Bylo jí pouhých dvanáct let, když jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor. Nezačala plakat, nezhroutila se při představě, že tento její typ nádoru se jen výjimečně podaří porazit. Začala bojovat a hledat to pozitivní, co ještě může od života získat a co ona sama zde může zanechat pro ostatní. A tak začala psát s touhou v srdci, aby její dílo vyšlo jako kniha. A podařilo se.

Útlá brožurka s obrázkem jedné tenisky na obale se jmenuje Jednou nohou v nebi a její autorkou je Giulia Gabrieliová, italská školačka, jíž bylo vyměřeno tragicky málo času. V českém překladu Danici Bartošové ji vydalo na sklonku tohoto roku nakladatelství Paulínky.

Giulia se narodila 3. března 1997 v Bergamu a až do roku 2009 byla úplně obyčejnou dívkou, která však dostala do vínku dar umě skládat slova a myšlenky v texty, jež vyhrávaly literární soutěže. Možná i proto se rozhodla zapisovat své dojmy a postřehy, když nemoc, již se jí povedlo překonat, znovu zákeřně udeřila.

Pokud byste však čekali podrobné záznamy léčebných procedur a stesky na to, o co svojí nemocí přichází, hledali byste marně. Dívka svůj osud nezlehčuje, ale také nad ním nepláče. Přijímá jej a snaží se bojovat, aby své zkušenosti mohla předávat dál. S láskou líčí svoji rodinu, ale i lékaře, kteří se o ni starají. Zaznamenává jejich slova, zachycuje gesta, ale vše tak přirozeným způsobem, že čtenáře prvoplánově nedojímá.

Asi v polovině léčby už jsem to vědět chtěla a má docela ošklivé jméno: ALVEORÁLNÍ RABDOMYOSARKOM. Ne, není to hezké jméno. Nejprve mě to dost vyvedlo z míry, ale pak jsem se uklidnila. Vždycky bychom měli vědět, s kým máme tu čest…  (str. 28)

Ano, měla jsem strach, že svědectví umírající dívky bude útočit na city a že mi nebudou stačit kapesníky. Kupodivu se mé obavy ukázaly být liché. Ne, že by mi dívky a jejího předčasně skončeného života nebylo líto a že by její vyprávění nevzbuzovalo soucit. To ano, ale tím hlavním, co jsem z jejího vyprávění vnímala, byla víra, láska a naděje.

Giulia totiž mnohem více, než o svých fyzických potřebách a problémech, píše o dozrávání své víry. Tak jako většina Italů, i ona a její rodina vyznávají tradiční katolickou víru. Přesto Giulia ve své nemoci Boha neobviňuje, jak se často i u věřících lidí stává, ale naopak se těší na setkání s Ním. Ano, modlí se i za své uzdravení a do poslední chvíle doufá, že přes všechny negativní prognózy bude žít, ale je dokonale vyrovnaná i s druhou možností:

Nyní vím, že můj životní příběh může skončit jen dvěma způsoby: buď se úplně uzdravím, což by byl zázrak, a o toto uzdravení prosím našeho Pána, protože mám hodně plánů, které bych chtěla uskutečnit, a ráda bych je uskutečnila právě já, anebo se setkám s Pánem, což je taky nádherné. Oba konce jsou hezké…  (str. 77)

Komu tedy toto svědectví doporučit? Určitě všem nemocným a trpícím, pro něž mohou být postoje mladé dívky skutečným povzbuzením a zároveň i útěchou. Také všem zdravým lidem kolem nich – neboť díky Giulii možná lépe porozumí svým nemocným blízkým. A možná i lidem, kteří sice chodí do kostela, ale jejich místo v srdci pro víru je prázdné.

Pro nekatolíky možná bude obtížné přijmout jako fakt některé katolické liturgie a obřady, ale rozhodně i pro ně bude víra Giulie Gabrieliové povzbuzením a příkladem.

Giulia svůj pozemský běh doběhla 19. srpna 2011, určitě však splnila svůj úkol – obstát tváří v tvář smrti se ctí. A to je to podstatné, co si z knihy Jednou nohou v nebi může vzít každý.

Související knihy

Gabrieliová, Gulia

Paulínky, 2014