Bylo to zrovna v senách, lidí bylo na lukách dost, hlavně děvčat, co pohrabovaly anebo k večeru dávaly seno do kopek, aby nezvlhlo noční rosou.

To ste měli vidět ten veselej poprask, dyž mě zahlídly, jak až po pás nad hladinou uháním proti proudu a za mnou jak se v řece třpytí a stříbří vodní brázda! Některý kurážnější vbíhaly s hráběma v ruce až do Lužnice, chtěly si mě přitáhnout ke břehu, prej hastrmánku, tatrmánku, pojď si s náma na chvilenku pohrát, nebo nám alespoň dej pár barevnejch pentliček do vrkočů, ať máme na tebe ňákou pěknou památku!

Kdepak aby se bály, to byly holky vod vody a mně bylo spíš ouzko z nich, dyž tak směle dorážely. A leckterá byla i pěkná, líčka jak malovaný, dolíčky ve tvářích, ruce a nohy vod sluníčka krásně bronzový, kukadla jiskrný a nezbedný — potkat ji vo samotě, možná že bych si dodal kuráže k ňákýmu veselýmu popovídání. Ale jich bylo dycky čtyry pět, štěbetaly jedna přes druhou a chichotaly se jak blázínkové, nebo po mně z rozjívenosti i házely vobláskama, a tak sem jim radši jenom zamával a potopil se zas ke dnu, i dyž mi to pokaždý bylo drobátko líto . . .

A ty večery krásný, dyž hvězdy cinkaly jak zlatý plíšky vo hladinu, vzduch nad řekou byl plnej vůní ze suchejch trav a z lípovýho květu, světluškama se to v křoví jen hemžilo, jako dyž tam někdo natřásá zlatý nitky, boleni vyskakovali nad vodu, srny vbíhaly předníma kopejtkama až do řeky, pily a přitom větřily jemnejma slechama při sebemenším šramotu, a zorničky těch velkejch srních světel se jim blyštěly jako zelený vohníčky docela blizounko vode mě, jen ruku natáhnout a pohladit je po teplej šíji . . .

To sem vobyčejně vypřáh sumce, řek jim, jen ať se pěkně napasou, usadil sem se na ňákým větším balvanu v peřejkách a docela vo samotě sem zprostřed říčního proudu pozoroval ten utajenej noční život plnej cvrččího řinčení, lehounkýho netopejřího poletování a kroužení, šustění nočních můr, rejdění štik a cinkání vlnek vo kamínky. A nic bych se byl nedivil, kdyby se bylo najednou rozhrnulo křovíčko a místo srny se vynořila ňáká vodní panenka se žlutým květem stulíku za ouškem … a co bych lhal, dyť já si to vlastně přál, protože mi bylo tak krásně teskno a chtělo se mi potkat někoho, s kým bych se moh vo tu tichou a něžnou tesknotu podělit. . . takovej malej noční zázrak, však mi rozumíte.

Ale nepřišla žádná, i dyž v takovej krásnej krajině, plnej paloučků, křovinek a starejch košatejch stromů jistě byly, a jenom chvilkama sem zaslech tichý kroky vesnickejch milenců, jak bloudili červnovou tmou jako vomámený po říčním břehu, a kraťoulinký dívčí zasmání. A to mi bylo eště tesknějc, až mi to srdce svíralo, a vejral sem jako blázen na to hluboký sametový nebe, kdy se tam utrhne a začne padat ňáká bludná hvězda, abych si moh přát takový nenadálý setkání, protože to, co si přejete, dyž hvězda padá, se vám prej určitě vyplní.“

Ukázka je z knihy Hastrmani, kterou vydalo nakladatelství No Limits.

No Limits je umělecká agentura, která se mimo PR, pořádání eventů a zastupování různých umělců zabývá nakladatelskou činností. Vydává původní českou i překladovou literaturu.

Související knihy

Drda, Jan

No Limits, 2014