Cílová skupina čtenářů – pro koho jsem především psal tuto knihu

Cílovou skupinou čtenářů této knihy jsou především dámy obvykle po třicítce, leckdy o něco mladší, často o dost starší. Pečují o rodinného příslušníka – seniorku, seniora, potažmo o oba. Kdyby jen to. Mají mnoho směn v různých oblastech a sociálních sférách a den stále jen o 24 hodinách. Dělají, co mohou, aby vše zvládly. Nejsou ovšem stonožky ani „storučky“. Tudíž nestíhají, jak by si přály. Nejsou světice a svého postu mívají občas, eventuálně často, plné zuby. Leč zatnou je a pokračují. Díků se nedočkají. Kritiky vyslechnou na rozdávání. Méně často z okolí, častěji samy od sebe. Konkrétně od zvnitřněného obrazu rodičů a jiných vychovatelů. Ten jim systematicky namlouvá: Musíš být stále lepší, usměvavější, rychlejší, lépe vše zvládat… zkrátka dokonalá jednička. Kdysi v dětství jim dospělí tvrdili, že dokonalost je správný, kýžený cíl. K němu musí právě ony směřovat. Omyl. Nemusí – u dokonalosti jde o chimérický ideál. Na ten nedosáhneš. Vždycky bude něco chybět. Ještě ke všemu obdobné cesty k ideálu dokonalého člověka vedou k neuróze. Jestliže dokážete žít alespoň v relativně pohodové rodině, v níž nikdo nestrádá víc, než objektivní okolnosti požadují, dokážete se starat dle vývoje o juniory, seniory a v neposlední řadě o sebe sama, pak zapomeňte na tvrzení „samochvála smrdí“. Tohle rčení vám totiž do vědomí poněkud potměšile vložili vaši rodiče – všichni ti, kdož se cítili kompetentní vás přímo nebo nepřímo vychovávat. Nechci jim sahat do svědomí, ale chybovali. Známý výrok o páchnoucí autochvále nahraďte výrokem klasika a nejslavnějšího z Čechů Járy Cimrmana: „Chválit se musíme sami. Tuhle práci za nás nikdo neudělá!“

P. S.: V rámci genderové korektnosti připomínám, že sice výjimečně, leč přesto, bývají v situaci popsané výše i muži. To, co je zde uvedeno o ženách, platí v rámci pečovatelské role i pro ně.

Úvodem

S paní doktorkou, českou lékařkou řadu let působící v Anglii a s hrůzou popisující (např. v časopise Listy) naprosto nedostatečnou zdravotní i sociální péči v oné zemi, jsme napsali pro Gradu knížku Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči. Spoluautorka píše pod poněkud strašidelným pseudonymem The Beastess a působí poblíž domu, kde žil R. Kipling. O českou populárně-naučnou literaturu tam zájem není. Angličané se češtině z (ne)známých důvodů neučí.

Knížka proto ovlivnila především moji, tuzemskou klientelu. Odvolávají se na ni poněkud úzkostné, velmi seriózní a velmi unavené dámy. U zmíněného opusu nezůstaly. Četly mimo jiné i moji knížku Vztah matky a dcery (Novák, 2008). Zmíněné dámy se vesměs neuvěřitelně podceňují. Jsa ve svých osmašedesáti letech obdařen rozsáhlou rodinou, měl bych mít pochopení především pro své vrstevníky – seniorky a seniory. Upřímně řečeno – snažím se o to, ale zdaleka ne vždy úspěšně.

Existuje mezi nimi mnoho moralizujících kazatelů a kazatelek dobra, vzájemné úcty a lásky. Pokud se jich samotných týče, „skutek utek“. Troufám si říci, že v české populaci existuje nezanedbatelné množství matek, jež – předpokládám, že nevědomky – učinily svým dcerám život zbytečně těžkým. Kladly na ně velké, často nadměrné a občas nesmyslné požadavky.

Zavděčit se jim nedalo. Léta běžela a synonymem pro vztah matky a dcery se postupem doby stal vztah mezi mladší pečující osobou a starší, o niž je pečováno. Mnohé je jinak, než bylo kdysi, ale podrážděná nespokojenost a zvýšená kritičnost výše zmíněných matek přetrvává. Něco takového se samozřejmě stává i ve vztahu otec–dcera. Je to ale méně časté.

Pokračujte ve čtení ukázky

Knihu Jak (ne)rozumět emocím stárnoucích rodičů vydalo nakladatelství Grada ve své edici Psychologie pro každého.

PhDr. Tomáš Novák

Autor je poradenským psychologem.Vystudoval FF UJEP v Brně, obor psychologie. Dlouhodobě se zabýval problémy výchovných obtíží s dětmi, náhradní rodinnou péčí, manželským a rodinným poradenstvím.Externě učí i na Masarykově univerzitě,na filosofické fakultě a na fakultě sociálních studií.
Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Grada

Související knihy

Novák, Tomáš

Grada, 2014