K neradostnému 75. výročí oficiálního vypuknutí druhé světové války vyšla 1. září  2014 nová publikace Romana Cílka Temné kouty XX. století, za jejímž vydáním stojí nakladatelství ČAS.

Roman Cílek, vystupující autorsky i pod pseudonymy Vilém Pavlík či Zdeněk Roman, je českým spisovatelem narozeným v roce 1937, majícím za sebou celoživotní dráhu redaktora a od revoluce v roce 1989 také spisovatele na plný úvazek. Kromě majoritně zastoupené literatury faktu je znám i detektivními a kriminálními příběhy. To, vzhledem k jeho jinak dominantní orientaci na dějiny druhé světové války, dává samo o sobě dokonalý smysl, protože čím jiným než detektivem takový autor historické faktografie je, že?

Publikace Temné kouty XX. století má také podtitul: „Velké“ dějiny i „obyčejné“ osudy: nacistické ovládnutí Německa a dva podpásové údery proti Československu, jenž prakticky dokonale vystihuje obsah celé publikace. Roman Cílek ve své zatím poslední knize zhodnotil všechny předchozí zkušenosti z obou svých hlavních tvůrčích směrů a, jak je mu vlastní, učinil tak bravurně. Kniha je skutečně kombinací faktografie a lehké formy krásné literatury.

V první části s příznačným názvem „Satan usedá na trůn (osudové okamžiky německých dějin)“ odkrývá z úhlů, jež nejsou zdaleka typické pro tento druh literatury, šokující jednoduchost spojení důsledného nátlaku s aplikací stále platného principu „znát na každého něco“ v cestě Adolfa Hitlera k absolutní moci.

Následující část s názvem „Osudy“ (což, jak se ukáže, je spíš název pro sekci se spoustou dílčích podkapitol) vypráví příběh jedné z německých obětí nového uspořádání, doktora Solmitze, to vše formou střídavých pohledů na poválečné soudní přelíčení s exvícesprávcem hamburského koncentračního tábora pro „odbojné“ Němce a retrospektiv do období, k němuž se soudní proces vztahoval. Nejen vlastní příběh, ale i jeho závěr nenechávají mnoho prostoru pro optimismus a až nepříjemně v konečném verdiktu soudu  připomínají realitu, jíž čelíme dodnes. Tato deprese z neměnných trendů ostatně čiší i z předcházející části – třeba při líčení rozdělování subvencí pro zemědělské oblasti na východě říše – ničím se neliší od korupčních kauz, jež nám špičkou ledovce občas ukáže i naše stávající politická scéna.

Třetí část „Události – Zákulisí“ s podtitulem „Než se rozezněl zrady zvon (Zápas o naše pohraničí)“ odkrývá pozadí Hitlerova prvního expanzního kroku směrem k naší tehdy dvacetileté republice a to jak ze strany německých, tak ze strany českých příprav. Ponaučením, jež z této a pak mnoha následných částí jasně vyčnívá, je v síle manipulace sdělovacích prostředků s veřejným míněním, jež, koneckonců, opět připomíná ledacos z toho, s čím se nejen na bulvární scéně můžeme potkat i dnes. Tato část přivádí čtenáře až k osudnému dni platnosti Mnichovské dohody a vypráví o přístupech všech zúčastněných stran, samozřejmě i té naší, nepozvané. Roman Cílek přináší díky své profesionalitě zprávu o průběhu a dostupných faktech, nepouští se do hodnocení jednotlivých aktérů, pouze předkládá čtenářům maximum srozumitelných informací a ponechává závěry na čtenářích samotných. Jedním z nejsilnějších momentů této části je citace Hitlerova soukromého prohlášení po dotlačení Anglie a Francie k podpisu Mnichovské smlouvy, jíž legálně připravil Československo o nemalé území, jehož vyklizení si nárokoval v šibeničním termínu v řádech dnů: „Bylo to hrozné! Měl jsem před sebou samé nuly.“

Obsah čtvrté části, spíše románového stylu, „Osudy“ dostatečně vystihuje již její podtitul: „Tři muži, tři příběhy, tři zrnka dějinného času ze vzrušeného podzimu roku 1938“. Pavel Kříž, Otmar Chalupa a nejmenovaný jihočeský učitel jsou se svými příběhy jen kapkou v moři podobných osudů, jež bez pozvánky napsala nezvladatelná touha jednoho šíleného diktátora a poblouzněných davů. Pouze jeden z těchto tří hrdinů se dožil chvíle a o svých zážitcích mohl vyprávět.

Pátá část opět z bloku „Události – Zákulisí“, tentokrát s podtitulem „Blesk z temných mraků udeřil v půli března (Kruté finále hitlerovské snahy o zničení Československa)“ vypovídá o závěrečné fázi Hitlerova plánu – získání zbytku v té době již ořezaného Československa. Smutným hrdinou této kapitoly je jistě prezident Emil Hácha, o jehož hodnocení se Roman Cílek znovu nepokouší. Jako správný faktograf jen ukazuje situace ze všech možných úhlů pohledu bez ambicí na vlastní závěry.

Šestá a závěrečná část bloku „Osudy“ pak přináší tři krátké kapitoly: „Ráj a peklo“, „Slzy u Arcibiskupského paláce“ a konečně „Kdo dorazí dřív?“ se smutně ironickým výsledkem nesportovního souboje – návratu Emila Háchy z berlínské cesty z předchozí části.

Pro mne osobně byla kniha Temné kouty XX. století velice příjemným překvapením z hlediska stylu i obsahové pestrosti. Domnívám se, že by si více než zasloužila své místo na seznamu doporučené literatury pro studenty dějin, už třeba proto, že ani náznakem nespadá do kategorie nezřídka uspávajících encyklopedických textů.

Související knihy

Cílek, Roman

Čas, 2014