Markéta Vydrová se narodila v červenci roku 1968, jak ona sama říká, „s tužkou v ruce“. První knihou, kterou ilustrovala, byla kniha jejího manžela Daniela Vydry Na co hrají varani vydaná v roce 2004. Od té doby ilustrovala již desítky dětských knih a za své obrázky posbírala i řadu ocenění. Tím největším jsou však pro ni rozzářené dětské oči.

Na našich stránkách se s jejími obrázky potkáváte pravidelně, například u knih Zuzany Pospíšilové. Naposledy jsme vám představili knihu Prázdniny Billa Madlafouska autora Davida Laňky. I v souvislosti s touto knihou jsme paní Markétu Vydrovou požádali o rozhovor, abychom vám přiblížily, jak takové ilustrace vznikají.

A také, jak se rodí ilustrátor – o to se zajímala moje patnáctiletá dcera, která – mimo jiné – také sní o kariéře ilustrátorky…

Štěpánčiny otázky:

Četla Vám Vaše maminka pohádky před spaním? Jakou jste měla nejraději?

Maminka i tatínek nám dětem čítávali, já si hodně pamatuji na knihu Zahrada, tu jsem milovala kvůli tomu, jak byla legrační, a také se mi strašně líbily obrázky Jiřího Trnky, připadaly mi úchvatně tajemné. A také jsem měla ve velké oblibě knihu pohádek od Boženy Němcové s krásnými ilustracemi Karla Svolinského. Honzíkova cesta mě moc nebrala… Zato Domeček u tří bříz nebo Perutinka…

Čím jste chtěla být jako malá, jaký byl Váš dětský sen?

Vždycky jsem chtěla být ilustrátorkou, rozhodla jsem se pro tohle řemeslo ve čtyřech letech, kdy jsem do knihy Boženy Němcové domalovala na prázdné místo Popelku. Pořád jsem si jen kreslila a malovala, proč bych měla chtít dělat něco jiného, než co mě nejvíc bavilo. A maminka se sice za tu mou Popelku zlobila, ale pověděla mi, kdo je to ilustrátor, a tím mi vlastně nabídla úžasné řešení, jak malovat do knih a nebýt za to stíhána…

Jak dlouho se kreslení věnujete? Chodila jste do nějakého výtvarného kroužku?

Chodila jsem do všech výtvarných kroužků, které jsem měla „po ruce“. Od malička do ZUŠ (tehdy se jmenovala Lidová škola umění), tam jsem chodila celou základku, pak i na gymplu, na VŠ (obor zahradní a krajinná architektura) bylo také hodně výtvarky a v dospělosti jsem pak chodila ještě do kurzů kresby a malby pro dospělé a samozřejmě v dětství navíc výtvarné kroužky ve škole. Mezitím jsem si kreslila pod lavicí nebo doma, jakmile jsem přišla ze školy.

Na jakou střední školu jste zamířila? Měla jste v patnácti už jasnou představu o tom, co byste chtěla dělat?

Ano, ta představa byla stále stejná a jasná, ale protože jsem bydlela ve městě, kde žádná výtvarná škola nebyla, jen gymnázium, tak jsem prostě šla na gymnázium. Maminka nechtěla, abych studovala někde daleko, po smrti tatínka nás se sestrou vychovávala sama a měla o mě velký strach.

Myslíte, že je nutné mít vystudovanou uměleckou školu, chce-li být někdo ilustrátorem?

Nemám vystudovanou uměleckou školu a jsem ilustrátor.

Dobrá ZUŠ dokáže člověku dát výborné základy kresby a malby, máte-li štěstí na učitele. To jsem měla a k tomu snad i nějaký talent a především obrovskou snahu. Od malička kreslím a maluji několik hodin denně, jsou to skutečně deseti tisíce „odmalovaných“ hodin a neustálé snahy něco se naučit, zdokonalit se.

Kdy se začal utvářet Váš charakteristický rukopis?

Řekla bych tak u desáté knihy. Společné rysy na mých výtvorech tam byly vždycky, už než jsem začala s ilustrováním, ale i tak ruka sama „hledá“, je to něco, co nejde vnutit, ukáže se to samo a pak už to ani jinak nejde, jen se to nějak v té dané linii rozvíjí, přibývají třeba výtvarné techniky, ale v zásadě má ilustrátorův rukopis určité charakteristické znaky, které z toho pokaždé nějak „vyskočí“.

Máte i jiné koníčky než malování? Baví Vás kupříkladu nějaký sport?

Teď už nejsem sportovně založená, i když jako mladá jsem sportovala hodně – gymnastika, lehká atletika, tanec a podobně. Mám ráda hezké filmy, ráda čtu, ráda něco tvořím, třeba šiju, nebo chodím s mým manželem na procházku s pejsky, také mám ráda muziku, ke které mě přitahuje manžel – je muzikant.

Jaký je Váš oblíbený ilustrátor (-ka), ať už v současnosti, nebo i z dětství?

Jiří Trnka, Adolf Born, Zdeněk Burian, Pavel Čech, Josef Kremláček, Vlasta Baránková, Eva Sýkorová-Pekárková, Renáta Fučíková a mnoho dalších…

A teď už jen na doplnění já:

Jakým způsobem vytváříte konkrétní ilustrace – čtete nejprve text a sama si vybíráte, kterou situaci zobrazíte, nebo máte zadání od autora, kde by chtěl nějakou ilustraci mít? Máte daný celkový počet obrázků, nebo nejste limitovaná?

Pokud má kniha působit jednotným a ladícím dojmem, je důležité, aby ilustrátor a spisovatel byli naladěni stejně, aby si rozuměli a současně se naprosto respektovali. Tedy já nezasahuji do díla spisovateli a on zase do ničeho nezasahuje mně. Do své práce si navzájem nemluvíme. Mám za to, že tak by to mělo být vždy, protože ne každý spisovatel je stejně skvělý ilustrátor a naopak. Sama si vybírám, co budu v knize ilustrovat tak, abych děj co nejlépe dokreslila a podtrhla, vyzdvihla, co mi přijde vtipné, důležité, zajímavé. U některých nakladatelství je počet ilustrací limitován, jinde mám zase naprosto volnou ruku (většinou to nechají na mě).

Jak se Vám spolupracovalo s Davidem Laňkou na jeho Billu Madlafouskovi?

Spolupráce s Davidem Laňkou patří k nejlepším, protože si opravdu dobře rozumíme, jsme kamarádi stejně naladění a máme vyvinutý smysl pro všechny ty legrácky, ze kterých se pak kniha skládá, ať jsou slovní, nebo obrázkové. Já se pokaždé strašně těším, co za šílenosti zase David vymyslí, a David pokaždé čeká na moje obrázky, zvědavý, jak jsem ztvárnila jeho hrdiny. Podoba celé Madlafousčí party vznikla už v prvním dílu, ale v každém dalším pokračování přibyly další malebné postavy a potrhlé situace, takže jsem se pokaždé už nemohla dočkat, až budu zase malovat zážitky Billa Madlafouska a jeho povedené partičky.

Moc se nám líbí Vaše rozpustilé obrázky z knih Martiny Drijverové Nezbedníci a Zlobilky. Myslím, že pro ilustrátora dětských knih není nic lepšího, než vytvářet pohádkovou realitu. Nebo se pletu?

Nepletete se, je to tak, čím fantastičtější děj, tím lepší „materiál“ k malování. Osobně mám problém ilustrovat texty toho typu, kde se na dvou stránkách rozvíjí úvahy hrdinů, co půjdou nakupovat a kde jediným fantastickým, humorným či akčním počinem je, když jeden z hrdinů s úsměvem objeví v peněžence ještě pětikorunu, o které nevěděl. Takovým textům se snažím obloukem vyhýbat. To se rozhodně o Nezbednících, Zlobilkách a dalších knihách, které mám to štěstí ilustrovat, říct nedá, „moji“ spisovatelé mají všechna plus, která si mohu přát.

Na čem pracujete nyní, na co se můžeme s našimi dětmi těšit?

Doilustrovala jsem čtvrtý díl detektivní řady pro děti od spisovatelky Zuzany Pospíšilové s názvem Detektivové a falešní stěhováci, kniha vyjde v nakladatelství Grada spolu se třetím dílem, který jsem dokončila před měsícem. No a teď, po Novém roce mě čeká práce pro nakladatelství Triton a Albatros.

A na co se těšíte Vy?

Pokaždé na radost se kterou maluji a na radost, kterou ty knihy dětem přinášejí.

A my se zase těšíme na nové knihy s Vašimi obrázky.
Děkuji Vám za upřímné odpovědi na naše zvídavé otázky a přeji Vám – zajisté i za naše čtenáře –, aby Vás nikdy nebolela ruka a měla jste vždycky dost inspirace pro své veselé ilustrace.

Související knihy

Laňka, David

No Limits, 2014