jakéhokoli indexu či souhrnného obsahu a nejspíš pro jeho nepřítomnost tedy publikace postrádá i číslování stránek, jež je v takovém okamžiku asi skutečně zbytečné. Celý příběh knihy je založen na návštěvě umělecké galerie, již vykonávají vnouček s babičkou a dědeček s vnučkou. Oba dospělí jedinci vědí o umění mnohé a zasvěcují své svěřence do základů a významů různých uměleckých epoch na konkrétních příkladech. Kniha je postavena, jak jinak, na ilustraci a reprodukcích. Převládající komiksové pojetí střídají celostránkové ilustrace všeho druhu s nerovnoměrně rozloženým textem pouček formulovaných tak, aby byly srozumitelné i naprostým začátečníkům. A protože příběh provází i detektivní podtext, nechybí ani dvoustránková kapitola „Nejslavnější loupeže umění“. Po ní pak následuje i „Rejstřík osobností a uměleckých směrů“ s portréty představovaných osobností a nakonec i vlastní „Galerie uměleckých děl“ – náhledy na mnoho slavných obrazů či plastik, o nichž se v knize třeba i jen okrajově psalo. A úplnou tečkou na závěr je pak na celkovou délku šesti stránek rozložená časová osa s názvy uměleckých stylů a jejich reprezentantů, samozřejmě opět bohatě ilustrovaná.

Pro koho je taková kniha určena? Jak se dá předpokládat, kniha je orientována hlavně na děti a mládež, ale domnívat se, že tím škála potenciálních čtenářů končí, by byla chyba. Stejné ponaučení si z ní odnese i dospělý čtenář, a to nejenom laik, ale i ten, kdo se o umění zajímá. Ať už je přínosem knihy objevování nových obzorů nebo jen utřídění již vlastněných znalostí, ve všech případech je titul přínosem pro toho, kdo jej otevřel.

Koho kniha nejspíše nezaujme? Osobně jsem měl prvních několik stran problém s formou animace – postavičky s hadicovými končetinami bez kloubů vyžadují chvilku, než si na ně člověk zvykne. Ale jako každá správná kniha, i Proč obrazy nepotřebují názvy čtenáře nakonec pohltí a vtáhne do svého nového světa barev, stylů a jednoduchého příběhu. Takže za jediné kandidáty na odpůrce této velkoformátové publikace považuji snad jen milovníky filozofických rozprav a červené knihovny. Ale kdo ví, třeba i mezi touto rozsáhlou skupinou se najdou tací, jež kniha dokáže oslovit.

Nejnovější počin Ondřeje Horáka a Jiřího Franty se sice do běžné knihovny nevejde, ale protože jeho úkolem je čtenáře provádět bohatým světem umění, stejně by měl být vždy na dosah ruky jako takový rychlý pomocník a průvodce. A kdo ví, mnohým zájemcům se třeba stane startovacím bodem jejich celoživotní lásky k výtvarnému umění.

Související knihy

Horák, Ondřej - Franta, Jiří

Labyrint