Tyto i další otázky týkající se obrovského utrpení židovského národa za druhé světové války vám možná zodpoví přečtení knihy Šoa francouzského režiséra Clauda Lanzmanna, která vyšla v nakladatelství Prostor v roce 2011. Claude Lanzmann (*1925) se narodil v Paříži a za druhé světové války se zapojil do francouzského hnutí odporu. Stal se režisérem a spisovatelem. Většina jeho díla se týká holokaustu a hledá kořeny násilí vůči židovskému národu. Jeho film Proč Izrael?(1973) byl označen za nejlepší film o Izraeli a devítihodinový dokument Šoa je nejobsáhlejším dílem zabývajícím se svědectvím lidí o tom, jak prakticky vypadalo vyhlazování Židů v nechvalně známých plynových komorách.

Kniha Šoa je doslovným přepisem rozhovorů, které Claude Lanzmann vedl ve svém dokumentu. Otřesné svědectví podávají Poláci, Němci, Češi, obyvatelé zpola vyhlazených vesnic, příslušníci SS, přeživší Židé. Ze začátku mě při čtení trochu rozptylovalo a mátlo, že otázky a odpovědi byli pronášeny ve třetí osobě. Je to důsledkem původního dialogu vedeného přes překladatele – ve filmu je to srozumitelné, v knize poněkud zvláštní, protože překladatel není autorem oslovován a ani v odpovědích to není zřejmé. Pak jsem si na to zvykla a už mi jen chybělo vidět ta místa, na kterých se rozmluvy odehrávají. Popis kraje totiž také chybí, jen se něco dá představit na základě odpovědí.

Celkový dojem z knihy je, že v Polsku, a nejen tam, zmizely miliony lidí, aniž by si toho kdokoliv všiml. Ve vyhlazovacích táborech jako byla Treblinka, Sobibor, Chelmno, Osvětim a další bylo zavražděno předem dobře promyšleným způsobem na 6 milionů Židů. Vše bylo projektováno s úmyslem zabít co nejvíce lidí najednou. Celé transporty čítající kolem tří tisíc lidí byly vyvražděny doslova během několika málo hodin, včetně zpopelnění.

Při čtení autentických vzpomínek mi až běhal mráz po zádech, jaká to byla krutá mašinérie a jak rychle lidé na vše zapomínají. Cynismus polských žen, které se radovaly z toho, že zmizely ty krásné židovky, co jim sváděly manžely, že už tam nejsou ti bohatí židovští obchodníci, co je „vykořisťovali“. Svědectví lidí, kteří chodili pást svůj dobytek jen pár metrů od ostnatých drátů vyhlazovacích lágrů, železničáři, kterým nebylo podivné, že vlaky nacpané lidmi jezdí stále na jedno místo a zpět se vrací prázdné. Němečtí důstojníci, kteří si dobře pamatovali, co bylo před válkou, ale pak náhle o paměť přišli a velice těžko se rozpomínali, co se vlastně dělo pod jejich velením. O mrtvých lidech se mluví jen jako o kusech, které bylo nutno co nejrychleji zpracovat. Někteří z Židů přežili jen díky tomu, že se zapojili do pracovních komand – kadeřník, který stříhal vlasy ženám před vstupem do plynových komor, muži vyklízející mrtvé z komor, sbírající oděvy ubožáků, kteří je už nepotřebovali…

Možná je dobře, že textu chybí jakýkoliv obrazový doprovod. Za základě faktů v knize obsažených vám vaše mysl stejně vykreslí obrázek, na který se nebude lehké dívat. Myslím, že po tomto zážitku, který dává Lanzmannovo Šoa, se budu ještě dlouho vzpamatovávat.

Šoa znamená v překladu neštěstí, zničení, pohroma – to vše je zde syrově vykresleno, bez příkras, patetismu. Rozhovory vedené v letech 1974-1985 jsou doplněny předmluvou Simone de Beauvoirové, dnes již nežijící významné francouzské spisovatelky, filosofky a myslitelky, a závěrečným rozhovorem Heike Hurstové, francouzské filmové kritičky specializující na dokumentární film, s Claudem Lanzmannem. Pokud nejste lhostejní k minulosti, určitě si tento působivý dokument nenechte ujít.

Související knihy

Lanzmann, Claude

Prostor, 2011