„Život je jeden velký nervák!“ konstatovala Marie trochu zklamaně a já jsem mlčky přikývla.
„Plyne příliš rychle! Stále se za něčím honíme a když to konečně máme, pokouší nás zas něco jiného… I v lásce to tak často bývá. Nejhorší je, že ani tehdy, když to konečně za něco stojí, panovačný čas se nezastaví ani na chvíli! Sotva si stihneš uvědomit tu výjimečnost, už je pryč! To není fér!“ filozofovala dál.
„Tak, tak, mládí nám utíká jako voda, ani jsme se nenadály a už jsme jednou nohou v důchodu a druhou v hrobě,“ zasmála jsem se.
„Víš, co ti povím? Když člověk žije ve shonu, touží po klidu a když se ho konečně dočká, najednou mu ten shon ke štěstí chybí. Jak říkám, se vším je to tak,“ frflala Marie.
„Jenže to není o životě,“ odporovala jsem. „To je o člověku a jeho schopnosti prožívat život, nebo ne?“
„No vždyť jo. Ale co z toho, když zkušenosti, jak bychom ho měly a hlavně chtěly prožít, získáváme, až když je vlastně nepotřebujeme. Když už není příležitost na jejich využití. Když jsou z nás jen staré báby!“
„Máš pravdu. Většina z nás celé roky nežije v přítomnosti, ale v jakési vysněné budoucnosti, honíme se, abychom se jí přiblížily nebo se zase příliš zabýváme minulostí, na které už stejně nic nezměníme. Úplně zapomínáme vychutnávat si přítomnost, která někdy vůbec není tak špatná, kdybychom ji neustále neporovnávaly s našimi sny a představami, které jsou často nereálné.
A později zjistíme, že tak špatně nám vůbec nebylo, a že my jsme si to ani pořádně nevychutnaly. To pěkné nejednou promrháme, a zjistíme to, až když je už pozdě.“
Marie souhlasně přikyvovala.
„Víš co, moje drahá? Nebudeme se trápit tím, že jsme už staré a radujme se z toho, že na druhé straně jsme zase zkušené a moudré,“ usmála se na mě šibalsky.
„Na to ti kašlu!“ ozvala jsem se dobrotivě. „Klidně bych zase byla mladá a hloupá,“ řekla jsem docela vážně. Naše pohledy se setkaly, chápavě jsme se na sebe usmály.
„A úplně ideální by bylo, kdybychom byly opět mladé, ale měly dnešní rozum, co?“ prohodila nadšeně. Přikývla jsem.
Venku bylo pořádné vedro. Konec srpna vůbec nenaznačoval, že už by slunce bylo unavené a mělo v plánu začít šetřit svými paprsky. Pálilo, jako by za to bylo placené. Chata, kterou jsme okupovaly už druhý den, patřila přítelkyni. Celá léta na ní kdysi trávila téměř každé léto se svým manželem, který se na nás teď díval z nebe a možná na ty časy nostalgicky vzpomínal. Les za chatkou příjemně šuměl, ve slabém vánku se sem tam pohnuly koruny stromů, přesvědčovaly nás o tom, že vzduch se přece jen ještě hýbe a z toho tepla nezmizel úplně i on. Země okolo chaty byla popraskaná a vysušená. Dokonce i zvuk nedalekého potůčku byl jakýsi tišší, jakoby voda v něm byla z těch veder už také unavená.
Upravila jsem si ramínka na podprsence, která se mi stále zařezávala do kůže a táhla moje prsa k zemi. Marie seděla na plátěné židli, tělo měla zahalené do plavek vcelku, vynikal v nich každý její tuk navíc. Kdysi bychom se do těch plavek vešly obě. Jenže čas byl neúprosný, ať jsme chtěly nebo ne, zanechal na nás viditelné stopy. A nejen tam. I duše jsme měly léty obroušené, pokryté rýhami zkušeností, mnoha věcmi, které jsme v mládí tak bolestně prožívaly, jsme se teď už jen s lehkou ironií bavily, od srdce se zasmály.
„Víš, co je nejhorší?“ podívala se na mne Marie s nadzvihnutým obočím. „Že každý z nás chce dlouho žít, ale nikdo nechce být starý.“
„Máš pravdu, ale stárnutí je povinné pro každého,“ zašveholila jsem.
„Prý dozrávání, naopak, dobrovolné,“ kontrovala Marie.
„Podaří se nám to vůbec někdy? Občas se cítím stejně bláznivá jako kdysi,“ vyčarovala jsem na tváři úšklebek a hodila další vysvlečený brambor do hrnce s vodou. Pár kapek skončilo na Mariině hrudi, pomalu si hledaly cestičku mezi svislými prsy, jejichž pokožka byla vyprahlá jako zem od horkého slunce. Marie se na mě zamračila a obrácenou rukou zabránila kapkám pokračovat ve svém výletě. Potom taky odhodila bramboru do vody, ale takovou silou, že voda vyšplíchla a osvěžila i moji tvář.
„Kozo,“ konstatovala jsem suše. Naše oči se však na sebe šibalsky usmívaly. Znaly jsme se už asi tisíc let a jedna o druhé jsme velmi dobře věděly, že úmyslně bychom si nikdy neublížily.
„Raději pohni, nebo ten guláš nebude ani do večera,“ ukázala na hrnec, ve kterém se ve vodě koupalo pár nedočkavých brambor.
Zrychlila jsem pohyb škrabkou a po chvíli se zeptala:
„Pověz, kdybys měla šanci ještě jednou, změnila bys něco na svém životě?“
Marie se zamyslela. Okolo očí jí tancovaly desítky drobných vrásek. Potom procitla, s vážným výrazem ve tváři se zahleděla kamsi do dálky.
„Nějaké drobnosti by se určitě našly,“ okamžik váhala, potom to vzdala a mávla rukou.
„Víš co? Všechno bylo a je tak, jak má být! Stejně se s tím už nedá nic dělat! Ty bys něco změnila?“
„Asi bych taky nechala všechno tak, jak je,“ řekla jsem upřímně. „Akorát, kdybych přece jen mohla,“ podívala jsem se toužebně do dálky, „určitě bych zařídila, aby můj Jakub v ten osudný den šel ze školy o pár minut dřív,“ dodala jsem smutně.

Ukázka je z knihy Mezi čtyřma stehnama, kterou vydalo nakladatelství Keltner Publishing.

Keltner Publishing je prvním českým nakladatelstvím zaměřeným na vydávání unikátních motivačních knih pro děti, které postupně vycházejí v rámci našeho projektu Dětská motivace. Knihy, které se zabývají nejen dětským sebevědomím, motivací, ale také zdravým vztahem k penězům či zvládáním stresu a strachu, pocházejí od světově uznávaných odborníků a jsou samozřejmě psané jazykem srozumitelným i nejmenším čtenářům. Knihy jsou určeny pro čtenáře ve věkové kategorii 4 – 10 let a 7-14 let, všechny jsou bohatě ilustrovány a dají se použít i jako vhodná učební pomůcka nejen pro rodiče a pedagogy, ale pro každého, kdo pracuje s dětmi.

Související knihy

Ďuranová, Mária

Keltner Publishing, 2014